Masque

  

Jmenuji se Don Don. Jsem kronikářem a zároveň předsedou KPPT, nebo-li Klubu paniců po třicítce, který čítá asi dvacet mladých mužů. Staráme se především o kulturní blaho města Masque pořádáním pravidelných turnajů v oblíbené hře "Člověče, nezlob se". Nicméně náš záslužný čin dosud nedostál adekvátního ocenění správce ani všech 1203 obyvatel (poslední stav z porodnice). Rovněž úmysl nalézt mezi šampiónkami klání nevěstu, se nezdařil, neboť všemi koly vítězně prochází Adéla Krutihlavá. V pubertě jsem ji vysvětlil, kterak si holit knír pod nosem. Před posledním závodem si dokonce ode mě půjčila žiletku. Vskutku se zalíbením na ni hledí pouze v opilosti Slavomír Holý, zakládající člen spolku. Zatím spatřil nahou ženu, svou vlastní tetu, pouze klíčovou dírkou v koupelně. Moc krásy si tím neužil, neboť se podobala svými tvary spíše otci. Nicméně ve městě žijí ještě pokrokoví lidé kupříkladu fotograf Antonín Holec. Akty prodává KPPT s desetiprocentní slevou oproti předložení členského průkazu. Onehda jsem na snímku bezpečně identifikoval svou sestřenici, proto si od té doby kupuji podobizny exotických mulatek. Snad se za nimi neskrývá rovněž má drahá příbuzná pokrytá mourem. Pro peníze je schopná udělat vše.

Masque vládne silný správce - Věnceslav Hálek. Jeho čestnost a spravedlnost mohou jít příkladem. Ale i on stejně jako jiní géniové skrývá ve své letoře různé zvláštnůstky. Miluje knihy. Vzdělaného člověka tento fakt potěší. Nicméně v reálu Hálkova záliba řídí jeho lidské i úřední konání. Díky čemuž městečko nabízí turistovi nevšední architektonický zážitek. Z jedné strany jej lemují palisády, důsledek četby o jakýchsi starých Slovanech, z druhé strany se třpytí hladina umělého jezera. Náměstí ústí přímo do písečné pláže. Jako inspirace sloužila pro změnu pohlednice z nějakého Splitu. Přímo na pláži stojí hospoda "Na Sahaře", místo schůzek KPPT. Konkurenční "Sojkova Kolonáda" drtí své návštěvníky nedělní hudbou k tanci ve stylu "umcaca, umcaca". V nás mladých se z toho vaří horká krev. Právě pro výše uvedené jsem dosud nenalezl vhodnou nevěstu.

Kapitola I.
Proč jsem miloval Elišku

Eliška bydlela v bývalé radnici na náměstí. V sychravém nečase přicupitala přihlásit se do prvního kola utkání v "Člověče, nezlob se". Zamrkala očima jako panenka. Nic jiného asi ani neuměla. Učila se baletnímu umění u bývalé baleríny Saxové navrátivší se na stáří do svého rodiště, aby si zde otevřela soukromou školu. Eliška mrkala očima jako divá. Kloudného slova z ní našinec nedostal. Ale ty její, oči, vlasy ... Chvíli jsem váhal. Na vysoké úrovni soutěže jsem si zakládal. S ní by nám výrazně klesla. Hoši mě zezadu nakopli do lýtka a já Elišku zapsal do startovní listiny. Zároveň jsem se do ní zamiloval. Zůstat lhostejným vůči jejím půvabům dost dobře nešlo. Zradil jsem své ideály, kdy jsem toužil po ženě intelektuálních výšin a teď jsem se musel spokojit s nížinami. Každé úterý a čtvrtek jsem se plížil do květinářství, abych nechal poslat inkognito své favoritce čerstvé růže. Květinářka se tetelila blahem. Držel jsem jí kšeft. Snažil jsem se vyhýbat královně všech drben Musilové sbírající u krámků cenné informace. Uplynul měsíc a já se odhodlal pozvat Elišku na rande. Moje finanční možnosti klesaly do svého nejhlubšího dna. Navíc jsem s ní měl vážné plány. Sešli jsme se tajně za palisádami, kde divoké keře zatínaly své větve do končetin. Přiťapkala v hedvábných punčoškách. Upřímně jsem se vyděsil. Naložil jsem si ji do náruče (éterická bytost vážila snad sedmdesát kilo) a dofuněl s ní na kraj pole. Tam si sedla na můj svetr. Po deseti minutách jakés takés konverzace jsem marně lovil další větičky k hovoru. Zamrkala očkama. Odhodlal jsem se k činu utrhnout plody jejího těla. S fackou na tváři jsem se šoural zpět ke kronice. Alespoň jsem konečně dopsal kapitolu o správcově dobrotivosti - zřízení nalezince pro sirotky. Zatím ústav chová patnáct sirot, z čehož osm se mu nápadně podobá. Jdou řeči, že na venkově běhá víc správcovi podobných dětí. Ve skutečnosti správce zplodil jen jednoho legitimního syna se svou lakomou zákonnou ženou.


Kapitola II
Výroční schůze

Každoročně pořádáme výroční schůzi KPPT. "Na Sahaře" se otevřou sklepy s archivními angreštovicemi a třešňovicemi. Snažíme se o nezávislost na dodávkách alkoholu odjinud. Pěstování chmele a vinné révy skončilo nezdarem. Ale ovocné sady patřící městu by nám mohl leckdo závidět. Pouze na angrešt si vybudovala hrabivá správcová monopol na vlastní zahradě, na jejímž plotu se hrdě blyští cedulka s názvem "Hálkova plantáž", výsledek Hálkova studia literatury o bavlníkových plantážích v Americe. Ve studentských letech jsem na ní dřel o prázdninách. Nyní výhradně konzumuji. Radostná pitka se blížila spolu s datem setkání KPPT. Již zítra zasednu "Na Sahaře" ke stolu. Ani dospat jsem nemohl. Ráno jsem dopiloval úvodní referát. Pak jsem zabloudil na otočku do práce. Správce přísně střežil, zda pilně a věrně zobrazuji běh obce. Správcová mi osobně donesla prosnou kaši. Ze své funkce mám nárok na stravu zdarma. Její kvalita tomu ovšem odpovídá. Zaplácal jsem si žaludek tuhou hmotou a těšil se na večer. Oblékl jsem si sváteční oděv a důstojně kráčel k pláži. Zdálky jsem cítil vůni pečeného selátka a slyšel křik schůzujících. Můj příchod zajistil klid. S prvním příspěvkem se zvednul Slávek, který hřímal, jak se všichni chováme trapně, když hromadně nadbíháme Elišce a ona mezitím chystá vdavky s Hálkovým synem Emilem. Všem nám ztuhnul veselý výraz ve tváři. Objednal jsem si archivní angreštovici, abych své přiznání vůbec psychicky unesl. Přiznávali se zatím ti druzí a já mohl do sebe kopnout pár panáků. Svěřil jsem se jim s onou fackou. Zula dopadl mnohem hůř. Eliška ho dovedně zranila na nejcitlivějším místě. Závěr schůze se odehrál ve znamení pálenky, kterou jsme my ,na srdci zranění, prolévali hrdlem. Pak z mlžného snu, kdy většina z nás viděla okolí dvojitě až trojitě, vystoupila Eliška s Emilem ruku v ruce. Tak rychle jsem snad nikdy předtím nevystřízlivěl. S roztomilým úsměvem nám oznámila termín svatby. Nevím, zda jí okouzlila angreštová plantáž, jejíž jižní část Hálek na Emila úředně převedl, ale mně to zlomilo srdce.

Následujícího rána mi ukrutný bolehlav nedovolil plně se věnovat přípravám na finále oblíbené hry, kdy se naše želízko v ohni Krutihlavá utká ze sokem z vísky zvící Maňany.

Kapitola III.
Tančící Kolonáda

V poledne mi pošťák donesl oběžník KPPT, iniciativu člena Zuly, jehož delikátní zranění vyburcovalo k nebývalé aktivitě. Touto netradiční formou nás vyzval k návštěvě pravidelných hudebních produkcí k tanci na "Sojkově Kolonádě", populárního centra žen, dívek a spoluobčanů důchodového věku. Uposlechnuv výzvy, pečlivě jsem vyžehlil tmavý oblek a vyrazil vstříc tušeným radovánkám. Stepoval jsem před vchodem zbytečně brzo. V horkém létě jsem ocenil důmyslné umístění parketu venku. Cesta k němu rafinovaně vedla útrobami vinárny. Naše partička obsadila čalouněné židle v blízkosti pódia. Úlisný číšník automaticky postavil před nás lahvinku archivního jablečného vína, čímž nás urazil. Chtěli jsme nalákat nevěsty a ne mámit mysl lihem. Asi za hodinku, kdy valná část KPPT padala po dvacáté rundě k zemi, vešla děvčata věkově něco mezi padesáti a smrtí. Druhá várka ženštin ke mně zavála dávné vzpomínky na sladké dětské lásky, nejstarší z nich mohla dovršit maximálně 12 let. Zvedl jsem se rozhodnut odejít. Zula mě zarazil v okamžiku, kdy naproti zakotvila skupinka pěti zhruba dvacetiletých dívek. Okamžitě jsem mezi nimi zaregistroval svou hříšnou sestřenici, její sestřenici, dvě Zulovy sestřenice a k všeobecnému údivu poměrně vkusně oděnou a učesanou Adélu Krutihlavou. Slávek Holý oblouzněn vínem, sápal se ve vteřině po ní. Kapela spustila konečně své tradiční utahané rytmy. Odtrhl jsem Slávka od Adély. Abych zažehnal trapnou chvilku, vybídl jsem ji k zahajovacímu sólu. Adéla skutečně sršela inteligencí. Dlouho jsem si tak hezky nepopovídal o teorii příčiny a následku. V její společnosti jsem protančil až do závěru, kdy nervózní majitel Sojka, vyháněl hosty domů. Následujícího dne mi donesli další oběžník o mimořádném zasedání KPPT. Kvapně jsem posbíral svršky a pospíchal "Na Saharu". Panovala tam posmutnělá nálada. Dlouholetí členi Zula i Slávek vystupovali náhle donuceni okolnostmi včerejší zábavy z klubu. Jejich pokračující členství by totiž popíralo podstatu KPPT i název. Neveselé shromáždění nás donutilo volit nového pokladníka. Tuto funkci dosud vykonával svědomitě Zula. Loučení se starými kamarády zabolelo. Přesto jsem veškerou svou energii věnoval přípravám na mistrovství. Podvědomě jsem tušil, že bude poslední.

Nyní má kronika končí. Ale ne čtenáři, posečkej. Zbývá ještě Kapitola IV.
Svatba

V zápolení "Člověče, nezlob se" bezkonkurenčně zvítězila Adéla Krutihlavá, v tu dobu jsem ji již jemně oslovoval Adélko. Pravda, hodně zapracovala na svém exteriéru. Interiér jsem shledával bez chyby. Společné procházky se zintenzivňovaly. Marně jsme se ukrývali v houští před drbnou Musilovou hledající klestí. O našem něžném vztahu si šeptala takřka i novorozeňata. Správce Hálek napětí obyvatelstva nevydržel a vyzval mě k uzavření sňatku, abych dál nepohoršoval obecnou morálku. Bál jsem se chomoutu a nehodlal jsem se vzdát předsednictví. Nakonec mě vyhledala i sestřenice. Rovněž ona do mě hučela kvůli svatbě. Má slabá povaha povolila. Poté události nabraly rychlý spád. Zřekl jsem se předsednictví a s žalem vrátil legitimaci. Hálek se mi v důvěrném hovoru muže s mužem přiznal k otcovství Adély, mé choti. Jako důkaz jí daroval palisády a severní část plantáže. Mě pověřil jejich dohledem. Následně jsem i rezignoval na svou práci kronikáře. Přesto se dnes ničeho nebojím. I kdyby mne Adéla omrzela, můžu se opíjet do němoty, mám totiž jako správcův zeť z čeho.




Masque II.

Kapitola V. ... Něco o lásce

Brzy se mi začalo stýskat po klubovém životě. Doma vedle manželky jsem se nudil. Nepomohla ani kancelář až u palisád, kde jsem se mohl kdykoliv zamknout. Založil jsem proto KO nebo-li Klub odpadlíků. Jinak nás totiž naši bývalí soukmenovci z KPPT nenazvali, ačkoliv mým odchodem KPPT ztratil svůj lesk a slávu. Ovšem nevztyčil jsem pro KO nějaké vznešené cíle. Zadali jsme si pouze jediný úkol - užívat života plnými doušky. Z těch důvodů jsme samotné ustanovení klubu hodlali zorganizovat jako mejdan pod průhlednou záminkou seznamovacího večírku, který proběhne v mém bytě. Zásadním problémem se stala Adéla. Nemohl jsem ji vůbec donutit k odjezdu za příbuznými. Shledávala na mé aktivitě cosi nekalého. Nakonec odjela za tetičkami do Maňan. V pátek večer se u mě sešla pestrá společnost taťků od rodin, kromě výjimek - Ondráše a Zuly. Dostavilo se i několik vnadných příznivkyň KO. Tchán mě dokonale zásoboval lhodným mokem. Předsunul jsem naše skvostné archivní zásoby. Pilo se a dámy postupně, vymlouvaje se na veliké horko, začaly shazovat svršky. Věru, zajímavé věci jsem spatřil.

Před půlnocí hoši prozkoumávali podrobně taje dívčích těl. Po půlnoci už bylo jedno, kdo s kým, kde a jak. Alkohol způsobil své. Ve dvě ráno jsem hledal svůj oděv. Nenašel jsem jej, zato jsem vedle sebe nahmatal nahou Květu. V poledne nás vzbudil kostelní zvon. Nevím, co mi působilo větší trýzeň, zda ukrutný bolehlav nebo fakt, že jsem se probral mezi dvěma naprosto neznámými ženami. Proto jsme si jako slušní lidé podali ruce a představili se. Společnost se vytratila. Jen oddaný Zula mi pomohl odstranit šílený nepořádek. Poučení čtenářům - fleky od angreštovice, poblitý koberec a majonéza na záclonách se čistí dost špatně. Po hodině drhnutí vše vypadalo jak předtím. Bytem se táhla vůně podobná té z lihovaru. Otevřel jsem okna. Zula odešel. A já mohl v klidu vrátit záchodu vše, co jsem snědl. Pak jsem si lehl a přemýšlel o další činnosti KO. Mejdan jsme zvládli a teď vymyslet něco smysluplného. Zmohl mne spánek spravedlivých. V neděli mě z lože vyhnal ječák manželky. Skvrny ji moc nepotěšily. Raději jsem se odebral do kanceláře. Doma jsem se objevil až odpoledne, protože Adéla stejně gruntovala a u toho asistovat nemusím. Přivítala mě s kamenným výrazem ve tváři. Vytasila přede mne apartní červené trenýrky s lampasem. Zíral jsem střídavě na ni a na trenýrky. Propukla v pláč a štkala:" Našla jsem je v naší manželské posteli. Žádný panic, po třicítce, ale homosexuál jsi.", vyštěkla. " Já si jejich majitele zjistím", vykřikla bojovně. Vyběhla ven. Ráno si na mě ukazovalo celé město. Trenýrky totiž visely v prosklené informační tabuli u radnice s dovětkem, aby se jejich majitel přihlásil u mě v úředních hodinách. Adéla se mi pomstila dokonale. Musilová hlídkovala u záclon. Kupodivu se přišoural Ondráš. Ošíval se, ale nakonec se přiznal. Odcházel z mejdanu bez trenýrek. Sundala mu je Květa a on je nemohl najít. Omlouval se mi, ale žádal je zpět. Prý patřily k jeho nejoblíbenějším a chyběly by mu do počtu. Musilová za záclonou napínala uši, ale nic neslyšela. Když fáma, tak pořádná. Na ulici jsme vstoupili s Ondrášem ruku v ruce. Vyměňovali jsme si láskyplné pohledy. Ovšem to už bylo pro Musilovou silný kafe. Pokřižovala se a pelášila na náměstí.

Adéla mi nadávala do úchylů a zamykala se přede mnou v kuchyni. Další rána přišla za tři týdny v podobě Květina těhotenství. Mávala přede mnou těhotenským průkazem. Zkusil jsem na ni po dobrém:"Myslíš Květo, že jsi vážně těhotná mou zásluhou?" Usmála se a zmizela. Narychlo jsem svolal KO na Sojkovu Kolonádu a tam do rytmu žhavého tanga jsem jim pověděl o Květině problému. Vyzval jsem je k odpovědnosti. Kromě Zuly, který se hned z počátku opil a spánek strávil ve vaně, nemohli ostatní vyloučit intimní pletky s Květou. Situaci jsem musel vyřešit. Hlasováním jsme se shodli na nutnosti sňatku jednoho z nás. Volba padla na dosud svobodného Ondráše, jehož poslední známost skončila v křovinách za městem, což mu přineslo vyloučení z řad KPPT. Ondráš z našeho rozhodnutí nevýskal nadšením. Nicméně touto výhodnou sňatkovou politikou získal v Květě čtyři velkostatky v Maňanech a okolí. Pojednou jsem ucítil touhu opět zasednout za mahagonový pult a svůj zprostředkovatelský trumf oslavit zápisem v městské kronice. Ze schůze jsem pospíchal za tchánem, abych si vymohl zpět své kronikářské místo. Nesouhlasil. Rozhodl jsem se psát kroniku ilegální. Koupil jsem si sešit v kožených deskách a hrdě jsem vepsal - Jmenuji se Don Don. Jsem kronikářem města Masque a předseda Klubu odpadlíků. Ale to už jsem tvořil ve své kanceláři. Na mou žádost se dostavila Květa. Oznámil jsem jí jméno manžela a datum sňatku. Lascivně se protáhla a zašeptala: "Radši bych brala Tebe." Potom se zamyslela a vyhrkla:" Ondráš? Ten měl šíleně chlupatý nohy. Čmeláčky zbožňuju." A s blaženým výrazem ve tváři zmizela.


Kapitola VI. ... Miminka

Svatba se vydařila. Ondráš si mě vybral za svědka. Samotný správce poblahopřál novomanželům mnoho štěstí. Adéla mi vyčetla, že oni čekají potomka a pouze já se k ničemu nemám. Snažil jsem se, ale asi se jí nějak popletly hormony. Důkazem čehož ji často pod nosem rašil apartní knírek. Obvinila mě z neplodnosti. Nakonec se zadařilo a jednoho krásného dne na mě zavolala přes celé náměstí:" Don Done, budeš otcem." Pozval jsem členy KO na Sojkovu Kolonádu, kde jsem se žalem opil. Budu otcem. Přivrávoral jsem se pozdě k ránu do ložnice, Adéla listovala soustředěně v kalendáři a hledala vhodná jména. Svalil jsem se vedle ní a doslova vytuhnul. Otevřel jsem oči v momentě, kdy jsem slyšel zvláštní hluk z rohu místnosti Adéla skládala dle návodu postýlku a moc jí to nešlo. Od té doby se začala chovat divně. Kromě šílené přecitlivělosti trávila dny nesmyslným štrikováním růžových mini oblečků přesvědčena o narození dcery. Správcová dokola opakovala:" Hlavně, aby se dítě narodilo zdravé." Pravda u našeho potomka krása nehrozí, proto aspoň to zdraví. Nevypadal jsem špatně, ale vzhledem k matce. Genetika je mocná čarodějka. Raději jsem se předem smířil s malou příšerkou. Ovšem to, co porodila Adéla, předčilo mé očekávání. Tchán mě plácal přátelsky po zádech a květinářka mi schovala nejhezčí růže. Když jsem poprvé spatřil malinké černovlasé svraštělé mimino, zapochyboval jsem o svém pravém otcovství. "Pochovejte synáčka", vyzvala mě postarší zdravotní sestra. Aha, takže ono mrňavé nic mám považovat za chlapa, za svého mužského následníka. Za týden mi ho Adéla přivezla domů a nastálo. Franz, můj syn, vypadal v růžových dupačkách jako dokonalý blb. Další pohroma v podobě tchyně následovala. Sklonila se nad postýlku a šišlala na Franze:"Ty máš krásný ručičky, nožičky a očička:" Její divadlo jsem nechápal. V porodnici jsem nezaregistroval žádné bezruké, beznohé a slepé dítě. Zemětřesení oproti tchyni bych snášel lépe. Vše se točilo kolem mrněte, které nemluvilo ani nechodilo. Pouze řvalo a jedlo. Odstěhoval jsem se do kanceláře. Adéla ani nezaregistrovala mou nepřítomnost. Během pár dnů se ke mne přidal i Ondráš. Jeho dcera dovršila půl roku, ale její řev snášel stejně těžce. S Ondrášem se výrazně obohatil i můj jídelníček. Uměl vařit a vařil rád. Naše soužití fungovalo bezvadně. Ale drby o našem homosexuálním vztahu kolovaly dál. Teď jsme navíc spolu i bydleli. Nepřekáželi jsme si. Ondrášovi nevadilo, na rozdíl od Adély, aroma z mých nemytých nohou a já taktéž mávl rukou nad zápachem z jeho týden nošených ponožek. Z míry mě nevyvedla ani jeho upocená košile pohozená na vařiči. Navíc zubní pastu vymačkával pěkně odzadu a ne od prostředka. Ale jednou se do naší idyly vnutila správcová, která se rozhodla u nás udělat pořádek. Doporučila nám, abychom se umyli a oholili. Zachechtal jsem se smíchem starého námořníka. Zbaběle vycouvala ze dveří.


Kapitola VII. ... Zábava v Maňanech

Ondrášovi se stýskalo po ženách. Když se mi s tím svěřil, jen jsem pokrčil rameny. Osobně jsem jich měl totiž plné zuby. Doporučil jsem mu návrat k manželce Květě. Odvětil: "Až takhle jsem to nemyslel". Protáhl obličej a evidentně koumal, kam bychom podnikli spanilou jízdu. Naši seanci vyrušila pošťačka s obálkou. Určitě zas nesla upomínku daně. Ba ne, bratranec Ondráše nás zval na pravou vesnickou zábavu. Pozvání přišlo právě vhod. Těšili jsme se na sobotu. Nesměle jsem navrhl koupel. O zanedbané starce žádná nezavadí. Obyčejná voda působila na můj organismus blahodárně. Ondráš mě následoval. Vana po použití vypadala, jako by se v ní rochtalo šest vepřů. Její vyčištění padlo na mě. Při té příležitosti jsme poprvé uklízeli. Ženské kolem úklidu nadělají. Za hodinku se kancelář s příslušenstvím leskla čistotou. Práce se holt chopili praví muži. Ondrášův bratranec Aleš si pro nás přijel koňským povozem rovnou z orby. Trochu jsem se zastyděl. Na kraji Maňan se tyčila krabicózní stavba místního kulturního domu, kde sídlil její správce, hospoda a kulturní sál. Alešův domek se nacházel nedaleko. Na zápraží nás vítala jeho matka. Nanosila nám do jídelny samé dobroty. Šíleně jsem se přejedl. Nebylo mi jasné, jestli vůbec budu schopen nějakého pohybu, natož tance. Aleš ještě nakrmil zvířata, převlékl se a vyrazili jsme. Prvně jsme se stavili v hospodě. Ondráš pozdravil pár známých (pošeptal mi, že ty lidi tu sedí pořád každý den za každého počasí). Proto pokud našinec chce zábavu přežít a tzv. zapadnout, musí se především opít, poprat, ulovit si nějaké děvče a na závěr se s ním ztratit ve volné přírodě.

S ostychem jsme vešli do sálu. Lidé se teprve scházeli. Kapela si chystala nástroje. Připadal jsem si jako v jiném světě. Hudebníci vypadali drsně. Podivoval jsem se nad jejich okovanými bundami. Důvěrně se ke mně naklonil jakýsi mladík a nakřáplým hlasem pronesl: " Vole, bude metal." Raději jsem si v předtuše něčeho zlého zhluboka přihul z lahve kvalitní třešňovice. Zpěvák se připotácel na pódium, do mikrofonu poslal pár sprostých slov a bubeník se vzepjal k monstróznímu sólu. Za dvě minuty se přidaly i ostatní nástroje. Znělo to jako by někdo utrhl polici s nádobím. Ondráš ožil. Vtáhl mě na parket i s flaškou. Za deset minut jsme se vznášeli v alkoholovém oparu. Těžko jsem rozeznával obrysy lidí. Aleš zavelel: " Seženem nějaký holky."

Od té doby si nic nepamatuju. Jen mám dojem, že mě nějaká odmítla slovy:" Maminka mi zakázala chodit s chlapci za kulturák." Tu opici, co mne postihla v neděli jsem nikdy předtím nezažil. Opice vyrostla do gorilích rozměrů. Hlava mi třeštila, žaludek se houpal a schopnost vstát se vytratila. Stihli jsme poslední autobus do Masque. Připadal jem si jako ten malý nemožný Franz. Lihovin se nikdy nedotknu. Přísahal jsem. Proč se tedy ještě vůbec trápím v manželství s Adélou? Její angreštovici nepotřebuji. Chci jen svou kroniku. Zajdu hned za správcem, napadlo mě.


Kapitola VIII. ... Promluva muže s mužem

Ke správci jsem neměl vůbec chodit. Bratrsky mě objal a bodrým tónem se zeptal:" Už ses vyblbnul?" Polknul jsem. "Nemysli si, já se choval po Emilově narození úplně stejně jako Ty. Kdepak na dětech mě baví jen výroba", dodal. Řekl jsem mu o úmyslu rozvést se a požádal ho o návrat do funkce. Kroniku mi slíbil, ale pod podmínkou návratu k Adéle. Poděkoval jsem mu a spěchal do svého mládeneckého útočiště. Ondráš se natřásal před zrcadlem. Suše mi oznámil, abych vyklidil pole, protože čeká slečnu. Vydal jsem se v zoufalství za Adélou a synem. Na mé zvonění nereagovala. Chtěl jsem odejít, ale k mému úžasu mi otevřel Zula v mých bačkorách a v mém županu. Trapný okamžik jsem přerušil pozdravem. Adéla koupala Franze. Ani si mě nevšimla. Udávala Zulovi pokyny a on jí podával ručník, pudr a mastičky. Cítil jsem se poněkud přebytečně. Tiše jsem se vyplížil ven a pelášil za správcem pro kroniku. Nechtěl mi vůbec uvěřit, ale sama správcová potvrdila Adélinu nevěru. Cvrlikali si o ní i vrabci na střeše. Já se vše dozvěděl samozřejmě jako poslední. Část spoluobčanů fandila ženě, protože si chudák vzala za muže homosexuála a druhá, sympatičtější část obhajovala mě, neboť jsem se vlastně oženil s nevěrnicí. Nicméně kronika mě hřála pod košilí. Řeči lidí jsem ignoroval. Vždyť jsem si vymohl jsem zpět své pohodlné křeslo v reprezentativní radnici.

Masque III.



Kapitola IX.

Narozeniny

Je mi 33 let. Tento fakt jsem si uvědomil při pohledu do kalendáře. Nad čelem se mi začínají objevovat kouty a mnozí mí souputníci mě za zády škodolibě nazývají "Kouťákem". Pravda, nestálost mé kštice se úměrně rovná nestálosti v manželství. I když jsem stále ještě ženat a otcem malého ubrečeného kluka, jehož vrchol blaha znamená pořádně se přecpat. Hanebně mě oslovují "Kouťáku". Ale já jsem vůdce. Pokoušel jsem těm ignorantům vysvětlit, že coby bývalý pionýr přezdívky neuznávám, leč marně. Nicméně mě čeká oslava. Původně jsem odmítl slavit něco natolik příšerného jako třiatřicátiny, ale hoši z KPPT celou akci zorganizovali v oblíbené "Sahaře". Kluci z KO se urazili, protože tento úkol náležel jim. Ale naštěstí brzy pochopili, jak hezky se pije za cizí a přidali se k oslavě.

Správce mi předal darovací listinu na menší pozemek - "zahrádka" čítala dobrých dvacet hektarů. Očekával zřejmě projev vděku. Zbledl jsem hrůzou. Příčilo se mi učit se v tak pokročilém věku pracovat. Naštěstí mu příroda nadělila dostatek zdravého rozumu a ohledu. Vzápětí mě uklidnil: "Chlapče, pozemek jsem nechal osázet angrešty. Nevolníky na dřinu vždycky seženeš." Dojatě jsem ho objal. Inu i on si všiml mé zvyšující se spotřeby ovocných tekutin. Po odchodu správce jsem se raději vytratil "Na Saharu". Děsila mě představa příchodu gratulující manželky. Nejoriginálnější dar mi nachystalo KPPT ve spolupráci s KO. Na židli se culila stojící dívka zabalená do růžové mašle a spodních kalhotek. Zalapal jsem po dechu. Do mrazivého ticha jsem pronesl slovy svého oblíbeného hrdiny: "Tož hoši, to nemožu. Su přeci ženatý." Snažil jsem se tím celou trapnou chvilku obrátit v žert. Oni nežertovali. Po slavnostním přípitku mě násilím vystrkali do hostinského pokoje v prvním patře. Stvoření v růžovém cupitalo poslušně za námi. Marně jsem přemítal, kdy naposledy jsem spočinul v objetí ženy ve střízlivém stavu. Napadlo mě něco o fiasku. Slečna se chopila iniciativy a pečlivě za sebou zamkla. Povalila mě do duchen. Zdálky jsem zaslechl dusot po schodech a smích. Do dlaně mi strčila konec mašle, abych jí osvobodil ňadra. Měla je stuhou dovedně ovázané. Nevypadala špatně, musel jsem uznat. Po vymotání si sundala kalhotky a hluboce erotickým hlasem zašeptala:"Zbožňuju sex. Co Ty brouku?" Orosilo se mi čelo. Dál si nic nepamatuju.

Kapitola X.

Nemocnice

Od oslavy ležím totiž v nemocnici. Původně mě sem dovezli pro srdeční kolaps. Za dva dny jsem se zmátořil. Bohužel lékaři zjistili další závady mého organismu. Jednak se jim nelíbila má játra a hlavně zhruba čtvrtý den se za mnou dostavil doktor Krutihlavec - nevlastní otec Adély, specialista kožař a venerolog. Přinesl sebou hromádku lejster, které studoval provokativně u mého lůžka. Přitom se nahlas podivoval: "Chlapče nešťastný, tolik pohlavních nemocí dohromady jsem snad neviděl ani ve skriptech na medicíně." Vyděsil jsem se. "Kromě AIDS jsi chytil úplně všechno. Dokonce pár chorob nemohli identifikovat ani v "Černé nemocnici" ve velkoměstě. Váš chorobopis studovala i taková kapacita jako docent Grubner", dodal. "AIDS se přeci projeví až po delším čase", lovil jsem z paměti chabé znalosti. "Dotyčná dáma měla hotové čerstvé testy s negativním výsledkem. Léčí se shodou okolností u Grubnera. Utekla z léčby a proto se objevila v Masque, ale ve spolupráci s četníky jsme ji donutili se vrátit", pokračoval. Pohladil mě po vlasech a odkráčel za ostatními pacienty. Jeho monolog mě celkem uklidnil. Přesto jsem hloubal a dával dohromady seznam všech pohlavních chorob. V tom jsem naboural na syfilis. Syfilis by pro mě znamenal zdlouhavou léčbu v izolaci. Udělalo se mi zle a okamžitě jsem zavolal sestřičku. Přikolíbala se obtloustlá padesátnice. Zkazky přátel o mladém a pohledném zdravotnickém personálu mi rázem připadaly jako pohádka. Pokusila se o úsměv, čímž mi okamžitě představila svůj ne právě kompletní chrup. Vzmohl jsem se jen zablekotat:"Syfilis." Zamáchala bojovně lokty a upravila mi deku. Načež mě opustila.

Večer mě vyhledal samotný ředitel špitálu. Rozvinul přede mě transparent s grafy narůstajících nákladů. Mluvil o vysokých účtech za telefon do velkoměsta, což jsem způsobil já. Na závěr nudné přednášky mi předložil účet. Dvakrát se mi protočily panenky. Nakonec jsem pod tlakem vystavil šek na astronomickou částku. Při podpisu jsem zavtipkoval:" Právě jsem se stal vašim hlavním sponzorem. Dejte mi na tabuli u hlavního vchodu fotku s poděkováním. Ráno tam visela. Upozornila mě na ní sestra padesátnice. Brebtala o svém nemožně malém platu. Průměrná inteligence zdravotníka jejího typu se holt pohybuje hluboce pod normálem. Za měsíc mi dr. Krutihlavec přetlumočil omluvu docenta Grubnera, který u mě mylně diagnostikoval syfilis. Díky čemuž mě okamžitě propustili.

Kapitola XI.

Návrat domů

Ondráš se v obavě o své zdraví přestěhoval k manželce. Na zem vyrovnal asi deset druhů desifenkčních prostředků. Vedle nich umístil cedulku s výmluvným -Myj se! Vzhledem k tomu, že se mi přátelé vyhýbali, pochopil jsem vážnost situace a přísně dodržoval hygienu domácnosti, svého těla i oděvu. Výsledky se brzy dostavily.

Dr. Krutihlavec mě vyprovodil z ordinace (kam jsem musel docházet) se slovy:"Zcela zdráv". Manželka mě už čekala venku. Zřejmě ji zavolal. Po více než půl roce odloučení jsem ji nemohl ani poznat. I Franz se nějak změnil, vyrostl. Místo nadšení z mého uzdravení mě okamžitě zmrazila:" Maminka pořádá v sobotu večírek na počest svých šedesátin. Jako manžel mě tam musíš doprovodit." Otřásl jsem se. Tchyni Krutihlavou jsem miloval jako osiny v zadku. Navíc jsem měl již krásně stylisticky naformulovanou žádost o rozvod a nehodlal jsem rodině dělat šaška. Ovšem vyprahlo v hrdle vykonalo své. Stýskalo se mi po angreštovici. V Maňanech se s ní nikdy nešetřilo, proto jsem souhlasil. Strčila mi Franze do náruče, abych ho pohlídal, neboť prý musí v klidu vybrat dárek pro matku. Odevzdaně jsem kopající a žvatlající stvoření odnesl k sobě. Malý chodil, on nechodil, ale běhal. Okamžitě mi předvedl své artistické dovednosti. Veškeré předměty poházel na zem. V mžiku zlikvidoval mocným škubnutím důležité smlouvy na stole a řítil se k almaře s nádobím. Pokličky změnil v činely, uvelebil se na podlahu a vítězně s nimi třískal o sebe. Mužskou sílu mi dokázal mocným rozbitím asi šesti talířů najednou. V invazi pokračoval pochodem do koupelny, kde vyzkoušel sprchu směrem na své dosud suché oblečení. Ochutnal mýdlo a ručníky pocákal savem. Na závěr své bojové výpravy mi do očí nastříkal deodorant. Tuto zkázu vykonal dříve než jsem stačil zběsile vyštěknout:"Franzi, přestaň." Oslepen jsem uklouzl a dopadl do právě vydesinfikovaných froťáků. Franz nadšením tleskal. Napadlo mě něco o fyzické likvidaci. Do toho vstoupila žena. Potupen a naštván jsem odmítl odjezd za tchyní. Klidně bych se s Adélou pohádal do krve. Poznala, která bije. Následně mi alespoň přikázala:"Pohlídáš malého." Teď jsem pro změnu neprotestoval já. Ten chlapík se mi začínal líbit. Dokázal prosadit svou osobnost. Ve dveřích mi připomněla:"V sobotu Ti ho přivedu. Nezapomeň."


Kapitola XII.
Sahara, synův pokoj a papoušek


Vyrazil jsem "Na Saharu". Ženáč Ondráš klimbal u dvou deci. Probral jsem ho šťouchem do zad. "Zdar Kouťáku", rozradostněn mě pozdravil. Okamžitě si uvědomil závadu v oslovení a dodal:"Teda chlape, jsem chtěl říct." Prohrábl jsem si řídnoucí háro. Budu si muset asi na podobná oslovení zvyknout. "Proč spíš, když máš pít?", zeptal jsem se. "Ale malá v noci nespala. Nakazila se někde zarděnkama." Vytřeštil jsem zrak. Snad Proboha Ondráš nelítá kolem dítěte. "Co Tvůj harém, udržuješ?", snažil jsem se ho povzbudit. "Blázníš, vždyť jsem ženatý." Teď jsem vážně vůbec nechápal. "Přeci nezahnu matce své dcery. Hodně se událo, když jsi se léčil. Uvědomili jsme si na Tvým případu pravý hodnoty.", dodal. Vyžahnul jsem v hrůze flašku na ex, neboť on celou dobu žvanil o své úžasné rodině. Nedalo se s ním normálně mužsky probrat problémy světa. Znechuceně jsem se zvedl a odvrávoral na kutě.

Jeho řeči mi zalezly pod kůži, protože ráno jsem se vrhnul do vyklízení malé místnůstky, kde jsem skladoval šanony a papíry. Rozhodl jsem se zde svému synu vybudovat vlastní pokojíček. Práce mi šla od ruky. Odpoledne jsem dovláčel postýlku a stěny polepil veselými obrázky z dětských časopisů. Spokojen s výsledkem jsem uvažoval o koupi hraček. Osvítil mě nápad obstarat zvířátko - papouška. Večer si už opeřenec liboval ve fungl nové kleci. V pátek jsem odstranil nebezpečné předměty do výše dvou metrů. Syn měřil kolem metru, ale zřejmě se v minulém životě živil jako akrobat v cirkuse. Po mne mrštnost rozhodně nepodědil. Těšil jsem se na sobotu.

Kapitola XIII.
Franziho návštěva


V deset dopoledne můj mužský následovník dorazil v doprovodu své nedokonalé matky. Políbila ho na čelo s prosbou, aby se choval slušně. Ušklíbl se. Odešla. Okamžitě jsem ho odvedl ukázat mu jeho pokoj. Papoušek ho nadchnul. Pokoušel se ho vyndat z klece, když se mu to podařilo, rozhodl se ho skalpovat, čemuž jsem hbitě zabránil. V poledne jsme si dali pravý chlapský oběd - párky. Hořčice mu nechutnala, zato si ji naplácal od krku až k nohavicím. Naštěstí mu Adéla prozřetelně nabalila asi kilo náhradních svršků. Potom si způsobně zalezl do postýlky a usnul. Já taky. Probudil mě nářek. Franzova hlava se nafoukla jak balón a po tvářích se mu koulely slzy. Sebral jsem ho a táhl na pohotovost. Frustrovaná lékařka dr. Andělíková mi afektovaně sdělila:"Typická alergická reakce. Nedotýkal se Franzi nějakého zvířete?" Papouška, doťuklo mi v duchu. Mlčel jsem. Po ukrutném zápase mu píchla uklidňující injekci.

Za tři hodiny otok splaskl. Do té doby jsem ho musel nějak zabavit. Předváděl jsem mu narychlo vyrobené papírové divadýlko s nevalným repertoárem. Zkombinoval jsem Zlatovlásku s Justinou a Králem Ubu. Franz nejnadšeněji reagoval na monology typu: "Znásilňovat.Znásilňovat." Papouška jsem ukryl do vany. Noc s ním budu sdílet já. Večeři syn odmítl. Přitom jsem mu nabídl ty nejfantastičtější utopence z Masque. Spokojil se s pytlíkem piškotů. V osm usnul zmožen on, v osm jsem usnul já totálně vyčerpán. Zhruba o půlnoci začal můj nový opeřený spolubydlící příšerně řvát. Nepomohly domluvy, spílání, nic. Já hlupák mu nedal zrní, což jsem okamžitě napravil. Opět jsem blaženě usnul. V pět ráno jsem procitl díky zvláštní zvonkohře doprovázené tlukotem největšího zvonku o dráty klece. Hudební produkci opeřenec podporoval křikem a zpěvem. Lítal po kleci a živě komunikoval s ptáčky za oknem. Lezl mi pěkně na nervy. Ten odporný podnájemník nepochopil, kdo je tu pánem. Nepochopil ani význam výrazů typu noční klid, nerušený spánek, slušné chování. Ten papouch se choval jako by mu vše patřilo. Hodil jsem přes něj župan. Trošku se uklidnil. O půl sedmé mi Franz skákal po obličeji. U snídaně jsem klimbal. Zato Franz hýřil energií. Vyrazil jsem s ním na čerstvý vzduch. Doufal jsem, že mě procházka probere a jeho uklidní. Zmýlil jsem se. Samozřejmě jsem syna honil mezi keři a modlil se, aby mi nezapadl do nějaké jámy. Osvobodila mě Adéla volající na nás od palisád. Mrňous se vydrápal z porostu a pelášil za milovanou matkou. Asi si rozvod ještě rozmyslím.

Zobrazeno 12x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře