Začíná nový den v mém životě. Hodně lidí věří, že konec něčeho starého znamená začátek něčeho nového a dokonce lepšího. Můj život je však stále ten stejný stereotyp, kterým zůstal i po ukončení studia a opuštění rodinného hnízda. V momentě, kdy jsem s jedním kufrem v ruce a taškou plnou maminčiných koblih zamával svým rodičům, a užíval si pocitu svobody, se toho moc nezměnilo. Lidé stále spěchali do svých zaměstnání a život zůstával stejně černobílým místem, které postrádá pestrost barev. Nevěřte reklamám, co vysílají šťastné úsměvy nad novou pánví z Tesca či batolící se batolata se širokým úsměvem díky novým Pampers, které spolehlivě absorbují vlhkost. V tomhle zkaženém světě jsem přeci nemohl byt jediný, kdo trpěl depresemi. Bohužel nejsem nijak výjimečný, jen další článek v tom nekonečném koloběhu lidských osudu. Stejně jako já jsem byl dokonalou ukázkou šedivého průměru, tak i moje práce mi nepomohla se dostat mezi ligu výjimečných. Jsem v podstatě taková ta kancelářská krysa, jak mi s oblibou říká mnoho mých známých. Celé odpoledne se jen přehrabuji v narůstající hromadě dokumentu a hledám účty, složenky, daňová přiznání - to vše pro svého věčně sklerotického šéfa, který si s oblibou do mých nepovedených zápisů utírá prsty od čokolády. Stejně jako moje práce tak ani můj osobní život není nijak zvláštní a nevybočuje z řad těch, kterým jsem se v dětství posmíval a sliboval si že já budu vynikat. Nikdy jsem nechtěl splynout, bohužel pro mě mé pokusy stát se hrdinou, filmovou hvězdou, uznávaným vědcem ztroskotaly na mé lenosti a mým strachem zkusit něco nového a pohnout se kupředu. Nakonec si uvědomuji, že nic není náhoda a každý si ve svém životě určujeme, jak budeme šťastní. Dnešní den jsem se rozhodl, že opustím svou krátkou známost a znovu přivítám náruč samoty. Samota je leckdy mnohem snazší a zodpoví nám mnohé otázky. Má krátká známost začala zhruba před třemi měsíci, kdy se mě jediný z přátel, pro kterého ještě existuji a nestal jsem se jen částí zaprášených fotek ve starém albu, rozhodl vytáhnout ven. Nepatřím mezi společenské lidi, pro které je vrchol dne návštěva místní putyky a nejvyšší počet vyhraných rund panáku díky sázce kdo vypije nejvíc piva. Děkoval jsem za milosrdnost, která kroky mého věrného přítele zavedla do známé čajovny, kam jsme si občas zašli za deštivého dne a vášnivě diskutovali na téma nesmyslnosti života. Známé místo na mě hned, po otevření dveří, dýchlo to příjemné aroma orientálních čajů smíchaného s ovocnými obláčky, namodralého dýmu. Tohle místo má v sobě kouzelnou atmosféru, po dlouhé době jsem se opět cítil zase dobře. Jako obvykle jsem usedl na známé místo plné nadýchaných polštářku a spokojeně se do nich zabořil a nasával atmosféru. Po nějaké chvíli kdy jsem spokojeně usrkoval mátový čaj a poslouchal všední starosti nejen mého přítele, ale i různé filozofické debaty u ostatních návštěvníku, jsem zahlédl dívku, která se ze mě na čas pokoušela vytvořit cílevědomou osobnost. Seděla stranou ostatních poštuchujících a rozesmátých skupinek mladých lidí a vypadala hluboce ponořená do svých myšlenek. Na nějakou chvíli připomínala mě samotného, člověka který prostě nemůže zapadnout mezi ostatní, zajatce vlastního světa. V mém světě by dokonale zapadala, obyčejná ale přesto svým způsobem byla výjimečná stejně jako já pohrdala dnešním stylem života. Ve chvíli, kdy jsem si plánoval způsob vhodného oslovení, se ke mně přítel naklonil, jako by zapomněl na své starosti a jejich obšírné vyprávění. ´´Vidíš tu divnou holku? Už nějakou chvíli tě hypnotizuje.´´ Zašeptal pobaveným hlasem a zazubil se na mě. Skutečně na mě upírala nevinný pohled svých čokoládových očí, občas rychle přejela pohledem místnost a nervózně se kousla do rtu. Vypadala jako člověk co v sobě dusí touhu utéct a být zase sama ve svém vlastním světě. Přítel ke mně znovu hodil úšklebek ´´Nic moc, kamaráde, ale nevadí, jsou tu i hezčí kousky,´´ dodal a nenápadně se rozhlédl po skupince mladých dívek, které vystavovali bujná prsa v těsných topech s hlubokými dekolty. Měl pravdu, svým vzhledem byla jiná, naprosto se odlišovala, kaštanové vlasy se jí neposlušně ježily všemi směry a neustále si v prstech žmoulala černý rolák skrývajíc její vyhublé tělo. Cítil jsem náhlou potřebu odsud vypadnout.´´Promiň, ale musím domů, dneska se nějak necítím, příště tě zvu.´´ Omluvně jsem se usmál na kamaráda a zvednul jsem se k odchodu, nepřítomně kývl a dál nechutně slintal nad prsatou blondýnou. Během chvíle mě opět ovanul mrazivý vzduch, a já se rozhlédl po strakatém listí poletujícím mezi zašedlými domy a holé zkroucené větve stromu se smutně ohýbali v poryvech větru. Miluju podzim, období smutku kdy příroda uléhá k zimnímu spánku. Lidé propadají depresím, protože svět se stává chladným a šedivým, konečně ho ostatní vnímali tak, jako ho vnímám já celý svůj život. Vítr zesílil a roztančil spadané listí, když jsem zaslechl tiché zacinkaní dveří, a z čajovny vyšla má neznámá. Celá zachumlaná do černého kabátu povlávajícím ve větru se na mě nesměle usmála a šouravými kroky přišla kousek za mě. ´´Máš cigaretu?´´ špitla a zabodla pohled do země. Beze slova jsem vyklepal ze zmuchlané krabičky poslední dvě cigarety a připálil ji. Dva plamínky zasyčeli a na okamžik osvětlili její tvář, vůbec nebyla obyčejná. Chvíli jsme stáli bez hnutí a vyfukovali namodralé obláčky dýmu směrem k černému nebi, ulice se začínali pomalu vyprazdňovat. ´´Jak se jmenuješ?´´ Pípla nesměle do příjemného ticha. ´´Tomáš a ty?´´ ´´Tereza, jinak dík za cigaretu.´´ Znovu sklopila oči k zemi, musel jsem se usmát, v podobných situacích jsem nevěděl, jak se chovat a brožurky zdvořilého chovaní jsem nikdy nestudoval. Po chvíli ticha do mě zabodla odhodlaný pohled a konečně ztlumila moje zdivočelé myšlenky. ´´Jsi zdejší?´´ zeptala se a skoro mě zase začala hypnotizovat. ´´ Bydlím tu už od svých sedmi let, s rodiči jsme tenkrát bydleli na vesnici, ale otec zatoužil po ruchu velkoměsta´´. Jak se mi najednou vraceli vzpomínky na chvíle, kdy jsem se jako malý kluk proháněl mezi stonky kukuřice, nebo na podzim kdy maminka hrabala listí a večer jsem se tajně plížil z domu, abych zahrabaný po krk v listí mohl sledovat noční oblohu. ´´ Ahá, no já jsem tu teprve pár dnů.´´ Vytrhla mě z myšlenek a zhluboka se nadechla. ´´Rozhodla jsem se, že zkusím štěstí v novém městě, ale moc to tady neznám a ráda chodím na jedno místo. Jen nevím, kde je.´´ Zarazil jsem se, jaké místo muže myslet? ´´Kam přesně bys chtěla?´´ Stydlivě sklopila oči a i ve slabém světle pouličních lamp jsem jasně viděl jemnou červeň rozlévající se po drobných tvářích. ´´Ehmmm... no nevím kde tu je hřbitov, myslela jsem, že bys tam třeba mohl jít se mnou a provést mě tam´´ Vykulil jsem na ní nevěřícně oči. Tohle drobné a ustrašené stvoření chodí na půlnoční procházky kolem hřbitova? ´´Cože ty chceš na hřbitov?´´ Musel jsem hlasitým kašláním zakrýt smích, byla čím dal zajímavější, kolik se toho o ní ještě dnes dozvím?. ´´No na hřbitovech je klid, dobře se tam přemýšlí a vůbec je tam moc krásně´´. Na tvářích jsem konečně zahlédl náznak úsměvu a rozhodl jsem se, že když mám volno, zkusím ho jednou strávit trochu jinak, lepší než být obklopen čtyřmi strohými stěnami. Pokynul jsem ji lehce hlavou na znamení souhlasu a pomalým krokem zamířil nejkratší cestou k místu, kterému jsem se vždy radši vyhýbal, obzvlášť v noci. Nebyl jsem nějak vystrašený, ale přeci jen co když je nějaká kletba za rušení posmrtného klidu. Celou cestu jsem se snažil navázat téma, abych se toho Tereze dozvěděl co nejvíc, konečně jsem ji mohl pojmenovat. Na většinu otázek, ale odpovídala vyhýbavě a svým pohledem radši počítala listí, líně se povalujícím na chodníku. Když už jsem začínal z nudné cesty počítat v hlavě ovečky, konečně se před námi vynořila hradba temné, vysoké zdi zarostlé zažloutlým mechem. Přes zavřenou mříž byla vidět dlouhá řada křížů, a u některých náhrobků ještě dohořívaly svíčky. Přes celé tělo mi přeběhla husí kůže. Nemohl jsem si pomoct, to místo mě zkrátka děsilo, hluboko pod zemí spousta mrtvých co jistě nejsou nadšeni z naší pozdní návštěvy. Zatímco já nerozhodně stál na stejném místě odkud jsem si hřbitova poprvé všiml. Tereza viditelně ožila, tvář ji ozářil široký usměv a když viděla mou nerozhodnost, netrpělivě mě chytla za ruku a táhla směrem ke vchodu.´´ Nebuď strašpytel, mrtví nám jistě neublíží, pokud nebudeme moc hulákat.´´ Zachichotala se a vůbec si nevšímala mých vystrašených pohledů a narůstající třesavky. Pevně chytla kliku od brány a ve chvíli, kdy ji s příšerným skřípáním otevřela, jsem začal přemýšlet nad tím, že trávit večery sledováním šumící televize vlastně vůbec není tak hrozné. Není nic horšího než procházka po hřbitově v půlnočních hodinách, zatímco já se v duchu modlil za klid všech mrtvých. Tereza se chovala jak na školní exkurzi, zaujatě četla nápisy na všech náhrobních kamenech a uklidňovala mě, když mi jedna světluška vlétla přímo do obličeje. Po době kdy už jsem myslel, že začínám šedivět, obzvlášť po tom co u jednoho čerstvě vykopaného hrobu Tereza nadšeně vypískla, že na náhrobku je moje jméno, se posadila na jeden z hrobů a plácla dlaní vedle sebe. ´´Prosím, řekni mi o sobě víc? Co máš rád, co děláš, když jsi sám? Víš, přijdeš mi jako hrozně zajímavý člověk´´. Povzbudivě se na mě usmála a udělala zvědavý obličej. Co to do ní vjelo? Nejdřív sotva promluví a mezi mrtvými má najednou chuť poslouchat mě a dlouhé vyprávění o mém nudném životě.´´Nevím, co přesně by si o mně chtěla slyšet, já jsem úplně obyčejný, nudný možná malinko zahořklý jedinec.´´Jak jsem mluvil, uvědomoval jsem si, že jsem k ní jen upřímný, co mohla čekat od někoho jako já. Poslouchala mě ale dál, dokonce by se dalo říct, že jí to zajímá. Rukama si lehce podpírala bradu a upřeně mě sledovala. Znovu jsem se nadechl, dnešní noc bude zřejmě delší, než jsem myslel. ´´ Věřím, že čekáš nějaké dramatické vyprávění, ale všechno co jsem prožil, spíš připomíná prázdný deník. Každý den je úplně stejný a ani nestojí za zapamatování. Jsem ten typ člověka, kterému se ostatní vyhýbají proto, abych je nenakazil svým stereotypem.´´ Hořce jsem se zasmál, bylo to skoro až smutné říct pravdu. Občas jsem se rád přetvařoval, že žiju tak jak jsem si vždycky přál a vlastně mi nevadí trávit večery sám doma. ´´Divím se, že si to na mě nepoznala už v čajovně, musím to mít napsané na čele.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Láska až za hrob |