„Věřím, že mi pomůžete bojovat proti téhle zákeřné chorobě,“ řekl tenkrát a asi zároveň doufal v jakousi vlnu solidarity, které by se bál za svého života, ale pro život druhých ji žádal…
Dva zřízenci v respiračních maskách, podobní spíše odpornému hmyzu než člověku, mě hodili do dezinfekčně páchnoucí vybílené místnosti. Gumové rukavice na jejich rukou se mi nepříjemně zaryly do kůže a vytlačily do ní dvě červené mapy jako od pohlavku. Je mi zima z vápna, věřím, že rozežírá ty stěny a nakonec i mozek, univerzální prostředek proti živé hnilobě, používaný už věky. Moji doživotní spolubydlící… někteří jen oči, někteří jen ústa, někteří jen pot, ale nikdy celí lidé… jsou lhostejní, co se děje kolem nich. Vedou jepičí život už milión let. Občas se políbí a ten polibek vyzní jak agónie milosti. Přistoupím na jejich hru, než ta vědomá agónie skončí, dřív, než opravdu začala...
Kde začít svůj příběh? Kde jen začíná smrt… Narozením. Nikdo se vás nezeptá, jestli se narodit chcete, nikdo se neptá, jestli chcete umřít. A přece je to tak jasné, jakože se probouzíte a jdete spát, a nejasné jako sny, které vám slibují víc, než jste schopni unést.
Narodil jsem se skoro před čtyřiceti lety, někde u řeky, kterou přelétávali rackové. Byly tam peřeje a nekonečně dlouhý obzor a pod jezem se u břehu houfovaly labutě. Vlastně se divím, co si dítě může zapamatovat, ale já si je pamatuju. Vždycky byl ten obrázek se mnou. Babička, kterou jsem líbal na tvář, co začala časem blednout a vyprazdňovat se jak dým z kadidelnice, mi vkládala do dlaně nalámanou suchou housku.
„Nu ju,“ říkala s hranou dětskou neobratností, „nu, hoď, budou rády. Když jim dáš, dají zas tobě.“ A já jsem při svojí tvrdohlavé zadumanosti přemýšlel, co jen by mi ty labutě mohly dát.
„Připlují k tobě, budou tě mít rády a pak si je ochočíš.“ Bylo to tak jednoduché, stačilo tak málo…
Než jsem dovršil desátý rok svého líbezného dětství, bylo s babičkou i labutěmi amen. Umřela v první jarní den, pršelo, odevšad. Navlékli mě do nějakého neforemného černého hábitu, bílé košile a jako nejvyšší poctu mě poprvé přiškrtili kravatou z černého hedvábí. „Babička by si to přála“, říkali, „rodinné dědictví.“ Asi jsem tenkrát příliš málo rozuměl tradicím.
Za pár měsíců jsem našel její labutě naložené v dehtu. Měly ho plná křídla, plné zobáky a tak tam ti krásní ptáci leželi pohození na skládce u jezu. Prý něco vyteklo z chemičky – stručná tisková zpráva. Možná jsem nechápal ani polovinu z toho, co se dělo, ale tušil, že s těmi láskyplnými tvory odchází i teplo slov „mít rád“…
Nikdo nic neví a plete se vám do života jako smrad. Ty moralizující huby nemůžou teď vidět ten obrázek tichého, svatého smutku, který vidím já. Půvabná, bledá, s dlouhými rozcuchanými vlasy hledí ven ze zamřížovaného okna. Přicházím k ní třetí den společného soužití v kobce. Toužím tolik po společnosti, ale jenom sobě rovných, jen těch, a to nejsou všichni, už dávno ne.
Ohlédne se, vezme moji hlavu do dlaní a políbí strupaté čelo. Zázrak polibku. Pozorujeme spolu tiše zamrzající krajinu. Beznaděj nás smiřuje, spojuje a hladí.
Říká, že neumí ani psát, a mluví tak těžce, jakoby její hlas odmalička kamenovali. Na podlaze jsme našli pár uhlíků z kamen. Vedu její ruku a tak společně malujeme do vápenné stěny její jméno. Písmenko po písmenku, každý den, víc neprozradí…
Byla příliš zima a pršelo od země. Mysleli jsme si tenkrát, že se svět zbláznil, a místo letáků jsme roznášeli jen nějaké divně promočené chuchvalce papírové hmoty. Klepali jsme na okna a seděli na náměstí na dlažbě. Krásné časy, milovat se v bezejmenných barech, co na tom záleželo, hlavně, že jsme měli neurčitý cíl. Měli nás rádi, byli jsme svatouškové jako oni, ale vždycky… vždycky tak jeden krok stranou, abychom si nezamazali ruce. Čím? Možná prací. Život je velký, říkali jsme, život je okamžik a revoluce života je ta nejkratší cesta k naplnění. Často jsme slýchávali něco o nové generaci, ale smáli jsme se tomu. Zatímco režimy si budovaly generace, které pro ně byly podhoubím jakési protivné ideologie, my jsme si stvořili vlastní. A tak jednou začal někdo malovat tvora s velkou hlavou, ale bez končetin…
Někteří už zemřeli. Pampeliška ráno ještě spala, když je vynášeli otevřenými dveřmi. Otevřenými po tak dlouhé době, otevřenými možná naposled. Vzbudil jsem ji k polednímu. Ze zbytku chleba jsem jí vymodeloval panenku. Usmála se, ale ví, musíme dokončit to nástěnné dílo. Obkreslila svou ruku a do ní srdce, srdce na dlani. A pak tím nejjasnějším hlasem zavolala: „Maminko!“
Co jsme to vlastně chtěli? Už si nevzpomínám. Ale najednou se něco obrátilo, něco přišlo. Facka. A jak všichni zůstávali s igeliťákem na plicích, věděl jsem, že jsme na život rezignovali příliš brzo. Revoluce padly a přišel strach. Víte, co je strach? Strach je umírání, v jakémkoli smyslu. Nebyl už den, byla jen noc, pláč, křik a sirény. Ti nahoře uklidňovali dámy s psíčkem v předsevzetí, že o ně se přece nemůže jednat. Ale jinak se jednalo rychle, protože šlo o zájem lidstva. Tahali nás z děr jak na Boschově obrazu. Kdyby padla aspoň skutečná facka, ale kdo, povězte, by nám ji vrazil do té strupaté tváře?…
Pampeliška ráno umřela. Byla tak nevinná. Anděle nejde odsoudit, nebo ano? Položil jsem se vedle ní, objal ji a naposledy políbil. To ona mě tady zbavila strachu, vždyť smrt je jen smíření. Pro všechny…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Alienacio | Západ | Za deště a za dne | Práh | Na blízku