Mizerný den

  

Místo jako to na kterém si právě dopřával trochu klidu, bylo až moc zvláštní, příšlo mu že má duši.
Záda mu kryl klid místního hřbitova a před ním se rozprostírala jedna vetší část jeho světa. Bez zbytečných oken a lidí okolo.
Přesně podle jeho vkusu. Přesně proto si připadal trochu svobodný. Přemýšlel o tom co dál. Jediné co veděl s naprostou
jistotou bylo, že na něj samotného je těch problému až moc. To bylo heslo dnešního dne. Dne do kterého se nebylo zrovna
rozumné probrat. Připadal si tak trochu jako blázen. Sen, který té noci měl byl tak moc skutečny, že se ráno musel několikrát
přesvedčit zda to byl opravdu jen sen. Byl zklamaný. Skutečnost byla jiná než si to jeho podvědomí přálo, proto se zpátky
dostaval k oné části ve které se praví, na jednoho nikoho, tak si teď po právu připadal, až moc starostí. Neměl už žádné
karty v rukávu, jen své bijící srdce v dlanich a pohled kterým, nejen vzáleně žadonil. Bylo mu ze sebe strašně zle. Připadal
si slabý, sám a zbytečný. A hledal útěchu kdoví kde.

Nebylo na koho se obrátit a tak si dál posedával a hral hru na honěnou s myšlenkami. Naštěstí se ještě úspěšně vyhýbal
samomluvé, pousmál se nad tou představou. Kdysi si chvíle jako tato, dalo by se říct, užíval, ale dnes né. V sázce bylo
příliš mnoho. Potřeboval vypnout. Restartovat svůj software, ktery byl pro dnešní den hrozivě zastaralý. Jedinou útěchu
skýtalo počasí, potěšilo jej spoluprací. Pršelo. Miloval chuť dešťě a blížící se bouřky. Kdyby byl nechutně bohatý, jeho sídlo
snů by jistě obsahovalo i místnost věnovanou těmhle speciálním představením. U kterých se mu opravdu dařilo přemyšlet.
Jedna z výhod léta. Pomyslel si. Teda pokud se vám podaří uchovat své zběsilé srdce pevně ve své hrudi.

Píše se rok 2010 a
není toho mnoho čím bych se mohl pochlubit. Občas mě hřeje, když si spočítám jakým jsem se stal člověkem. Ale teď mi to
příjde jako hodně vzdálená minulost. Realitu jsem začal špatně vnímat tři týdny zpátky, kdy jsem Jí po několika letech znovu
potkal. Moc ji to slušelo a k tomu všemu ji pořád zdobily ty její inteligentní oči a kabelka se smyslem pro humor. Byla zklamaná přítelem,
kterému věnovala 3 roky. A který ani netušil o co může příjít. Do té doby jsem si byl jistý, že není místo kam patřím.
Tak strašně jistý, ale pak se musela oběvit ona a všechno zničit tou svou malou nadějí, kterou vídávám v jejich očích barvy
zlověstně krásné hnědé. Nepochopte mě špatně jsem za to rád. Chvíle s ní byli jako nádherný dar. Nebylo jich mnoho a teď je
týden pryč a ta nejistota. Nejistota kterou tak težce snáším jako malej puberťák je zničující. Chtěl bych být silnější. Vím,
že se musím změnit svůj slepý postoj a vytvořit si jistý nadhled. Ale važně si nejsem jistý jak toho dosáhnout. Jedna z možností
zní: jít se opít. Ale něco mi pořád radí, že jsi jí musím prostě a jen zasloužit a možná že v tom je ten problém. Proto se
dnešní sinusoida přesunula do pekla. Proto jsem na sebe naštvaný a neznám vyznam slova ego. Proto se tak bojím.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 21x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Hesiona 1.8.2010, 18:07

Asi bych to neřekla tak "na tvrdo", ale medvěd má vcelku pravdu. Ty chyby tam jsou pořád a je to škoda, kazí ti to. :o)

kvalitní komentář (0)

Reakce: dedicated 1.8.2010, 19:36

vím.. vinen v plném rozsahu! Jenže jsem skoro skálopevně přesvědčen , že tomu nějaky čas věnuju přece jen byla by to škoda. Když mám tak zajímavej život. Tolik nevypravěných příběhu v hlavě :P



kvalitní komentář (0)Reakce: Hesiona 1.8.2010, 20:01

Tak vypravuj! Ale jestli to zas tak odflákneš, dostaneš za ušiska! :o)))



kvalitní komentář (0)Reaguj >>