Mladé dobrodružství-Anubisová hvězda

  

Martin Lates je teď někde s kamarády na výletě. Asi před dvěma dny jeli Martin, Filip a Adéla do hor. Šli také na nejvyžší horu, a to na Sněžku, která je ve výšce až 1602 m n.m. Potom jeli do Hrubého Jeseníku, a to na ,Praděd,. Po tak namáhavé cestě do hor se vrátili domů velmi unavení. Přijeli až v deset hodin večer. Tak pak šli každý do hajan. Zbývalo ještě dva dny do začátku školního roku. Mezi tím se začali na tu školu připravovat. Nejvíce se z nich připravovala Adéla, která chtěla mít co nejlepší známky. Zato nejméně se připravoval Martin. Ten se ani tak učit nemusel, jelikož už střední vzdělání má tak už v sobě. Taky ho rodiče chtěli dát rovnou na vysokou, ale Martin nechtěl. Chtěl být totiž se svými kamarády tady ve škole.
Martin už taky ví, že bude chodit do stejné třídy jako Adéla. Vsadím se, že tam budou určitě ti nejlepší žáci, a to nejen ve své třídě, ale rovnou na celé škole. Měli ale jednu nevýhodu. Knížky si totiž museli koupit sami, a to ty, které jím byly určeny. Celkem dali asi za knížky kolem pěti tisíc korun. Martin dal o trochu víc, jelikož si těch knížek koupil více. On si také koupil knížky, které se na této střední vůbec neučí, ale až na vysoké, ale to Martinovi nějak nevadilo.
Martin zrovna večeří u stolu s rodiči. Maminka se ho ptá, jestli si koupil doopravdy všechny knížky, které bude potřebovat. Ano, maminko, koupil jsem si všechny knížky plus nějaké další knížky, odpověděl Martin. Jaké sis to vlastně ty knížky koupil? Zeptal se ho tatínek.
No, koupil jsem si knihu, která popisuje nejstarší jazyky Evropy. Aha, odpověděl tatínek.
Po večeři, která byla v pět třicet, si pak Martin zašel za svými kamarády. Naštěstí nemusel Martin klepat, protože Adéla a Filip byli na zahradě u kulatého stolu. Zrovna byl hezký podvečer. Čau Adélo a Filipe, tak co. Těšíte se do školy? Já rozhodně ano, odpověděla Adéla. A co ty, Filipe. No, tak trochu. Škoda, že nemůžu být s vámi ve třídě. No, to škoda, odpověděl Martin. Co, Adélo, pořád se učíš, zeptal se Martin. Už ne, teď si čtu nějakou knihu o ztracených pokladech v Americe. To proto, abychom tam měli co hledat, až tam budeme. Odpověděla Martinovi Adéla. To je docela dobrý nápad, řekl Martin. Je tam taky psáno, že se ve střední Americe už před skoro tisíci lety se ztratil jeden poklad, Vikingu, který tam museli zanechat, a to kvůli napadení indiánu. Zeptal se Martin. Počkej, podívám se do obsahu, řekla Adéla. Tak se tam tedy podívala. Nic tam ale o tomhle pokladu nebylo. Ne, není to tam o tom pokladů napsáno, odpověděla Adéla. Ty sis to vymyslel, že ano. Zeptala se Adéla Martina. Ne, tohle jsem si teda nevymyslel. O tom jsem četl v Americe v jedná staré knize ,Indiánu,. Řekl Martin.
Aha, odpověděla Adéla. No tak nic, já už musím domů, musíme dobře vyspat do školy. Tak čau. A pak šel Martin domů.
Když Marin přišel domů, tak se šel ještě předem okoupat. Potom šel už do postele. Na druhý den ráno mu zvonil budík o tři čtvrtě na sedm. Martin byl dost vyspaný, a tak se vzbudil a budík zaklapl. Hned pak šel do koupelny se upravit, atd… Potom šel zpět do pokoje, kde se také oblékl. Pak šel dolů do kuchyně na snídani, kde už byla připravená. Maminka ji připravila. Kde je taťka, zeptal se Maminky. Ještě spí, dneska má odpolední. Aha, odpověděl Martin. A ty? Zeptal se zas Martin. Já jdu do práce teď, tak ahoj a dala Martinovi pusinku a šla.
Po snídani, a to bylo čtvrt na osm, si Martin zašel pro věci do školy, které měl v brašně. Potom šel za Adélou. Ta už zrovna také vycházela z domu s Filipem. Ahojte, tak co, jste vyspaní. Zeptal se Martin. Jo, odpověděli mu. Tak můžeme už. Ano. Tak tedy šli do školy, která byla vzdálená od jejích domu asi kolem jednoho kilometrů. To tam za tu dobu stihli dojít. Cesta jim trvala při pomalejší chůzi jenom patnáct minut. Tak už u té školy byli něco málo po půl. Do školy se pouštělo ale o tři čtvrtě na osm a škola začínala v osm nula nula hodin. Teda moc žáků do této školy nechodí. Tato škola má mít kapacitu asi až kolem pět set žáků. Tato škola má jenom necelých dvě stě míst pro žáky. Když jsme s Adélou došli do třídy, tak jsme tam byli první. Do osmé hodiny jich tam přišlo jenom devět. Celkem jich v ten den bylo jenom jedenáct žáků. Když tam tedy pak přišli, tak se tam začali představovat. Naneštěstí tam do té třídy chodí jenom ti hodni žáci. Celkem v té třídě bylo osm holek a jenom tři kluci. A to: Martin Lates, David Cibula, Jan Hrubý. To byli všichni kluci, kteří byli přítomní ve třídě. Dále mezi holkami byly: Adéla Janová, Tereza Matová, Zuzana Lanová, Katka Somná, Lucie Hrachová, Tereza Roselová, Dominika Koliová a Daniela Faness. Všichni byli češi, ale až na Martina Latesa a Danielu Fanessovou. Oba totiž pochází z U.S.A. takže z Ameriky. Daniela ale pochází z Floridy. Z města Miami. Martin je ale ze západní U.S.A.
Z toho oboru, co právě dělají, si můžou vybrat, že budou buď to co Adéla a Martin, to je o hledání pokladech, to nejtěžší, co může být. Protože musí znát hodně starých jazyků…
První den byl takový spíš seznamovací. Na učení měli jenom tři učitele. A to Davida Gahama, Marii Helmovou a Dášu Kocnou.
Ve škole byli jenom jednu hodinu, pak šli zpět domů. A co Filip? Ten musel jít do základní školy, která je hned naproti od té, tam kde chodí Martin s Adélou. Takže to mají všichni po jediný cestě. Když pak přišli domů, tak si Martin sedl hned k počítači a chtěl zjistit vše o té škole, ve které chodí právě Martin s Adélou. Ta škola totiž vypadá nějak staře, ale byla asi před deseti lety rekonstruovaná. A asi před dvěma lety tu školu celou malovali. Martin na internetu zjistil, že tu ta škola stojí už od roku tisíc šest set padesát šest. Tu školu dal si postavit jeden Švýcarský astronom a fyzik, Dasttrel Lanungi, který si tu školu pojmenoval ,Lanungiová škola věd,. V té škole měl také vlastní hvězdářský dalekohled, který si nazval ,Suprovy dalekohled,. Právě tímto dalekohledem objevil věci, které ještě nikdo nikdy neobjevil. Právě se o něm říká, že prý něco vzácného objevil. Ten objev má prý v budoucnosti udělat neplechu na naší planetě. Ale nikdy jeho objev nikdo neobjevil. Možná že si to někde zapsal, ale nikdo to ještě nikdy nenašel.
Škola byla v budoucnosti prohledávaná mnohokrát, ale nikdy nic nenašli… Tak tohle byla dobrá informace pro Martina Latese. Dočetl se ale ještě víc. Prý ta škola měla v osmnáctém století malý požár. Založil ho jeden chemický vědec. Nikdo ale neví proč. Ten chemický vědec se jmenoval ,Vaninc Loffdi,. Za to ho zavřeli na doživotí. Zemřel totiž až ve věku sto tří let v jedné Francouzské věznici jménem, Tendy,. To byla jedna z největších věznic všech dob. Teď už na tom místě stojí hotel, Summer,. Ve městě Hatten.
Martin chtěl za každou cenu zjistit, co Dasttrel Lanungi vlastně objevil. Martin taky zjistil o Dasttrelovi, že má nějaké své věci v jednom muzeu, které je ve Vídni. Tam se chtěl Martin za každou cenu dostat. Ale teď už nevěděl jak, jelikož už začala škola a zítra už ve škole začínají opakovat věci. Tak to byl teda jeden velký problém. Martin pak raději už zašel za Adélou a Filipem, který byl už taktéž doma. Potom jim řekl vše o té škole a o Lanungim.
Jak to ale budeme stihat? Zeptal se Filip. To teda fakt nevím, odpověděl mu Martin. Tak to je dobrý, řekl Filip. Do Vídně to je docela daleko, řekla Adéla. Co je dnes za den, zeptal se Martin. Úterý, odpověděla Adéla. Tak to muzeum je otevřené, řekl Martin. Už jsem i zjistil vlak, který jede přímo do Vídně. On vyjíždí ve dvanáct dvacet. Tak to musíme stihnout. Vlak nemá moc těch zastávek. Jede tam jenom něco kolem dvou hodin. To bychom tam byli asi kolem třetí hodiny. Muzeum není daleko od nádraží, asi jenom deset minut. Vlak nám zpátky sede kolem půl sedmé, ale tento rychlík jede rovnou až sem, takže by tu zpět nejel dvě hodiny, ale on tu jede jenom šedesát šest minut. Takže bychom byli doma něco kolem osmé hodiny. Co vy na to? Zeptal se Martin. Výborné, odpověděli oba dva. A tak se honem připravili a šli na vlakové nádraží. Tam jim vlak jel už za patnáct minut.
Naštěstí vlak neměl žádné zpoždění, takže přijel na minutu přesně. Potom, když ten vlak přijel, tak nastoupili a jeli. Vlak ale přijel do Vídně o pět minut později, ale to neměnilo nic na tom, že by ten zpáteční vlak nestihli, protože jím ten vlak jede až za docela dlouhou dobu.
Hned jak tedy ten vlak přijel, tak šli honem do toho muzea, aby se tam dozvěděli něco víc o Lanungim.
V muzeu je pak doprovázela paní po skupinkách. Martin si velmi rychle všimnul toho písma, jakým psal Dasttrel Lanungi. Ta paní totiž říkala, že to písmo ještě nerozluštili. Ale Martin si všimnul jeho písemných znacích. Ony byly nejenom napsány od zadu, ale byly celé přetočené. Navíc nepsal ve svým rodným jazyce. Psal totiž dvěma odlišnými jazyky. A to, starým germánským jazykem, který vznikl už ve druhém století, a dále také psal divným jazykem, který už ani Martin ani Adéla s Filipem nedokázali rozluštit. Martin, když se nikdo nedíval, tak si to písmo, které nemohli rozluštit, tak si ho zakresloval. Adéla s Filipem zase opisovali ten starý germánský jazyk. Po asi několika minutách to měli všichni opsané. Potom se rychle připojili zpět ke své skupince.
Když pak odešli z toho muzea, tak se zeptala Adéla, jak to, že zjistil, jaké je to písmo, když to ještě nikdo z vědců nerozluštil. Mě to napadlo, až jsem si zavazoval tkaničku. Byl jsem totiž zohnutý dolů, a když jsem se pak otočil na to písmo, tak jsem se všimnul, že to je písmo starých germánů, ale že je nějak otočené. Řekl Martin, aha, odpověděla Adéla. Tak a teď už bychom mohli jít zpět domů, řekl Filip. Ale pořád máme ještě docela dost času, řekla Adéla, tak co tady tedy budeme dělat? Zeptala se Adéla Martina. Tak půjdeme už na nádraží, ale zase tam budeme muset čekat. Vlak nám vlastně jede až za víc jak hodinu. Nevěděl jsem, že to tady bude tak snadný, řekl Martin.
Když už byli na tom vlakovém nádraží, tak k ním přišel nějaký mladý pán, který byl k tomu Čech, a pak řekl. Počkat, to jste přece vy, ti mladí hledači pokladů, řekl ten pán. Ano to teda jsme, řekl Filip. Kde vy vlastně bydlíte? Víte, že vás hledá skoro každý, ale nikdo neví, kde vy vůbec bydlíte, v jakým městě. Jenom vím, že vy pocházíte z České Republiky. Tak mi řeknete, kde bydlíte? Ne, neřekneme, odpověděl tomu neznámému pánovi Martin a Adéla. Tak dobře, jak chcete, odpověděl ten pán a pak už odešel.
Na nádraží si Martin povšimnul ještě něčeho, a to když se zase podíval na výstavu oblohy, tam byly všelijaké mapky hvězd atd. Martin si šel honem jednu koupit. Když to pak přinesl a sedli si na lávku, tak Martin něco velmi důležitého ukázal. Zjistil totiž, že jeden znak na tom papíře, který v muzeu opsali, tak je přímo ve hvězdách. Martin tak trochu při tom opisování to tak trochu i zároveň překládal. Psalo se tam taky o tzv. Anubisově hvězdě podsvětí. Ta hvězda je prý na souhvězdí, draka,. Vlak už potom přijel a Martin, Adéla a Filip do toho vlaku nastoupili. Dojeli přesně domů, tak jak říkal Martin. Blížila se ale už dvacátá hodina, a tak Martin řekl, že se do toho pustíme až zítra, a tak potom šli domů.
Martin ale jak přišel domů, tak začal překládat to, co si sám opsal z toho muzea. Nadpis toho, co Martin opsal, zněl, hvězda smrti,. Tak tohle nahánělo Martinovi po zádech velký mráz. Tak i přes to začal překládat dál. Dál se pak dozvěděl, že to, co objevil velmi tajného, tak to tady není napsáno, ale je tady napsáno, jak to hledat. Dále tam bylo napsáno, že to je, jak už Martin říkal, v souhvězdí draka, ale nelze to zpozorovat ani těmi nejlepšími dalekohledy. Dále tam bylo napsáno, že musí najít mapu velké tajné skrýše. Ta mapka je prý schovaná někde v hlubokém sklepě v Lanungiové škole věd.
No tak na to se podíváme až zítra, a to jenom s Adélou. Potom šel už Martin raději do postele, jelikož už bylo hodně hodin. Zrovna jak si Martin lehl do postele, tak přišel jeho otec z práce. Bylo už totiž skoro půl jedenácté večer.
Na druhý den ráno Martin rychle pospíchal. Proč tak pospícháš, zeptala se Martina jeho maminka. No, potřebuji si ještě něco vyřídit, tak pá, a Martin odešel. Pospíchal totiž za Adélou a Filipem, aby jím řekl, co vlastně včera přeložil. Když tedy došel k Janovým, tak ze dveří zrovna vyšli Adéla a Filip, takže zase už Martin nemusel klepat na jejích dveře. Tak co, zkoušeli jste to přeložit? Zeptal se jich Martin. Ano, zkoušeli, ale to vůbec nedávalo žádný smysl. Já už taky vím proč?
Tím druhým tajemným písmem chtěl jen odradit toho, aby nezjistil, co je napsáno v tom prvním písmu. To svoje co jsem si já opsal, tak to jsem už po asi dvou hodinách přeložil. Řekl Martin. Tak co ses tam tedy dozvěděl, zeptala se Martina Adéla. Bylo tam totiž psáno, že máme hledat nějakou mapku, která je ukryta někde ve sklepě té naší střední školy. Takže tam právě musíme hledat. To by pak znamenalo, že bych nemohl to hledat s vámi. Řekl Filip. Ano, to máš pravdu, Filipe, řekl Martin. Do té školy musíme jít tedy jenom my s Adélou. Řekl Martin. Tak teda dobře, řekl nakonec tak trochu smutně Filip.
Dnes ve škole se Martin a Adéla učili o ne moc starších Evropských dějinách. Pro Martina a Adélu to teda nebylo vůbec nic nového. A to hlavě pro Martina. Ten má totiž vědomosti, které skoro nemají ani někteří vědci. Už totiž mohl jít na vysokou školu, ale Martinovi se zrovna nechtělo.
Paní učitelka jim na konci dne pak řekla, že ať se připraví na zítřek, že budou psát velký opakovací test. Tak ať se doopravdy na to každý učí. Paní učitelka si pak všimla v novinách o nějakých mladých hledačů pokladu. Všimla si těch jmen, protože fotka tam žádná o nich zrovna nebyla. Viděla tam jména, Martin Lates, Adéla Janová a Filip Jan. Potom hned jak to dočetla, tak rychle zautíkala za Martinem a Adélou.
Martine, zavolala ta učitelka. Ano prosím, odpověděl ji Martin. Vy, vy jste ti mladí hledači pokladů, že mám pravdu. Zeptala se jich paní učitelka. Ano, to jsme, a proč se ptáte. Zeptala se paní učitelky Adéla. No, já jen tak. To pak znamená, že vy musíte mít docela velké znalosti, že ano. Zeptala se učitelka Adély a Martina. To máte taky pravdu. Mě už totiž chtěli vzít rovnou na vysokou školu, ale jsem nechtěl, protože tu mám přátele, řekl Martin Lates. Tak to jo, odpověděla paní učitelka. Takže můžu očekávat ze zítřejšího testu od vás dvou jedničky. To ano, odpověděla Adéla. Tak se zatím mějte, řekla paní učitelka a pak někam šla.
Tak to byla velká chvíle pro Martina a Adélu, šli totiž opatrně, aby je někdo neviděl, do toho sklepa. Když ale došli do jednoho velmi obrovského a také velmi dlouhého sklepa, tak pak nevěděli, kde mají vlastně tu mapku hledat. Zkus najít něco, co by nám alespoň trochu mohlo pomoct najít tu mapku, řekl Adéle Martin. Počkej už to mám. Dasttrel by celý blázen do hvězd a planet. Zkus, Adélo, něco najít s takovou podobou hvězd, nebo něco takového, řekl Martin.
Adéla pak něco našla. Byla to nějaká malinkatá hvězdička, která byla asi jenom necelých pět centimetrů od země. Tak na to teda šáhla. Když se ale toho dotkla, tak se to pak nějak zamáčklo a na druhé straně, kde stál Martin, se otevřela nějaká tajná místnost. Si dobrá, řekl Martin Adéle. Děkuji, odpověděla Adéla. Tak šli raději do té tajné místnosti. Tam byla nějaká docela menší chodbička, která byla k tomu zakulacená v zatáčce. Když pak došli úplně na konec té malé chodby, tak tam našli další popsané papíry tím tajným písmem a plus k tomu tam byla nějaká obrovská hvězdná mapa oblohy. Tak to honem rychle sebrali a co nejrychleji se chtěli dostat ven, ale než vyšli z té chodby, tak se ty dveře zavřely a my jsme byli v pasti. A co teď, zeptala se Adéla. Tak to ještě zatím nevím, odpověděl jí Martin. Co když tu je nějaká další tajná chodba, o které zatím ještě ani nevíme, řekl Martin. A tak zase začali hledat něco podezřelého, co by jim mohlo zase pomoct.
Byla tam tma jak v pytli, ještě že měli Martin s Adélou dost silné baterky. Když ale pak Martin zasvítil nad sebe, tak nevěřil vlastním očím, pak ani Adéla. Byla tam totiž zakreslena celá obloha, prostě samé hvězdy, planety a souhvězdí. A co s tím. Proč to tady vlastně je, zeptala se Adéla. Já už asi vím, odpověděl ji Martin. Tam, co jsem rozluštil, bylo psáno něco o souhvězdí draka. Počkej, zkusím ho najít. Když ho pak Martin našel, tak si zkusil sáhnout na jednu hvězdu ze souhvězdí toho draka. Když na to zmáčkl, tak se to taktéž jako u Adély zamáčklo. Tak to potom zkusil u všech hvězd, které patři ke souhvězdí draka. Když je pak už všechny měl, tak se zpátky otevřely ty dveře, kterými tu přišli. Potom už co nejrychleji šli domů. Martin řekl Adéle, ať zajde prosím pro Filipa a ať přijdou k němu, že tam se pak na to podívají.
Tak Adéla šla teda pro Filipa. Ten ze začátků nechtěl, ale stejnak nakonec s Adélou šel. U Martina se pak pokoušeli rozluštit zase to písmo. Nakonec to po hodině stejnak rozluštili.
Bylo tam totiž psáno,
Že Dasttrel vynalezl velmi speciální teleskopický dalekohled, kterým může zahlédnout přímo za hvězdu. Taková věc totiž ještě vůbec neexistuje. On se právě dozvěděl, že tzv. Anubisová hvězda smrti vychází jednou za tisíc let. A tu právě viděl Dasttrel. Nevychází ale celá. Jde vidět jenom asi necelá polovina té hvězdy. On tu také popsal, že ji tak pojmenoval, a to kvůli tomu, že Anubis byl bohem podsvětí a mumifikace atd. a že jednou za tisíc let se jde nenápadně podívat ven, jak to tam vůbec vypadá, jelikož celý život stráví v podsvětí, neboli za touhle hvězdou, která je v souhvězdí draka. Aha tak proto to je Anubisová hvězda smrti. On je totiž na hvězdě samých mrtvol, a to za zákrytem velké hvězdy, ale které, řekl Filip.
K tomu nám slouží ta mapa oblohy, kterou tady také zanechal Dasttrel. Vidíte to tady. Tady je zakreslena ta Anubisová hvězda v poza té hvězdy a je tady také zakreslena Anubisová hvězda, když vychází. Je to právě ta pátá hvězda po pořadí od ,kočičího oka,. Řekl Martin.
Takže jsme celou záhadu rozluštili. Zjistili jsme to, co by nás mělo prý v budoucnu ohrozit. Řekl Filip. Ne, on si to špatně domyslel. On si myslel, že je to zkázonosná hvězda, protože o den později, jak tu hvězdu uviděl, tak přišla nejsilnější bouře všech dob. A tak nás prý varoval, řekl Martin. Ale co když je opravdu pravda. Co když jak se ta hvězda znovu objeví, tak na druhý den se něco stane. Řekla Adéla. Tak to už není moje věc, odpověděl Adéle Martin.
Na druhý den byli velmi připravení do školy. Martin a Adéla nakonec z toho opakovacího testu dostali za jedna. Celkem bylo jedniček tři, zbytek samé dvojky. Hned o víkendu jeli zase Martin, Adéla a Filip do Vídně. Tam jim odevzdali jeho písmo a překlad písma, jakým to vlastně vůbec rozluštili, a odevzdali také do toho muzea i tu velkou mapu oblohy. Taky jim hned řekli vše, co se dozvěděli, a to hlavně o té hvězdě. Právě ta hvězda byla jeho největším tajemstvím. Celé muzeum jim za tyto věci a informace strašně poděkovali. Potom jim vídeňská univerzita dala v přepočtu kolem dvou miliard korun českých, to byla jejích odměna za tu hvězdu…
Potom se vrátili zpět domů z velmi namáhavé práce. Za tu dobu pak byli velmi unavení a když pak přijeli zpět domů, tak zase lehli a tvrdě usnuli a spali až do dalšího odpoledne.
Tak takhle končí další díl mladého dobrodružství.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře