Prásk. Chytla se za tvář, měla pocit, že jí snad hoří. Takovou ránu umí dát vážně jen chlap. Z očí jí vyhrkly slzy, ale nahoru se nepodívala, tolik se ho bála v takovýchto situacích. Tolik. Srdce jí bušilo jak o závod, přikrčila se za postel, ale byla v nevýhodné pozici, popadl ji neurvale za ruku a postavil zády ke zdi, měl sílu. Sakra. Dostala druhou ránu přes rty, tentokrát menší, ale cítila, jak jí ret praskl a z koutku úst jí stéká pramínek krve. Otřela si ho. Dan se už chystal na další ránu, když se ozval zvonek. Zaklel a šel otevřít, ale ještě než odešel, stihl syknout mezi zuby: „Varuju tě, budeš hezky tady a ať tě ani nenapadne vylézt.“ Potom odkráčel. Uslyšela hlasy přes zavřené dveře, asi starostliví sousedé něco slyšeli a přišli se optat, co se děje, zda je vše v pořádku. Dan je ujistil, že v nejlepším a zavřel za nimi. Vyčkávala, kdy se vrátí do ložnice, ale nedočkala se. Zaslechla z obývacího pokoje zvuky. Zapnul si televizi. To znamenalo jediné, dnes už se další kolo ran nekoná. Oddechla si a sesunula se na postel.
Po chvíli vstala, vydala se do koupelny, zavřela za sebou a podívala se do zrcadla. Páni, pod okem se jí začíná rýsovat modřina, a ret opuchá. Jak jí takhle mohl ublížit člověk, který jí nedávno vyznával lásku? Člověk, kterého milovala. Počkat, milovala? Ano, co si bude nalhávat, už k němu necítí nic, všechno zahubila ta jeho prokletá žárlivost a věčné rány. Omyla si obličej a vydala se zpět do ložnice. Lehla si a zavřela oči ve snaze usnout dřív, než se Dan vydá také na kutě.
Probudilo ji až denní světlo. Převrátila se na bok a koukla na budík. Osm hodin, paráda, Dan je v práci a ona má klid a čas na vše. Vstala, v kuchyni si uvařila hrnek rozpustné kávy, tu milovala, odnesla si ji na konferenční stolek do obýváku, sedla si na béžovou sedací soupravu a vzala do rukou svůj mobil. Chvíli přemýšlela, zda to vůbec udělat má, nebo ne, pak nějakou dobu koukala na jméno, které našla v telefonním seznamu. Dlouho se odhodlávala. Ano, ona vždy tak rozhodná, plná optimismu, se teď rozhodovala o odhodlávala to číslo vytočit. Ale to vše z ní udělal její přítel, nedokázala si to jinak vysvětlit. Být troskou v pětadvaceti letech? Kde se v ní vzala taková otupělost vůči sobě samé. Ne, nebyla už tou co dřív, proto telefon, na který tak dlouho hleděla, zas vrátila na stolek vedle hrnku s kávou. Nedokáže to, přemlouvá se už k tomuto činu dlouho. Jak vlastně? Měsíc, dva? Jenže když to neudělá dnes, přibude další den, zítra další a tak dále. Najednou se pokojem rozehrála příjemná melodie, nadskočila leknutím až se kolenem praštila o stolek, rozlila trochu kávy na podložku a koukala vyjeveně na displej mobilu. PATRIK, hlásil jí telefon svým problikáváním a zesilující melodií. Přijala hovor zeleným tlačítkem.
„Ano?“ řekla rozechvělým hlasem.
„No sláva, tak kde tě mám? Klienti přišli už před půl hodinou a ty nikde. Jano, co je s tebou?“
Sakra, úplně zapomněla, že jí dnes do firmy mají přijít klienti na návrh nové kuchyně. Byla totiž architektkou v jedné firmě. A Patrik? Její šéf.
„Patriku promiň, ale dnes nemůžu přijít, řeším nějaké problémy. Nějaké osobní problémy. Vážně nemůžu, mohl bys jim ukázat návrh beze mně? Návrh je v mé kanceláři na stole v deskách. Neptej se prosím, budu potřebovat teď nějaké volno.“
„Paráda. Jano, co ti zase udělal? Proč s ním zůstáváš? Volno? Jano, teď? Vždyť Ida je na mateřský a Karel nemocnej. Myslíš, že to sám s Magdou zvládnu? Víš, kolik toho tu je?“
„Neptej se. Já vím, že tě nechávám tak nějak na holičkách, ale nemůžu jít do práce, vážně si potřebuju něco zařídit. Jestli ti to pomůže, beru si neplacené volno.“
„Fajn, jak chceš. Ale dnes je středa, v pondělí ať tu jsi. Ahoj!“ A zavěsil, děkovala už do oněmělého telefonu. Sebrala veškerou svou odvahu a okamžitě začala vytáčet to tolik obávané telefonní číslo v seznamu.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Můj milý... 2. | Můj milý... 1. | Můj milý... 3. |