Má(s)lo...

Autor: Prefeta , 19.2.2013, Povídky

  

Proč to vzdáváš?

Na konci každé cesty je jasná obloha, a že jdeš svinským krokem, to vůbec ničemu nevadí. Život neklouže jako máslo, možná, jedině, jako to zmrzlé jo. Studí, ale jinak je docela k chuti, nedá se tedy jíst tak úplně pořád a samo, to pak totiž klouže spíše zpátky než do nitra. Je tak třeba k němu taky něco málo mít, alespoň někdy, přílohu, oblohu, živou vodu. Ale beztak, když ho máš alespoň trochu rád, taje. Taje pro tebe.

Co tě pálí a spálí, to chladí, a když je ti chladno, taje, aby tě hřálo. Ze zbytků vlastních sil, tvého tepla, co vyprchává do vzduchu a mizí. Rozplývá se, aby ses i ty rozplynul. Zapomněl.

Ty a s tím i tvoje těžkosti. Zůstane to hezké, co tě bude nadnášet, jako samo máslo na hladině, studeného, širokého a pustého moře. Vnější chlad, co zoceluje, niterné odhodlání, soudržnost, a chuť plout. Sám, ale se sebou samým. Sám, o samotě, nikoliv však v osamění.

Na širém moři, máslo v poli plném soli. Chlad, co z celku něco málo drolí, však přesto ví, že plout dál za ty ztráty stojí. Neb i sůl patří k životu, do ran, či jako poslední špetka k pecnu lásky, spolu, proti sobě, však přesto, s láskou k máslu, jak prosté!, změníš vlastní samotu...

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 9x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře