3. června 2009
Milý deníčku, to jsem zase já Liam. Dnešek se mi nelíbil. I když je vlastně 05.27, tak se mi z noci 2. června na ráno 3. Června stalo něco velmi nepříjemného…
Je 19.00, přesný čas k tomu abych se začal učit. Jenže znáš mě. Stačí trocha nepozornosti, a už to jde se mnou z kopce. Sedím si tedy u svého laptopu a dívám se na temně zahalenou oblohu, kde jen hvězdy a poletující U.F.O. vrhá světlo na ulici. Když v tom si náhle všimnu rychlého pohybu u svého okna. Nevěděl jsem co dělat! Nevěděl jsem, jestli mám volat policii, nebo to statečně vyřídit sám! (což jsem neudělal)
Krčím se tedy takhle u krbu, strachy nedýchajíc a s mobilem v ruce. Raději jsem zhasnul, aby na sebe neupozorňoval… Jenže v tu chvíli si uvědomím, že jsem nechal otevřené okno! Jsem od něj jen pár metrů. Snad bych mohl… Ne nešlo to! Bál jsem se! Takže sedím takhle ve tmě, ve svém opuštěném domě, někde na konci ulice, světla vypnutá, postel daleko, studený vítr vanoucí se ke mně oknem a zvuk tikajících hodin, který dělají jen tik, tak, tik, tak… A NAJEDNOU!
Mi zazvonil mobil! Zvoní a zvoní a já nevim, co mám dělat. Moje levá hemisféra je schoulená strachy a říká, ať to raději neberu, že by to mohlo být něco špatného, zatímco moje pravá hemisféra je strachy podělaná víc a radí mi, abych ten mobil raději vypnul… Vypnul jsem ho.
Po nějaké době mžourám očima. Asi jsem usnul, podívám se na hodinky a zjistím, že je 22.49. To se mi ulevilo, už je to za mnou… POČKAT! Jak to, že na hodinky vidim! Vždyť jsem zhasnul! A okno je zavřené! Já… já… se bojim! Utíkal jsem neuvěřitelnou rychlostí! Takovou že by i učitel tělocviku byl na mě pyšný! Takže běžim a běžim a ani se nedívám na cestu, svištím si to parkem, kolem bazénku, (ne historku o tom proč mám notebook mokrej psát nebudu, zas tolik se ztrapňovat nechci!). Když už jsem byl spousty, ale opravdu spousty kilometrů od svého baráku, tak jsem uviděl lavičku. Hmmm, říkám si lavička, trochu si odpočinu. Nejspíš to byl nějaký park, protože tam byla spousta zeleně, a rybníček, a u rybníčku nějaká socha, ale neviděl jsem ji zepředu, protože daleko víc mě zajímala ta budova co je v parku.
„Proč dávají do parku takovou ošklivou budovu?“ pomyslel jsem si… „A co když je tam utajená velká LAN párty?!“ jo deníčku. LAN párty tam nebyla, teda pokud medvědi a zombie neumí hrát na počítači. Ne, nezkoušel jsem se jich zeptat. Takže když jsem vyběhl z té budovy, vidím jak nějaký milý, starý pán rybaří. Tak jsem doběhl k němu a řekl, že se tady hrozně bojim. I když mě víc zajímalo proč tady rybaří v tuhle dobu.
„Víš chlapče… V tuhle dobu se tu dají chytit ty nejunikátnější ryby…“ odpověděl mi.
„Jé slunko konečně vychází!“ poukázal jsem na nádherný východ slunce.
„Nashledanou.“ Řekl ten milý pán a zmizel…
Yop, byl to duch!
Takže teď sedím doma, a máma se mi směje. Víš deníčku, to byla ona, kdo mi večer volala, že přijede dřív, kvůli nějakým věcem z práce, to ona zavřela to okno.
Jen teď furt pochybuju o tom, jestli jsem zhasnul, nebo ne, víš… Jelikož maminka mi říkala, že bylo rozsvíceno, když přišla. No to je jedno. Asi půjdu spát…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Liamův zápis do deníčku |