Na zastávce
Trochu jsem se zasnila... No co... trochu sentimentu nikdy nikomu neuškodí.
Autor: Cůca, 21.1.2009, Povídky
Stála jsem na zastávce. Však ty víš kde. V dešti jsem čekala na autobus. Čekala jsem tam bez deštníku a byla mi zima. Mé tělo se třáslo. A duše? Ta se radši schovala. Nechtěla tam se mnou v tom mraze čekat. Stála jsem tam jen já. Jen já a moje tělo. Tělo promrzlé na kost. Chtěla jsem, aby mě někdo zahřál, nebo alespoň schoval před deštěm. Nikdo tam nebyl. Všude kolem mě bylo ticho a prázdno.
Pak ale kdosi přišel. Měl bundu a dokonce i deštník. V uších sluchátka a spokojeně se usmíval. Byls to ty. Vypadals jako z jiného světa. Nemračil ses a anis nenadával na počasí. Jen ses usmíval a díval ses do prázdna. Závistivě jsem tě pozorovala a chtěla jsem se u tebe schovat před deštěm a zimou, která tak nelítostně vyhnala mou duši. Dokonce jsem na chvíli uvažovala, že se tě zeptám, jestli bys mi nedal kousek té své. A měli bychom oba, protože na tobě bylo vidět, že jí máš hodně. Vím je to bláznivé vyjadřovat se tak o duši, ale mě to u tebe zkrátka napadlo. Duše, která se může rozdávat. To jsi byl ty.
Koukala jsem se na tebe a myslela si, že mě nevidíš, že vnímáš jen hudbu a své myšlenky. Najednou ses však otočil. Vylekalo mě to, nevěděla jsem, co se stalo. Snad jsem tě svým pohledem urazila, či snad vyrušila z přemýšlení. Bála jsem se. Jenomže ty ses jen usmál a zeptal se mě. Zeptal ses mě, jestli nechci k tobě pod deštník. Nejdřív mi bylo trapně a nechtělo se mi, ale tys mě přemlouval. A já šla.
A pak, nevím proč, se mraky z ničeho nic roztáhly a před námi se objevila duha. Krásná, barevná a veselá. Zima mi byla pořád, ale už zdaleka ne taková jako před tím. Dokonce jsem zase začala pociťovat, jak se ke mně navracejí kousky mé duše, které jsem se už dávno nadobro vzdala. Jen jsem se pořád trochu klepala a přála si, aby mi někdo něco přehodil přes mé promrzlé tělo, které tam stálo jen v promočeném tričku. Alespoň kousek něčeho, co by ho ještě více zahřálo, ale bála jsem se. Bála jsem se, že když tě o to požádám, tak se urazíš a odejdeš. Odejdeš a už se tu nikdy neobjevíš, abys mi podal deštník nebo se na mě jen usmál.
Stáli jsme tam tak dlouho. Hodně dlouho a pozorovali duhu. Pozorovali jsme, jak její barvy září čím dál víc a jak se třpytí v drobounkých kapičkách deště, které stále padaly z nebe. Nic jsme neříkali, jen jsme se dívali. Byla jsem téměř spokojená. Jediné, po čem jsem toužila bylo trochu více tepla. Vím, že je to sobecké, ale chtěla jsem, abys mi nabídnul svou bundu. Pak by mi možná bylo teplo, ale neodvažovala jsem se si ti o ni říct. A pak ty, jako bys mi četl myšlenky, sis náhle bundu svléknul a podal mi ji. Chtěls, abych si ji oblékla. Prý, aby mi nebyla zima. Tak jsem si ji vzala. Zima už mi nebyla ani trochu. Dalo by se říct, že jsem cítila až horko, ale příjemné horko. Počasí se vyjasnilo, už nepršelo, ani nebyla zima a navíc jsem měla tu tvou krásně teplou bundu.
Jenomže, co mě hřálo nejvíc byla má duše. Duše, která byla už celá zpátky. A nebyla tam ve mně sama. Měla tam návštěvu. Jinou cizí duši. Ano, tu tvoji. A milovali se spolu. Dost dost vášnivě, protože mi bylo čím dál větší horko, příjemné horko. Ve snu by mě nenapadlo, že bych si tu bundu sundala.
Chtěla jsem ti něco říct, ale nešlo to. Bála jsem se. Měla jsem strach, abych nepokazila to, co mezi námi v tu chvíli bylo. Nebylo mezi námi nic a přitom jsme spolu měli úplně všechno. Seznámili jsme se před půl hodinou, ale prožili jsme spolu celý život. Ve tvých očích, jsem si přečetla, že cítíš to samé. Milovali jsme se a stáli jsme půl metru od sebe.
Pak jsem ale slyšela slabé zakňučení vycházející, jak se zdálo, z tvého žaludku. Podívala jsem se ti do očí. Mísila se v nich omluva za tak nevhodný tělesný projev, ale zároveň něco, číms mě jakoby žádal, jestli nemám něco, čím bys svůj hlad zasytil. Popravdě řečeno, taky jsem začínala mít na něco chuť. Sáhla jsem do kapsy od kalhot a nahmatala velké červené jablko. Stačilo by pro oba, kdybychom se rozdělili. Už jsem ho chtěla vytáhnout a nabídnout ti, ale najednou mě napadlo, co když ho odmítneš, co když vůbec nemáš hlad a já tě jen zbytečně otravuju. Stála jsem tam s rukou v kapse a přemýšlela, zda ti to jablko mám podat a nebo ne. Nakonec jsem prázdnou ruku z kapsy vytáhla. Už ani nevím proč. Snad ze strachu, že bych ti připadala drzá a vtíravá. To co jsem udělala, nebo spíš neudělala, mi zkrátka připadalo správné.
Najednou se ale stalo něco, s čím jsem nepočítala. Přijel nějaký autobus, tvůj autobus. A ty? Tys mě jenom požádal o bundu a jen tak jsi mi řekl: „Tak já jdu, čau.“ Nastoupil jsi do autobusu a sedl sis vedle nějaké dívky, kterou jsi očividně znal. Pochutnávala si na jablku. Na stejném jablku, jaké jsem měla já v kapse. Něco jsi jí řekl a ona ti ho podala. Kousnul sis a usmál ses na ni.
Autobus se pomalu rozjížděl a já cítila, že už tu ty, ani tvoje duše nejste. Něco tu po tobě ale přece jen zbylo. Tvá duše se milovala s tou mou a počali jakousi novou část mě. Část, které tam před tím nebyla, ale teď tam je a nejspíšneodejde.
Obloha se znovu zatáhla a začalo pršet. Stála jsem na zastávce, promrzlá na kost. Byla jsem jen v triku a šortkách. Chtěla jsem se trochu zahřát, tak jsem si ledové ruce strčila do kapes. A nahmátla jsem jablko. Vytáhla jsem ho a zakousla se. Každé sousto ve mně probouzelo to mé malé duševní děťátko. Chtěla jsem ho zabít, ale nešlo to. Bylo stále ve mně. A já ho tam, nevím proč, najednou chtěla
Dojedla jsem jablko a odhodila ohryzek do trávy s nadějí, že tam za čas vyroste jabloň. Potom se předemnou objevil můj autobus. Nastoupila jsem do něj, on se rozjel a já věděla, že už se sem nikdy nevrátím. Nepodívám se na jabloň, která tu možná brzy vyroste. Stejně tak jako už se nikdy neuvidím s tím mužem, který mě tu opustil, ale přesto už se nikdy nerozejdeme.
(celkem: 20, počet hlasujících: 5)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Dopis na rozloučenou | Mořská panno | Černá světla | Na zastávce | Zdravý životní styl ;-)