3 002 autorů
Falešný přítel je jako kočka - zepředu líže, zezadu škrábe.
[Přísloví slovinské] Další >>
Český Těšín - Na včerejší den, pátek 13.3.2001, studenti těšínského gymnázia asi nezapomenou. Nejenom studenti, ale i profesoři, kteří zažili životní tragédii, útok uprchlého masového vraha Jiřího H. z Pankrácké věznice v Praze, který v minulosti již desetkrát zabil a byl odsouzen na doživotí.
V onen kritický den začalo školní vyučování jako obvykle. Všichni prožívali den jako každý jiný. Po druhé vyučovací hodině, jak vypověděl ve svém svědectví vrátný Alois H., vpustil do školní budovy cizího člověka, v domnění, že je to rodič některého studenta, neboť tak se také představil. Popis byl porovnán s jinými výpověďmi a přesně mu odpovídal popis vraha, a proto můžeme s jistotou říci, že Jiří H. vstoupil do budovy gymnázia přesně v 9:35 hod.. Když prošel kolem vrátného šel se nejdříve porozhlédnou po škole, ale kamkoli vstoupil, neunikl pozornosti zvídavých očí dětí a profesorů; jak nám sdělil jeden student maturitního ročníku : ... ty hadry, co měl na sobě bych si neoblík i kdybych byl bezdomovec, a ten jeho kukuč! No, můžu říct jedinou věc: Jestli chtěl být nenápadný, tak mu to nevyšlo. Dostalo se nám mnoho dalších rozličných odpovědí na jeho pozoruhodný zjev. Když si prohlídl celou školu, začal se točit kolem profesorů. Nic netušící profesoři ochotně s pánem Jiřím H. rozmlouvali a byli rádi, že se aspoň jednou za čas přijde některý z rodičů zeptat na své dítě. Samozřejmě, že nemohou znát každého rodiče, ale i přesto jim nebyl příliš sympatický. Jiřího H. provázela velká náhoda, pro většinu profesorů osudová, dozvěděl se o schůzi, která se konala ve sborovně vyučujících, a proto si počkal na přestávku,kdy měla začít. Prohlížel si nástěnku s rozvrhem a snažil se hovořit se studenty, ptal se jich : jak se jim daří, jestli nemají s profesory problémy a různé jiné otázky podobného typu. Když si již myslel, že už tam jsou přítomni všichni, nepozorovaně vnikl s automatickou zbraní, skrytou pod bundou, vchodem do sekretariátu a dostal se přes něj do sborovny, kde se zrovna odehrávala debata na téma dubnových maturitních zkoušek. Vtrhl do místnosti a okamžitě začal pálit rány na nebohé profesory, někteří si zachovali čistou hlavu a utekli, jiné ohromila síla zbraně a nikdo s nimi nemohl pohnout a to bylo osudné. Studenti kteří procházeli po chodbě byli zděšeni a ječeli zároveň s profesory, neboť kulky lítaly všude, dokonce i přes ocelové dveře ve sborovně. Rány byly slyšet i přes ulici, kde má stanici Městská policie, která se trochu zpomaleně, ale přece, dostavila na místo činu. Když dorazili, ne že by útočník prchal, ale vesele dál střílel do již mrtvých profesorů. Krev byla snad všude a mrtvá těla nebyla jen ve sborovně, ale povalovala se i na chodbě. Nakonec se pustil do střelby i na děti, vtom ho již zastavilo příchozí policejní komando a zásahové jednotky, které dorazily pozdě, ale dřív něž by se stalo něco horšího. Několik policistů bylo lehce zraněno,bez těžších následků.
Z celého profesorského sboru přežili útok šílence pouze čtyři profesoři. Největší štěstí měli ti, kteří byli nemocní, avšak šťastný musí být také profesor M. T. (nechtěl být jmenován), který nikdy nechybí na žádných schůzích, poradách, hodinách, když to není opravdu naléhavé. Musel tuto poradu, naštěstí pro něj, z jednoho prostého důvodu vynechat, když volá příroda musí každý, i když mu to není vhod. Snad největší utrpení prožili a prožívají profesoři, kteří přežili přímý útok. Následky však zanechá na každém, kdo se jen náhodou připletl na chodbu a viděl hrůzná prostřelená těla bezvládně ležet na chladné mramorové podlaze. Ale stačilo jen slyšet výkřiky bolesti a křik, když malé kovové kulky pronikaly těly, a otřesy při dopadu těl na podložku, i to zanechá v člověku kus bolesti.
Tento den se zaryje do paměti všech lidi a hlavně těchto studentů, kteří ztratili své milované profesory a již nikdy nebudou věci takové jako dřív. Možná teď si uvědomí, jak je lidský život drahý a začnou si ho vážit a dělat něco pro to, aby na tomhle světě nebylo víc takových Jiřích H.
Dnes je opět Jiří H. pod přísným dohledem psychologů a pod zvýšenou ostrahou, ve věznici, ale v Mírově na Šumpersku, tato věznice se svou neposkvrněnou pověstí nezažila žádný úspěšný útěk za poslední rok.
Procesy budeme sledovat a můžete se o nich dočíst v těchto novinám, každý den po jejich konání.
Jako památku zemřelých necháme vždy jednu stranu v našich novinách volnou pro lidi, kteří by se chtěli k této tragédii nějak vyjádřit, nebo znali tyto lidi a chtěli jim něco odkázat.
Tímto chci za celou redakci vyjádřit upřímnou soustrast rodinám zemřelých.
(celkem: 2, počet hlasujících: 4)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Volha Pžos/Rusko 13. srpna 2002
Krvavé slunce sklápělo svůj horký tít a ve vlnách se rozptylovala posvátná zlatá záře. Černá obří nákladní loď vrchovatě naloená pískem brázdila irokým korytem ivotadárné řeky. U dřevěného mola na břehu se pohupoval luxusní člun zbohatlíků, vedle kterého si mydlili hlavy dva snědí chlapci. Ve stráni nad kolonádou vyčnívaly z korun stromů baculaté věičky Pžoského kostela obklopené starými domy. Pravoslavný kostel byl selý a po stěnách se táhly pinavé stopy, kterými během deů z rezatých labů stékala voda. V dáli se obloha zachmuřila a začala se nad Volhou stahovat mračna.
Za irokým korytem Volhy se na protějím svahu rýsovaly hluboké rýhy, znetvořené častými erozemi, je připomínaly ebra zdechliny. Ve vzduchu se vznáela hejna bílých racků. Občas jeden střemhlavě slétl a v okamiku se opět vznáela s ulovenou stříbrnou rybou v mokrém zobáku. Malá Soňa běhala po břehu a sbírala malé kamínky, které házela do vody. Hrála si. Kdy kameny vytvořily kruhy na vodní hladině, začala se jim Soňa hlasitě smát a pro sebe si u toho hlasitě povykovala.
K večeru se zvedl vítr. Vítr nepolevoval a naháněl nové hrozivé chuchvalce popelavých mračen. Vichřice začala kvílet a větve stromů se nadouvaly a se jim obnaovala ramena. Malé větve se ulamovaly a poletovaly vzduchem. Vysoký modřín zelenými mátravými chapadly objímal selou kapličku. Tráva nesečených luk se prohýbala jako vlny na rozbouřené moři. Pod osamělým stromem bučela strachy zapomenutá kráva. Za hodinu se strhla ohromná průtr mračen. Na ulicích nebylo ani iváčka. Volha se rozlítila, a se její hladina zvedla a zakalila do hněda.
Kousek od kostela, přiblině deset minut chůze do kopce, nedaleko vojenského lazaretu s přerostlým parkem, se nacházelo magické místo, které místní nazývali prostě malým výcarskem, nebo mezi dvěma uměle navrenými pahorky vedla silnice k řece po stranách lemovaná mohutnými letitými stromy. V noci ze dne X.Y.na Y.Y. tudy po cestě projíděl naletěný modrý Mercedes s krásným interiérem z bílé kůe. Andrej, který řídil, nervózně dokuřoval cigaretu a u se nemohl dočkat, a přijedou na dřevenou daču. Krásná mladá ena s ostrým zahleděným profilem seděla vedle řidiče. Nálada se jí viditelně zlepila po úmorné cestě z dusivé Moskvy. Těila se na čaj, horkou koupel a postel. Budou se s Andrejem milovat. Jsou teď manelé a prstem se dotkla zářivého svatebního prstýnku. Pohlédla na mue a rukou projela po stehně, a mu zajela do choulostivých míst. Andrej se jemně usmál a protoe hustý dé znemoňoval dobrý výhled na cestu, věnoval se pozorněji řízení. Zpomalil.
Olgo, jsme doma!
Čeká nás horký měsíc. Pomyslel a vzápětí dodal budeme si uívat, jezdit na Volze v novém člunu, který jsi jetě neviděla, a Zatímco Andrej hovořil, Olga snila o tom, jak jí koupí drahé perky, nové aty , a se zachvěla nedočkavostí.
Správce dači Vladimír u dávno odvedl malou Soňu do postele. Jetě nebyl ani v půli čtené pohádky o Popelce, kdy Soňa usnula. Přikryl ji dekou a políbil jemné dětské čelíčko. Poté zvedl telefon a hovořil s manelkou. Trochu pojedl a dlouho stál u zavřeného okna. Mohl odtud nerueně sledovat temnou večerní oblohu a vichřici zároveň. K zemi padalo ohromné mnoství vody. V tu chvíli byl vděčný za střechu nad hlavou a politoval vechny uboáky, kteří se nestihli včas skrýt. Kadou chvíli čekal Mercedes majitele dači, Andreje. Zbohatlíka, kterého neměl rád pro jeho nesnesitelné poniování. Ale kdo mu dá 500 dolarů měsíčně? Kdyby vak nebylo Soni a eny, utekl by i přesto, e se s Andrejem znali u od dětství. Andrejův otec, tajemník komunistické strany, změnil rudou kníku za dolary jetě dřív ne stačil puč doznít. Vladimír nahmatal krabičku cigaret a vyel na terasu, kde si zakouřil. Sledoval, jak velká voda s sebou strhává hroudy čerstvé hlíny, kterou nedávno s pomocníky přiváel na prudký svah před dačou. A o marnosti si pro sebe zaklel.
Uhasil pičku cigarety a nedopalek sevřel v dlani. Protáhl se a jetě se podíval na nebe. Oblohu rozpáral dlouhý oslnivě bílý blesk; Okamitě to zadunělo poblí. Viděl blesk ve ví ostrosti.
Muselo to uhodit nedaleko, pomyslil si. Ale spíe ho zaujala ta náhoda s jakou před chvíli pohlédl do oblak, ze kterých vylehl blesk. Zkusil to podruhé, ale dalího blesku se u nedočkal.
Za chvíli bylo po bouři i po deti. Na dveře dřevěného plotu zabuil mu v černém nepromokavém pláti. Vladimír srovnal noviny a zvedl se od stolu, aby se z terasy podíval ven. I kdy bylo ero, poznal na dálku místního mue. Navlékl pantofle a po mokrých schodech seběhl, aby odemkl.
Andrej je mrtev! Řekl mu místo pozdravu a rychle odběhl.
Vladimír utíkal v pantoflích za ním. Za chvíli utíkal docela bosý po blátivé cestě a doběhl k hloučku lidí.
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
nedokončeno-1 | L | nedokončeno-3 (začátek bez konce) | únava | neodkončeno-4