Rodiče mě hýčkali. Chválili mě za každou maličkost, ale nikdy mě nenechali samotného doma víc, než dvacet minut, kdy šla sestra nakupovat. Ta mě vodila do školy a ze školy až do mých čtrnácti let. Prý aby se mi cestou něco nestalo. Taťka byl dlouhodobě nemocný a poslední roky se to jen zhoršovalo. Jediné, po čem jsem tehdy toužil bylo, zažít ten nepoznaný pocit, být doma sám. Byl doma, když jsem šel do školy, když jsem se vrátil domů. Seděl u stolu a chtěl si povídat. O tom, jak bylo ve škole, co jsem dělal. Já nechtěl. Bylo mi čtrnáct. Chtěl jsem být ve svém pokoji (poprvé jsem měl vlastní pokoj) a poslouchat hudbu. Vždycky pochopil. Kouřil jednu za druhou. Byla to jedna z mála věcí, která ho ještě těšila.
A pak se to stalo. Ráno odešel na chemoterapii (pokolikáté už?). Z polospánku jsem zamumlal pozdrav. Odpoledne mi matka sdělila, že si ho tam nechají. Příštího dne jsme za ním byli na návštěvě. Nevypadal dobře. Seděl v křesle a říkal mi: „Zlepší se to. Všechno bude v pořádku.“ Mně to bylo fuk. Konečně jsem svobodný.Celé odpoledne jsem doma sám! No není to super?! Nebylo. O pár dní později zemřel.
S matkou jsem si nikdy nerozumněl. Za těch čtrnáct let jsme spolu prohodili sotva pár vět. Se všemi starostmi, od rozbitého kolene po problémy ve škole, jsem chodil za tátou. Po tátově smrti jsme s matkou bydleli v jednom bytě, ale každý v jiném pokoji. Setkat jsme se mohli jen v kuchyni nebo koupelně.
Pět let po tátově smrti dostala matka rakovinu. Situace se opakuje! Sedí u televize a zdráhavě povídá: „ Pojď si povídat. Jak ses měl? Jak bylo ve škole?“ Nechce se mi. V televizi běží biatlon. Řeč se stočí na závod. Matka fandí Norům, já Němcům. Popichujeme se , podle toho, kdo zrovna vede. Došlo mi, že kdyby taťka nezemřel, neměl bych důvod mluvit s mamkou a poznat ji blíž. A to by přece byla škoda, ne?
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Mám se fajn | Odkládání povinností-nemoc? | Mělo to tak být |