Bylo půl jedné ráno a já potichu kráčela městem. Snažila jsem se najít co nejvhodnější dům na pořádnou loupež, což v této díře vůbec není tak jednoduché. Samozřejmě, za ty roky praxe jsem zjistila, že ne všechny domy jsou pro zloděje ideální. Ode dne, co jsem se vloupala ke Švorcovým (nejen že jsem nic pořádnýho neukrada, ale nejmladší syn začal všem vyprávět, že Ježíšek je dívka a dárky nenosí ale bere) se domům s malými dětmi na kilometry vyhábam.
Míjela jsem tedy různé baráčky. Domovy důchodců, bohatých podnikatelů ale například i domy takových bláznů, kteří tvrdí, že všichni jsme pouze postavičky v počítačové hře a někdo nás ovládá.
Po kratší procházce jsem ale našla ideální objekt na loupež. Byl to vysoký, kamenný dům počítačového maniaka Liama, téměř celý obrostlý břečťanem, který přím lákal, aby jste po něm vylezli na balkon a vlámali se dovnitř (pokud břečťan něco takového vydrží). Já mám ale nějakou tu svou čest, tak jsem se vydala pěkně klasicky ke vstupním dveřím. Z kapsy jsem vytáhla starou sicherku, kterou používám již od dětství. Úplně živě se mi v hlavě objevil mámin hlas: "Marcelko, ty dokážeš odemknout jakýkoli zámek dřív, než bys řekla zámek." To víte, ten její divný smysl pro humor jsem nikdy nepochopila.
Ve dveřích cvakl zámek. Potichu jsem vešla dovnitř a dívala jsem se kolem sebe. Nevypadalo to tady nějak útulně. Všude samé počítačové hry, počítačové softwary, součástky z počítače, časopisy o počítačích a ještě jednou nějaké počítačové hry. Do očí mi ale bila jedna hra, s pěkným zeleným obalem.
Z hora se ozvali kroky. Nevěděla jsem, co dřív. Šáhla jsem se po hře a v tom jsem zůstala stát jako přikutá.
Z obalu hry Sims3 se na mě díval Simík, zcela identický jako já.
Prej: život je takový, jaký ho uděláte.
Že by měli ti blázni pravdu?
<b>Dílo nepodstoupilo jazykovou kontrolu (korekci).</b>
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Marcela |