Netuším, ani jak jsem se tu vzal, tím pádem ještě méně, jak ona. Ve výsledku to bylo ale jedno. S pocitem zneužitého zboží z dalekého východu, polehávám na posteli vedle ní. Hlavou se mi honí milion myšlenek, od těch nejzákladnějších, kde vzít pivo, až po ty nejméně důležité, kde vzít pivo. Přiznejme si to narovinu, ona není žádná královna ze Sáby a miss Čistota taky ne. Ostatně vrána k vráně sedá, v tomhle případě spíše hovnivál k hovniválu. To je asi příčina té pachuti v puse, co se mi rozlézala po celé držce, dokonce i chuť zkažených zubů to přebilo. A tak si tady pořád ležíme v posteli, polonazí, polo-ukojení a polo-známí.
Marně hledám v paměti sebemenší náznak jejího jména. Nic mě nenapadá a oslovit ji vymyšleným jménem se mi zdá stejně debilní jako srát ve vánici. Nechám tomu volný průběh, určitě je na tom jako já. Anonymita je sladká věc, co teprve v anonymním sexu. Davové šílenství ve dvou. Bohužel, jak se za pár vteřin po mém duchaplném rozjímání, jak krásné je to, neznat její jméno, bylo zbytečné. Ona zrušila všechny iluze jediným slovem.
„Kryso, na co myslíš zrovna teďka, co by´s chtěl?“ Kryso! Fakt mi tak řekla, kryso, jen okruh pár lidí kolem vědělo a znalo tohle intimní označení. Kde se k tomu proboha dostala? Byl jsem nahraný, musel jsem s pravdou ven, nebo přinejmenším se zeptat na její jméno. Nemohl jsem si přece nechat líbit pocit, že jsem striptér na nudapláži. Úplně nahlodala můj únikový systém beze slova.
„Kryso, slyšíš mě nebo máš delírko?“ Byla nepřeslechnutelná jako soulož hrochů v akváriu. Vlastně jsem neměl co ztratit. Tak proč otálet, s pravdou ven.
„Na co myslím, broučku?“ pomalu jsem vyslovoval otázku a do polštáře vydechoval jedovaté zplodiny ze své huby.
„Tak já ti to teda řeknu. Můžu tě pochcat?“ vyvalil jsem to na ní v plném proudu bez varování, jedovatá věta zabalená do jedovatějšího oparu z kvasicího piva v mém žaludku.
„Ses posral za běhu? Jak pochcat? Nevíš, že mám nově vymalovaný pokojček?“
Pokojíček, to bylo to slovo, co mě donutilo vyndat si z očí zatvrdnuté těsto a rozhlédnout se dále, než byl napůl odhalený její hrudník. Stejně nechápu, proč měla jen jednu kozu venku. Si nepamatuju, že bych si hrál s jejíma kozama, ani že nějaké má. Zpět, ale k pokojíčku. Fakt to byl pokojíček. Chyběl tu jen růžový dům pro panenky, všechno mělo své místo, růžové dečky, plyšáci, televize ozdobená infantilními nálepkami z nějakého časopisu, samé ženské v křiklavých pózách, jedno vím jistě, z porno časopisů to nebylo, možná pubertální časák, co vím, seru na to.
S vyprahlou držkou a uschlým ptákem jsem se posadil. Ona si, furt, ležela ve své postýlce obklopená medvídky a různými zvířátky. Dobré tak na hraní pro psa nebo na vytření pozadí při nedostatku toaletního papíru. To by byl požitek, jemnost stvořená pro mou prdel.
Koukala na mě, já koukal na ni. Nelíbila se mi, její pokojíček se mi nelíbil, růžová barva se mi nelíbila. Smysl, proč jsem tady mi pomalu, ale jistě utíkal mezi prsty jako zvratky po 12ti pivech. Musel jsem přijít, proč jsem tady. Při snaze najít aspoň spodky, ať nezašpiním ještě více její, bohajeho, růžové prostěradlo svým tělem a nastřádaným hnusem. Bohužel, namístě kde ležela má tělesná skořápka, zanechala tmavou skvrnu. Snad si nevšimne, ale kdo by si nevšiml kusu bláta na svatebních šatech.
Sláva, spodky leželi kousek od postele. K čemu ale, jejich stav byl zoufalý a značně nepoužitelný. Skvrny naznačovali začínající problémy s prostatou a dlouhodobé nošení. Nedá se svítit. Obrátit naruby a nahodit na chátrající spodek, kdysi použitelného sporťáku. Teď rychle kalhoty, zakrýt hnus snad menším hnusem. Kalhoty zase pro změnu byly poskládány úhledně na židli. Silná nejistota, zdali jsou to vůbec mé kalhoty, pominula v momentě, když jsem spatřil z kapsy čouhat těžce identifikovatelný kus něčeho, co dříve býval účet v hospodě. Připlácnout další nechutný kus rubáše na sebe. Záhadně hřáli, asi tou špínou, co udržuje stejnou vlhkost nebo snad? Nenápadný prodloužený pohyb při zapínání pásku do rozkroku. Slastné zasyčení proplétající se mezi zažloutlými zuby naznačuje důkaz spokojenosti z nepochcání se.
Přeměna na člověka skoro hotová. Jen triko, mikinu a tiché odpochodování z pokojíčku královny růžových věcí. Když je řeč o ní. Letmý pohled na místo, kde jsem ji před chvíli nechal, naznačoval jasnou pohodlnost hostitelky. V kalhotkách a s vyhrnutým tričkem se převalovala na posteli. Její tělo se pomalu přelívalo přes drobnější plyšáky. Hlava si broukala nějakou písničku, a prsa téměř zastávaly funkci polštářů. Oklepal jsem se nad jakoukoli představou klouzání se po jejím těle za účelem sexu. Tvořil jsem si iluzi, že jedno odhalené ňadro a nasazené kalhotky naznačují nedokončenou práci. Moje kompletní nahota? Jak se říká, klidně mě tahej za uši, dneska nic nebude.
„Ty poslouchej, a kde to vůbec teďka, jsem? Ať vím, kam jít na šalinu.“ Zněla moje silně rafinovaná a promyšlená otázka útočící na její rozlévající se tělo jako láva vytékající z útrob země.
„Kde by´s jako chtěl být? Jsi u mě v pokoji, Kryso.“ Ta je blbá jak tágo nebo můj pes. Slepý nejsem a kocovina nezasahuje v takové míře oči, abych si nevšiml růžové škeble, ve kterém zrovna stojím. Nápaditě připomínalo její pokoj něco, v čem jsem se asi večer topil. Ta podoba, ještě ona rozvalená na posteli hříchu jako poslední nebeská svině čekající na odstranění nevinnosti.
„Fakt? Jsme si, jaksi, nevšiml. Tak tahle vypadají pokoje, jo? Trochu moc růžové řekl bych.“ Na blbost jedině blbost, ať to pořádně o sebe třískne a jde slyšet až u červů v podzemí. Rozesmála se, já se strachy rozklepal. Co je to za holku? Velká jak velryba a přitom žije v domu pro panenky.
„Ty poslyš, neviděla jsi moje triko?“ snažil jsem se mezitím dokončit zahalování svého tělíčka. Škrábance na hrudi a rukou naznačovali všelicos, asi jsem přepadl před plot nebo se vysekal na chodníku. Klasika, hlavně po ránu po opici. Jen mi nešlo do kebule, v které kroužil vítr, jak jsem se podrápal pod trikem? To snad ne, hned jsem pohledem zabrouzdal na její pařáty, růžové, jak jinak u ní. Množství tmavé hmoty drolící se zpod jejích nehtů, byl nezvratný důkaz o chlípnosti její touhy. Však co, aspoň se nemusím koupat, sloupala špínu za mě. Dobře jí tak. Jen, co já s tím teďka? Triko pořád nemám, to nemluvím o ponožkách, botách a mikině. Všechno je v prdeli a nejspíše kousek dál.
Já se prosírám růžovou junglí, jak poslední Mauglí a ona jen kyne, kyne a čumí, jako izolace z futer.
„Triko. T-R-I-K-O. Dvojslabičné slovo, vnímáš mě? Netušíš, kam jsem ho mrsknul?“ její postelová všudypřítomnost a rozvalitost mě vytáčela, neochota spolupracovat taky. Jak hluboko jsem musel klesnout, vlézt do postele s ní? Odpověď ležela někde mezi 18ým pivem a 6tou půlkou. Už nesmím pít. No, raději nekombinovat by stačilo, tipuju.
„Myslíš tohle?“ ukazuje prstem na zahalené prso. Jo, přesně to triko, ale co dělá na její hrudi? Však se mi vytahá a budu vypadat, jak vyléčený bůček z obezity. Jsou věci mezi nebem a zemí, mezi střízlivostí a opilostí, které snad nikdy nikdo nepochopí. Triko bylo toho jasný příklad. Já ho ani nepůjčuju matce na vyprání a teďka se napíná má nejoblíbenější záplata na přídi ledoborce.
„Přesně tohle, ale co dělá u tebe? Spíše na tobě? Si´ lejno pamatuju z toho večera totiž.“ Drkotal jsem ze sebe ve strachu, že by mě mohla pokousat nebo dokonce i celého sníst a já bych ani nemrknul okem a prst, celá ruka v hajzlu, v žaludku.
„To koukám, že se ti nějak domrdal software. Se zresetuj vole, ne?“ promlouvala ústy, které jsem neviděl, bylo těžké se zaměřit na hlavu, když při každém jejím pohybu se rozvibrovalo celé tělo. I tak její věta hodně naznačila. Pokřivená mluva připomínající androida po obrně, nakynuté tělo, neprofesionální melír a růžový pokoj. Drblo mě to do hlavy jako exnutá flaška kalvadosu. Chat room! To je ta běhna z toho chatu beztak, jenže tohle mi nedalo odpověď, proč má kurva na sobě moje tričko. Při důkladném obhlédnutí situace se dostavila částečná odpověď. Ta její odhalená koza, to nebyla nedodělaná práce, moje tričko jednoduše nebylo schopno zastřešit celou její maštal s dobytkem.
„Hej, hodíš mi ho nebo tu mám stát polonahý, jak stáhnutej falus do dalšího úplňku?“ nechtěl jsem být nijak nepříjemný, neslušný, situace to vyžadovala, nikdo mi nezaručí, že každou chvíli může někdo další vejít do pokojíčku a vidět mé nehtové tetování alá bengálský tygr.
„Vklidu, večer jsi mlel úplně jinou písničku. Se neposer, u tebe spíše nepochči.“ Malíčkem ze sebe stáhla kousek mé hrdosti a hodila ho vzduchem jako kus hadru k vytírání podlahy. Mám tě konečně zpátky broučku, já a mé tričko, stejně nepředstavitelné jako masturbace bez rukou. Horlivě jsem ho na sebe rval. Chyba lávky, něco bylo špatně. Záda byla nezvykle tuhá a škrábala.
„Ty poslouchej. Co to mám na zádech, ses v tom vyválela v kaluži?“ toužil jsem znát odpověď.
„Já? To snad ty, Kryso. Při tvém pohledu vyorané myši zapečené v chlebu, tipuju, že ani nevíš, proč to tvoje tak opěvované triko jsem měla na sobě já, co?“ chytrá holka, konečně jsem za celou tu dobu viděl nějaký pokrok v tomhle pokurveném nebo prokurveném večeru.
„No, haž mi to lopatou ať se nezdržujem.“ Vzbudila můj zájem, erekci nevěřím, že by to dokázala, ale asi to nějak udělala. Kdyby ne, spím někdo na schodech nebo u výtahu schoulený v krysím polehu.
„A to, že jsi mi obhodil záda v hospodě taky zapomněl´s hovado? Šerpa od hlavy k prdeli není zrovna dobrý způsob na představování se dívce. Větší prase jsem neviděla a ani neuvidím.“ Asi nemá zrcadla, pomyslel jsem si, však kdo může spát a dupat s prasetem, nikdo jiný než, větší prase.
„Omluvil jsem se, ne? A dal ti svoje gore triko na převlečení, tak co hulákáš furt kurva.“ Hájil jsem svou mizernou existenci v téhle post-milenecké frašce.
„Neříkám, že nedal, ale jak! Na buchto. Věta hodná Shakespeara, romantik mezi půllitry piva. Nic jiného než to vzít nezbývalo, asi tak. Spokojen?“ výpověď zakončila kyselým gestem, přibližně stejným, jako když jsem nechtěně spolknul zhnilé hrozno.
„Aha, tak to beru a ještě raz fakt sorry. Normálně neházím šavli na holky. Jen mi nejde do hlavy, když jsem tě pasoval na ošerpovanou miss, proč jsem tady? V růžovém hnízdě? Já si ani ten vodopád nepamatuju.“ Musela uznat, že jsem se snažil to všechno napravit a hlavně, že jsem nelhal, měl jsem průvan gigantických rozměrů přesahující meze mé finanční možnosti si ho způsobit.
„Já tě měla pořádně vyfackovat a nechat v hospodě.“ S každým slovem, se ji rozechvěl faldík na těle. Vypadala při mluvení jako obří hudební nástroj, na který někdo hraje a vyluzuje z ní slova. Smutné, hypnotizující a fascinující zároveň. Sláva anomáliím!
„Huh?“ velmi stručná odpověď. Jiná mě nenapadla.
„Že´s to ty Kryso. Dal jsi mi svoje triko, já si ho oblíkla, nebudu v hospodě přece s ceckama venku. Pak´s něco mlel, neposlouchala jsem tě. Dokud ses nepřikulhal, nevzal mou ruku a sám se s ní nezačal mlátit na obličeji. No co, tak jsem ti přidala a ty jsi taky přidal. Pořád jsi křičel, ať tě biju víc, že se ti to líbí, samé joo joo, liskej mě, škrábej, jooo kotě pojď, tvrdě, vybuchám tě jak opici, joo. Bylo mi putna, co si křičíš, řvala hudba, takže jsem tě měla někde mezi vulvou a prdelí. Jenomže mě to nějak vyrajcovalo a ty´s začal, že prý mi to uděláš tvrdě, že na to nezapomenu a další nebeské kecy k tomu. Hezoun nejsi, ale ptáka určitě jo, řekla jsem si. Odtáhla tě sem dom. Hadry z tebe sami spadli, žádná práce tě svlíknout, plesknout tě do postele a znásilnit. Znásilnit, silné slovo, zneužít a neužít, to je správné pojmenování.“ Chrlil ze sebe růžový klavír svou dojemnou písničku.
„Nejebali jsme? To se mi tady snažíš říct?“ kámen hanby pomalu odpadal z mých kalhot, takhle se zkazit, to mi ještě chybělo. Ledová sprcha však byla schovaná zase za prvním jejím slovem.
„Jebali. Jasně, že jsme to dělali, proč si myslíš, že´s tu přespal vole? Jen si nemysli, nebyl jsi tak úžasný, na celou hospodu jsi řval své heroické výkony. Více na hubě než na chujovi, ti řeknu. Ostuda se´š.“ kritická sprcha bolí více než písničky Káji Gotta po kocovině.
„Máš nějaký komplex nebo co? Já můžu trtkat i po 20ti pivech a ten večer jsem jich určitě kolik nevyžahl. Nechápu, co to tu proboha třepeš?“ jasný útok si žádá pořádnou obranu. Něco mi na těch kecech nesedí.
„Si fakt pamatuješ velké kulové. Dupat, jo to jsi mohl. Ale jak? Nervy mi ruply ve chvíli, když jsi chtěl, ať u toho kvičím, že jen tak si to užiješ. Přezdívka prasopal mi taky moc sexuchtivosti nepřidá a to tvoje neohrabané plácání po prdeli, za pokřiku pekařská síla, byla poslední chuťovka. Nevím, co dupeš normálně, ale musí to být zvířecího původu a ještě zdechlé, ne?“ nešetřila mě čubka jedna. Mít tu tak kydárku, hned bych ji tam narval a pořádně rozdrbal. Něco co vypadá jako vyříznutý klitoris Godzily mi bude něco kecat.
Na ponožky seru, boty si najdu pak. Triko a kalhoty mám. Už mě tu vlastně nic nedrží, ledaže by si na mě lehla, ale než by vstala a rozpohybovala své marshmallou tělo, už dávno bych měl pár bahen v sobě.
Pomalu jsem se přišoural posteli a lidské pokrývce na ni. Hold, nedá se svítit. V životě člověk udělá hodně kokotin, já měl v plánu udělat jednu z nich. Milionkrát známí pohyb levačky na zip u kalhot, pravačka rychlá jak průjem po víkendovém festivalu a už se na světle světa klimbal můj bimbas.
„Kuřit budeš! Ti říkám.“ Hojně osvědčená věta vytryskla z mých úst.
„Co si myslíš, že jako děláš? Pěkně rychle na to zapomeň. Seber se a vypadni. Vchodové dveře jsou hned nalevo od pokoje. Táhni dopiče! Triko už máš.“ Jo lidi, na krysy není dobré řvát. Pak se naježí a jsou nepříjemné. Speciálně, když po nich řve neuplácaná věstonická venuše.
Urputná představa tekoucí vody, kapající kohoutek, vodopády, mramorově bílej pisoár, déšť, vysoký most, hektolitry piva a není co řešit. Jediné, na co si pamatuju před knock-outem od rosolu je.
„Ty na mě chčiješ?!“ však ptala se, co chci, ne? K čertu s jejími růžovými stěnami, růžovými plyšáky, růžovou postelí a růžovým světem. Vítej v krysím světě, Dyňo!
Autor zakázal hodnocení tohoto díla.
iudicare vivos et mortuos | Slyš, jak žalem ... | Hydrangea | Zbylá poezie | Název