Paprsky se rozhodly procházet kůží. Růžověl jsem. Zelené sýpky písku na konečných zastávkách tramvají, chytaly na poledním slunci metalízu. Řidiči jim obvykle dělají společnost, jenže dnes je přešla chuť kouřit. Napít se oranžové limonády, zacinkat a vyrazit. Mít to za sebou.
Kečupově šedý copánek rozpálených sedaček se mi matně mihnul skrz potem rozmáčené zorné pole. Otevřel jsem si okénko. Prosolená skořápka potřebuje trochu proudícího vzduchu v žáru saharské Prahy.
Trasa dvaadvacítky je nekonečně dlouhá. Červená linie táhnoucí se z bývalých vesnic až k Hradu. Pokud nepočítám babičky s kostkovanými nákupními vozíčky, vagóny byly klidné. Někoho by vábily k siestě. Já jsem se vařil ve vlastních šťávách a potřeboval svůj mozek co nejlépe napojit na trolej. Vnímavý pozorovatel by skrz albínské oči viděl až do samého epicentra. Budoucímu životu jsem servíroval rajskou rovnou na tričko. Během vymýšlení čisticího prášku na krvavé stopy předchozích činů mizely zastávky v propadlišti dějin. Na Groši, Na Padesátém, Na Hroudě. Anebo v prdeli. Ozónová díra mé virtuální peneženky se tomu smála. Našla si mě i tady. Ve vláčku, kde si každý může myslet, na co chce.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nás všechny obíral? Kdyby jenom šéfa, vždyť víš, to bych pochopila. Ale takhle ne. Všem jsi nám plivnul do tváře, zklamal jsi mě. Hrozně. Ty tvoje sobecké výlety. Útěky."
„Nemohl jsem jinak. Motal jsem se v kruhu. Nikdy jsem po nikom z vás nic nechtěl. Jenom klid. A pak jsem toho využil, přiznávám. Jenže... ten tlak nešel vydržet. Všichni chtějí výkony, bezohlednost, a pak se bavit na drahých večírcích jakoby nic. Chtěl jsem mít pocit, že jsem něco dokázal. Kvůli rodičům. Mirce..."
„Lžeš, dělal jsi to kvůli sobě. Na nikom jiném ti nezáleží. To jen ty sám ses chtěl mít dobře. Ukrást peníze a zmizet. Nepodívat se do tváře lidem, které bys tu nechal, zraněné. Vzít si letadlo a začít odznova. To je jediné co umíš. Začínat. Víš, mám radost, že tě chytili. Kolik to bylo? Dvě stě tisíc!? Nezbylo ti nic. Igor tě zabije..."
„Nezlob se...podělal jsem to. Mám vás rád, vždyť víš..."
„Těžko. Čau."
Nevím, jestli mohlo svědomí dostat úpal, ale vystoupilo úplně nahé na Kubánském náměstí. Zachumlaný zbytek mi vlezl zpátky na klín, zatímco fotbalové stadiony chladily své emoce v botičském potoce... Věděl jsem, že je konec. Peníze jsem potřeboval na cestu do Austrálie. S Mirkou. Jednou provždy začít někde, kde vás nikdo nezná. Nesoudí. Jeden strýc říkal, že z halířů jsou talíře. Pomalu a jistě. Stejně mě dostali. I spodina mafie může být nebezpečná. Strach.
...
Krátký šlofíček. Probuzení se podobalo opakované tvrdé kocovině po několikanásobném otřesu mozku. Výhled z vlaku byl zamlžený horkým dechem. Napil jsem se krabicového vína a za chvíli bolest hlavy malinko ustoupila. Automobily šlehaly sníh s naftovými splašky. Karlovo náměstí zaplavili lidé spěchající kamsi za plněním neexistujících hodnot. Načančaní lidé kroutili obličeje nad mým nekončícím záchvatem řezavého kašle. Celý svět tlačil jako špatně vyrobená sedačka. Bota, se kterou jsem příliš dlouho srůstal. Skryté mládí pod vousy, ačkoliv jistota toho, že mi ještě nebylo třicet, byla dávno pryč.
Kdyby Vltava byla čístá
otužil bych se s Tebou
až na Petřín.
Sen o horkém létě, kdy to všechno začalo, byl pryč. Rozmočená cigareta nešla zapálit. Rýmování na Újezdě. Pachuť shnilého tabáku a spousta ignorujících lidí v aljašských bundách ze západu. Rosolovitě slizké holinky krásných netušících dětí. Ty jediné ke mně něco cítili. Strach.
Splácel jsem dluh Igorovi a prudérní společnosti. Paní domácí z hotelu na kolejích. Poctivě a dennodenně. - Rozkládal jsem se. Mršina polární lišky, kterou nemá kdo sežrat. Na Malostranské mi došlo, že kolem sebe nevidím žádné supy. Zato ty poslední ostré vzpomínky. Některé zůstanou. Hryžou.
S tátou na Strahov. Na Slavii. Máma nás varovala ať na sebe dáváme pozor. Červenobílé šály...góly a pak jenom...Kde je máma?
Ani tahle vzpomínka nedojde do konce. Poslední záchvěv nemrznoucí jistoty. Pláč. Slzící stvůra stvořena náročnou dobou. Quasimodův hnisavý hrb společnosti na dně žluté igelitky společně s nedopalky. Tramvaj chrastící k prezidentovi. Mezi kolejemi na jaře vyraší travnatý pruh.
Vystoupím. Nechci se s nimi bavit. S těmi samými. U smyčky na Bílé Hoře. Vychutnám si siluety historické krásy pravého kamene. Studeného, pevného a pravdivého. Sdílet současnost je k ničemu. V ohni toho léta jsem se při dýchání přidusil. Se světem už nemluvím. Zapomínám i sám na sebe. Všechno se pomalu vypařuje. Při každém výdechu.
Nalezena v parčíku. Spřízněná duše. Falešná sfinga s velkými žulovými prsy. Připomínal jsem tulícícího se syna ke kojící matce. Nevinného novorozence. Prašan mi pocukroval zarudlé omrzliny při konečcích prstů. Pohladil jsem ji a myslel na písek v zelených sýpkách. Rozemleté ostatky kamene zapečetěné v kovové urně. Osud každého z nás. Věčný a nezvratný.
Mohl jsem si přát tisíc věcí, ale na sirky nezbyl čas a já stejně nechtěl snít. Mastný rozcuch jsem opřel soše do klína a myslel na Mirku. Na rodiče. Hradčany zahrály půlnoční etudu, denní tramvaje zajely do depa. Řidiči se rozloučili a mířili za svými rodinami. Vysoké lampy jim svítily na cestu. Zafoukalo. Čerstvý vítr přinesl severní zprávy. Na pár vteřin se nikomu nedýchalo dobře.
Loví duše
smrtka zelená
ryba dýše
rybník zamrzá
...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Destilát z marnejch snů | Každodenní privec citů | Káčko - úvod | Káčko - Richie I. | Platonická láska