3 002 autorů
Žena nemá jiný věk, než na kolik vypadá.
[Balzac Honoré de] Další >>
1. KOUZLO
Simona nosila tričko Depeche Mode. Vždycky chtěla být jiná než ostatní dívky a tak ráda oblékala tuhle archiválii, aby v době, kdy letěl v rádiích hip hop a "árembíčko", ukázala všem svoji nezávislost. Jak dalece byla opravdu nezávislá je otázka. Žila v rodině se slušnými příjmy, hodnými rodiči a mladším, mírně divným bratrem, ochotně plnila všechny příkazy, které v rámci rodinného života obdržela. Taky se ráda hezky oblékala, což znamenalo, že neměla v úmyslu se řadit k mladým lidem, kteří se rozhodli svoji odlišnost vyjádřit vzhledovou odpudivostí.
Příklad byla její spolužačka Denisa (spolužačka, nikoli kamarádka, protože Simona neměla ráda umouněné výstřednosti jako roztrhané černé džíny, špinavou černou kšiltovku - někdy i bílou, ta byla mnohem nechutnější, ale naštěstí pro Simonin žaludek byla častěji černá, beztvarý pletený svetr, samozřejmě také černý a nevkusně vysoké boty, u kterých se člověk jen s přemáháním bránil představě, jak jsou asi cítit nohy, donucené strávit v něčem takovém většinu dne). Denisa zastávala názor, že komerční lidé, užívající si bez uzardění vymožeností moderní civilizace, nestojí za její pozornost a jejich pohled na svět a na ni osobně je natolik ovlivněn globálním konzumem, že jejich životy jsou už předem odsouzeny k poskakování podle pískotu velkého bratra a pokud náhodou je takový člověk dívka, nutně skončí jako matrace finančně dobře zajištěného, vyžraného papaláše a po třicítce, obtěžkána minimálně třemi nevychovanými dětmi, se stane bezduchou skořápkou bez názoru, čekající jen na to, až si její vlastník řekne o sex. Denisa nenáviděla konzumní styl života. Nutno říct, že i přesto používala mobilní telefon, jezdila hromadnou dopravou, doma svítila elektřinou a čas od času zašla s rodiči (tatínek byl právník, kterého Simona nikdy neviděla jinak oblečeného než v na míru šitém obleku, maminka prodavačka, veselá a dobrosrdečná) a dvěma sestrami na hamburger.
Simona patřila v očích Denisy do skupiny nenáviděných konzumentů.
"Kdybys nebyla blbá kráva," řekla jí Denisa jednou, "tak by sis občas něco přečetla a nechodila jen na ty blbý filmy a místo čumění po chlapech by ses snažila udělat něco pro sebe."
Blbá kráva bylo běžné označení dívek stejné generace (u kluků se měnilo na úplnej debil), něco si přečíst znamenalo zavrhnutí veškeré běžně čtivé beletrie a její nahrazení psychedelickými výlevy Richarda Brautigana, blbé filmy byly všechny produkty kinematografie, které nenatočil Lars von Trier, ani David Lynch, čuměním po chlapech se rozumělo občasné mrknutí přes rameno za mladým, hezkým tělocvikářem a děláním něco pro sebe měla pravděpodobně na mysli rozvíjení nenávisti vůči okolnímu světu.
Simona blbá kráva nebyla. Byla prostě jen šťastná. Četla ráda a hodně a mezi její oblíbené knihy rozhodně nepatřily laciné rodokapsy či prvoplánovité detektivky. Do kina chodila jen zřídka a nikdy na tupé komedie nebo výplody, které stály za návštěvu jen kvůli osobě hlavního představitele. Chlapi? Ano, koukala po nich, ale která holka ne? Však i Denisa občas zasněně na některém spočinula očima a Simonu to moc pobavilo a díky tomu brala spolužačku nekamarádku s rezervou.
Dělala dobře, protože za celým postojem, který k ní Denisa zaujímala, nebylo nic jiného než obyčejná závist.
Simona byla totiž hezká.
Existuje spousta věcí, které si dívky nedokážou mezi sebou odpustit a krása patří mezi ty nejvýznamnější. Něco podobného existuje i mezi chlapci, rivalita a snaha ukázat, že jsou lepší než ti druzí. Zřídkakdy v tom ale bývá nenávist. Dívky se za své výhody a nevýhody vzájemně nenávidí.
Bylo to běžné a skryté. Simona nenáviděla Hanku a Štěpánku. I ony s ní chodily do třídy. Byly hezké, i když asi ne tak jako ona (sakra, stopro že ne, byla Simona přesvědčena tam uvnitř) a byly jednovaječná dvojčata, takže nejenže obě vypadaly skoro stejně a tím přitahovaly pozornost, ale navíc byly tým. Můžete mít nejlepší kamarádku, se kterou si řeknete všechno, se kterou zažijete věci, na které budete jednou v dospělosti vzpomínat se slzou v oku, ale nikdy nezažijete, co to je být skutečný sehraný tým, který se harmonicky doplňuje. Hanka a Štěpánka mohly za sebe klidně dokončovat věty, mohly si v podstatě na den prohodit i životy. Byly stejné, věděly to, neměly se tedy proč nenávidět. Bylo to tak odjakživa a jinak si vlastně sourozenecké soužití ani nedokázaly představit a tak občas jen s údivem sledovaly, jak je Simona nešťastná z neporozumění, na které neustále naráží u svého mladšího bratra.
Simonin bratr Robert - v rodinném slangu Bobík - byl ve škole známá postava a častý terč vtípků svých spolužáků. Byl velmi hodný, což není zrovna preferovaná vlastnost u někoho, kdo huhňavě mluví, neustále se straní kolektivu, nemyje se a veškerý prostor jeho představivosti zaujímají auta. Nosil auta nažehlená na tričku, na bundě i na kalhotách a podle mínění spolužáků, považujících se v jeho přítomnosti za neuvěřitelně chytré a téměř geniální bytosti, si tím kompenzoval to, že vzhledem ke své nešikovnosti nikdy nedostane řidičák (nedokázal zatlouct ani hřebík a na školních pozemcích si jednou při nevinném okopávání rajčat tak ošklivě zranil prsty na levé ruce, že o ně jen se štěstím nepřišel a celá věc měla za následek, že paní Kratochvílová, učitelka Pracovní výchovy, si vždycky vymyslela nějakou náhradní činnost, kterou mu zadala, jen aby nemusel vzít do ruky nářadí - podobně se ho z běžných aktivit snažil nenápadně vyjmout i Lukáš Dvorský, mladý tělocvikář, hezký a svalnatý, idol dívek všech tříd a stupňů, mimo jiné i nápadně hezké blondýnky s modrýma očima, Simony, starší sestry). Robert byl samotář a nevadilo mu to. Rád přemýšlel. Měl rád auta. Měl rád svoji sestru, která pro něj v tom šedém davu zlomyslných školáků byla něco jako maják, rozjasňující jednotvárné dny.
I ostatní kluci měli Simonu rádi, ale úplně jinak.
To byla ona. Hezká (nadpozemsky krásná, jak se jednou vyjádřil její strýc Silvestr, velký znalec žen a amatérský básník), díky své kráse chlapci zbožňovaná a dívkami skrytě nenáviděná.
***
Začali jsme u trička. Původně Simoně nepatřilo a ona sama později nechápala, jak mohlo dojít k tomu, že se dostalo do jejího vlastnictví. Ale to předbíháme.
Simona i její bratr jezdili každý rok na dětský tábor. Začali jako malé děti a pokračovali až do konce docházky na základní školu. Rok, kdy Simona získala tričko, byl situován přibližně doprostřed tohoto období a znamenal zásadní zlom.
Kopec, na kterém byl tábor umístěn, se jmenoval Strmý a jak název vypovídal, zdejší obyvatelé museli být odjakživa veselé kopy, protože vůbec strmý nebyl. Na jeho vrcholu stál dvoupatrový hotel, nesoucí stejný název, v době konání tábora zpravidla plně obsazený, s příjemnou hospodou v přízemí, což vítal hlavně doprovodný táborový personál v době po večerce.
"Upír." Tohle slovo z Robertových úst Simoně utkvělo v paměti. Řekl ho v hospodě, když hlavní vedoucí Kristýna vzala pět nejlepších sběračů dřeva za odměnu na druhou večeři a na limonádu.
"Upír," řekl Robert a zastrčil si do nosu dva hranolky. Zakoulel při tom očima a všichni propukli v řehot, takže návštěvníci hospody o nich okamžitě věděli.
"Prase," řekla Štěpánka a její stejná sestra Hanka jen kývla hlavou, protože nebylo co dodat. Ani ony dvě ale nevydržely a rozesmály se.
"Bobíku," zalykala se Kristýna, "opovaž se takhle jít na bojovku nebo se nám malí vrátěj počůraní strachy."
"To je v pohodě," řekla Simona, "Bobík na bojovku nepůjde, bude hlídat tábor, že jo?" Podívala se na bratra.
"No to teda půjdu," chytil se hned Robert, "všichni se pochčijou." A rozkašlal se, protože zapomněl na hranolky a pokus o popotáhnutí skončil tím, že jeden z bramborových kvádříků mu zčásti zmizel v nose.
"Ježiši," řekla Simona s hlavou v dlaních poté, co pomohla Kristýně uvolnit bratrovi dýchací cesty, "ty jsi jelito, hele." Pak zvedla hlavu a s ulehčením koukala, jak se stůl celou událostí baví. Smáli se, uvolnění a plni dobré nálady.
"Všichni se pochčijou," opakoval dokola Robert, i když opakovaný vtip není vtipem. Bylo jasné, že tentokrát se bojovky zúčastní - poprvé a naposledy.
Dvacet obytných chatek a jedna ošetřovna bylo postaveno na mýtině sto metrů od hotelu, odděleno úzkým pásem jehličnatých stromů, přes které byla v noci vidět světla a slyšet hudba. Tábor a hotel tvořily obytný celek, ostrov, protože všude okolo po úbočí kopce až dolů byl les.
Trasa noční bojové hry byla naplánována pečlivě, s ohledem na bezpečnost dětí, hlavně těch nejmenších. Třiačtyřicetiletá Kristýna Pejšová tentokrát dostala pod patronát nezvykle mnoho prcků, kteří tu byli poprvé a vidina pohybu po lese za tmy je děsila. K obavám nebyl žádný důvod, protože celý koridor byl prošpikován vedoucími a praktikanty. I přesto byl celý okruh postaven tak, aby z každého bodu bylo vidět světla hotelu a aby případní panikáři s jistotou trefili domů.
Kristýna celou trasu několikrát pečlivě prošla, pokaždé s jednou ze skupin strašících a dopodrobna jim vysvětlila detaily. Celkem jedenáct kontrolních bodů s úkoly a indiciemi. Na plnění úkolů pravděpodobně budou mít odvahu jen ti starší, mladším jejich obálky poslouží jako důkaz, že daným místem prošli. Strašit v mezích normy. U nejmenších se na strašení vykašlat úplně, pod hrozbou sankcí. Starší jsou zvyklí, takže je možno se vyřádit, ostatně oni sami pořadatelům nic nedarují a kolikrát se ze strašícího stane vystrašenec. Zároveň byli určeni stíhači, dva nejbystřejší a nejrychlejší ze všech (Eda, závodně hrající fotbal a David, zabývající se kanoistikou). Podle plánu se na trase měly pohybovat jen dvě pětičlenné skupiny současně, každou z nich měl na starosti jeden stíhač, který ji měl z povzdálí sledovat a nespustit z očí, dokud nedorazila do cíle. Na závěr všichni nafasovali pro všechny případy vysílačky. Šlo to udělat ještě lépe? Určitě ano. Ale to jsou jen kdyby.
Celý průšvih začal konfliktem značek.
Simona si nepamatovala, že by někdy za celou historii účastí na strašidelných nočních bojovkách zahlédla někde skautské značky. Vlastně by ji ani nenapadlo na tu možnost pomyslet, protože do skautu nikdy nechodila. Shodou okolností ale koncem roku viděla v televizi pořad pro děti, který se jmenoval Les ve škole, škola v lese a právě skautské značky byly jedním z témat, kterými se pořad zabýval.
"Moment," řekla a celá skupina se zastavila. Společně s ní ji tvořila nerozlučná dvojčata H+Š, Tereza, mladá dívka ze severu republiky, která tu byla podruhé a Roman, zkušený několikanásobný účastník, nejstarší z nich, mající v rukou pomyslné velení.
"Co je?" zeptal se šeptem. Vracel se k ní a pohledem sledoval okolí, jestli někde nezahlédne stíhače.
"Značka," řekla Simona a ukazovala na zem.
Nacházeli se někde mezi stanovišti číslo 4 a 5, se stoprocentním výsledkem v plnění dosavadních úkolů. Cestou na nich přistálo pár šišek, které po nich hodili okolo se skrývající strašiči, jinak vše probíhalo bez problémů.
"Skautská," doplnila Simona, když se Roman sklonil, aby na značku lépe viděl.
"O tom se tu nic nepíše," řekl, jednu po druhé otevřel všechny čtyři obálky a prohlédl jejich obsah.
"Ale proč tu je? Jsme tu přece jenom my. Nikdo jinej." Simona krčila čelo, jak se soustředila.
"Třeba to tu zůstalo," ozvala se Hanka.
"Po někom, kdo tu byl před náma," dořekla Štěpánka.
Roman věděl, že splnit všechny úkoly je otázka prestiže. Značka byla čistá a jasná, poskládaná z kamínků a větviček, těžko by takhle vydržela déle než pár hodin. Zavrtěl hlavou.
"Myslíš, že jsme mohli něco minout?" obrátil se na Simonu. "Že jsme nesebrali všechny obálky?"
"Dopis tímto směrem," řekla Simona. "To znamená. Ta značka," vysvětlila, když si všimla nechápavých pohledů, které se na ni upíraly.
"To je blbost," řekl Roman, "tady se nepoužívají tyhle značky, jdeme přece normálně podle šipek. Jako vždycky."
"Ale tady žádné šipky nejsou," namítla Simona, "vidíš nějaké?"
Měla pravdu. Nikde v dohledu žádná šipka nebyla a určitě být měla, protože zabloudit nemělo být možné.
"Možná je to chyták," promluvila Hanka.
"Jestli budeme vědět, o co jde," dokončila Štěpánka.
Všichni stáli a koukali na sebe. Na Romanovi byla vidět nervozita. On musel rozhodnout. Na první pohled to byla blbost, ale co když jde o chyták? Bonus? A oni přijdou o body navíc?
"Běží nám čas," připomněla Tereza, "pohněte se. Co teda uděláme?"
"Mrkneme se," rozhodl Roman. "Dvacet metrů a když nic neuvidíme, vrátíme se."
Vydali se určeným směrem. Simona uzavírala celou skupinu a občas se ohlédla přes rameno, jestli jsou stále vidět světla hotelu.
Po odhadovaných dvaceti metrech se zastavili a rozhlíželi se.
"Támhle," vyjekla Tereza a hlas se jí chvěl vzrušením. Všichni se podívali směrem, kterým ukazovala a srdce jim poskočila radostí.
Jen pár metrů od nich se na stromě houpalo několik obálek. Bylo štěstí, že je Tereza zahlédla, protože stín tam byl tak intenzivní, že téměř nebyly vidět.
HLÍDKA SI PROHODÍ TRIKA, zněl úkol, který Roman vyjmul z obálky se symbolem jejich skupiny. Všichni se zasmáli.
"No, kdo tohle vymýšlí," řekla Simona a bylo vidět, že ji znění úkolu překvapilo. Nebyla sama.
"Nemáme čas," řekl Roman. Sundal si triko a podal ho Hance. "Na, vem si ho, ať furt neděláš všechno se ségrou." Zasmál se. "Dělejte, prohoďte to, já se otáčím." A otočil se.
Za chvilku bylo hotovo. Nové oblečení holkám padlo, Roman nesl Štěpánčino v ruce, protože na jeho sportovní postavu se moc nehodilo. Simona si teprve teď uvědomila, jak pěkné je Terezino tričko, které teď měla na sobě ona, jak je pohodlné a jak symboly na něm i v přítmí září. DM.
Pak se ozval řev. Zařízl se do ticha jako nůž a všichni stanuli jak přimražení. Po pár vteřinách zavládlo opět ticho.
"Ty vole," řekla Simona a hlas se jí třásl.
"Do prdele," ulevila si Hanka.
"Co to bylo?" doplnila Štěpánka.
"Za mnou," zavelel Roman a rozběhl se tam, kde mezi stromy probleskovala řada světel.
Když doběhli k místu, kde našli skautskou značku, Simona si všimla, že něco není v pořádku.
"Počkejte! Počkejte!" volala a všichni se zastavili. "Podívejte na to," řekla, "to není ona, nejsme tu správně. Tímhle směrem nechoď. To znamená. Je to jiná značka."
"Jsme na stejném místě, to vím určitě," řekl Roman. Jeho orientačnímu smyslu se dalo věřit. "Prvně jsi ji musela špatně rozpoznat."
"No to ne, vím to určitě, tahle je jiná."
A všechno skončilo, když promluvila Hanka.
"Kde je Terka?"
Tereza byla pryč. Alespoň duchem jednou provždy.
Našla ji asi za dvacet minut druhá skupina. Jmenovitě si jí všiml Robert, kterého v té chvíli přešla veškerá chuť hrát si na upíra. Nejdřív myslel, že je to jeho sestra, protože poznával červené triko s bílými pruhy. Ale mrtvou dívku, která měla triko na sobě, neznal. Ostatní ano.
"Ta byla od páťáků," říkal vedoucí jejich skupiny Tomáš později toho dne, kdy seděli všichni pohromadě u stolů v hotelové restauraci a čekali, až si je postupně všechny zavolají policisté.
"Jmenovala se Tereza. A byla uškrcená, viděl jsem jí krk."
Ten, kdo tak strašně řval, byl David, stíhač. Když uviděl, že skupina odbočuje z trati, rozběhl se za nimi, aby je vrátil zpátky, ale šlápl do pasti na medvědy.
"Jediná past na medvědy, kterou jsem kdy v tomhle lese viděl," vypověděl u výslechu Pavel Kubíček, správce lesa. "Tady se nikdy nelíčilo ani na zajíce, natož na medvěda. Kde by se tu vzal?"
A nikdo nepochopil ta prohozená trika. Nikdo totiž takový úkol nenapsal a na žádný strom neumístil.
"Takže jsme za debily," uzavřel Roman svůj výklad, který Simona a dvojčata se zaujetím sledovaly. Nikdo nebral jeho závěr moc vážně. Každý věděl, že je úplně jedno, jestli je za debila nebo ne, protože tam, kde někdo zemřel, jdou debility stranou.
Od té doby už se tábor na Strmém nikdy nekonal. Simona s Robertem začali jezdit jinam, ale to už není tak důležité.
Šlo tu jen o jediný úsek a to ten, ve kterém Simona získala tričko Depeche Mode a ani skutečnost, že ho dostala od dívky, kterou někdo zabil, jí nezabránila, aby ho později nosila. Nikdo se po něm totiž nesháněl. Terezini rodiče byli tak zlomení náhlou ztrátou, že jim na nějakém triku vůbec nezáleželo. Simoně se natolik líbilo (fascinovalo ji), že se rozhodla situace využít. Je nádherné. A velikost M. Bude ho moct nosit ještě dlouho.
Později to nechápala, jak už jsem psal dřív.
Z inkoustu kyne ruka mrtvé dívky
mým bojovníkům na člunech
noc rozprostřela samet přes zářivky
mazlavé mokro mlčí, nikde břeh.
Uplynulo pár let a Simona se do oblíbeného trika ještě pořád vešla. Velikost M je zpravidla dostatečná po celý život, zvlášť pokud je dotyčná osoba nadpozemsky krásná a štíhlá, což ona byla.
Doba Seana Paula, Firewater, Radiohead, Amy Windhouse. A mezi tím zářívé DM jako zesilovač půvabu. Aspoň tak to vypadalo. Všechno bylo snadné. Učitelé na kolenou, spolužáci u vytržení. Každý chlapec udělal, co jí na očích viděl. A ona oplácela. Byla chytrá, tak doučovala, byla krásná, tak zvedala sebevědomí odstrkovaným. Všichni ji měli rádi. Kromě holek, které ji ve skutečnosti skrytě nenáviděly, což byla přirozenost, kterou nic nepřebije (obyčejná závist, jak víme). A kromě matky, která ji sice milovala, ale snažila se za všech okolností zůstat nohama na zemi.
"Tohle není jen tak Simí," řekla jí jednou večer, když spolu samy dvě seděly u televize. "Život není tak jednoduchý a krásný jak se zdá."
Simona chtěla něco říct, něco na způsob mám všechny ráda, lidé jsou dobří, pokud my se chováme dobře k nim, ale matka ji nenechala.
"Lidé nejsou dobří. Většinou ne. Musíš počítat s tím, že existují i zlí lidé a je jich mnohem víc."
***
H+Š si našly přítele. Každá jednoho. Nebyli sourozenci, dokonce ani příbuzní, ale byli si povahově natolik podobní, že jimi klidně být mohli. Dalo se počítat s tím, že si dvojčata vyberou takové kluky, že budou vyhovovat oběma. Zkrátka tým - za všech okolností kompatibilní.
Simona přemýšlela, jestli si je občas prohodí. A jestli když to udělají, jestli to ti kluci poznají. Luděk a David (ten byl Simoně sympatičtější, protože jeho jméno jí připomínalo stíhače, který se je pokusil zachránit a zaplatil za to nohou). Oba trochu troubové, studijní výsledky ucházející (gymnazisté), postavy luxusní (sportovci). Ideální.
Asi ne, uvažovala Simona, nepoznají. Snad podle smradu? Ne, to ne. Určitě ne podle zvláštních znamení. Na plavání ve sprchách si obě důkladně prohlédla. Na těle neměly žádné rozdíly. Proboha, jsou jako klony, pomyslela si tehdy a zamrazilo ji.
Tehdy ji Hanka požádala.
"A na co?" zeptala se.
"Piráti z Karibiku. Ségra nemůže." Chytla ji za ruku. "Prosím." Vypadala, že jí na tom opravdu záleží.
A Simona souhlasila. Bude dělat náhražku. Dnes nebude týmová jízda. A vyšel na ni David. To je dobře.
Je nade vší pochybnost, že toho Hanka i její sestra později litovaly. Co se týkalo pozvání do kina, připadala jim jejich volba logická. Svoje kluky měly rády a pokud některá z nich někam nemůže a nechce svého milovaného o něco ochudit, nenechá ho přece promenádovat se na veřejnosti ve společnosti nějaké nicky. Simona byla bohyně. Všichni ji zbožňovali - ony ne, ale věci se prostě občas musí brát takové, jaké jsou - a skutečnost, že by byla ochotna dělat některé z nich společenskou náhradnici, vypadala na první pohled velice prestižně. Nemohly tušit, jak daleko sahá její vliv, jaké pobláznění dokáže způsobit.
"Jaks to mohla udělat, ty kurvo!" Simona se zdržela déle v tělocvičně a toho využily H+Š k tomu, aby si s ní přišly důvěrně pohovořit.
Simona se styděla. Ještě teď nechápala, jak k tomu vlastně došlo. Vlastně neudělala nic moc velkého, skoro nemluvila. Večer se skládal zhruba ze tří hlavních etap.
1. sraz: Sešli se před kinem. Ti tři tam už postávali, když Simona vyšla zpoza rohu a blížila se k nim, bundu rozepnutou a pod ní zářící písmena DM. Usmívala se, plachá a krásná (tak jak to uměla). Když se podívala na Davida, okamžitě věděla, že je její.
2. promítání: prestiž dvojčat mezi ostatními krátkodobě stoupla, když dívky uviděly, že za zaneprázdněnou Štěpánku přišla dělat náhradu Simona, nejhezčí holka ze školy. "Děvka," ulevila si Denisa, i po letech otrhaná a vzhledově nezávislá, přesně tak jak u ní bylo zvykem. Události, které se odehrály v době mezi začátkem a koncem filmu v potemnělém promítacím sále, jí ovšem daly za pravdu. Simona bodovala. David byl její a byl ztracený. Pro dvojče i pro sebe.
3. dojezd: film se líbil, krátce hospoda. Luděk odešel domů spát (aby počkal, až půjde Simona a připojil se k ní, což ale v té chvíli ještě nebylo zřejmé), Hanka se s ním rozloučila s vášní a pak šla také. "Díky, Simčo, jsem ráda, že sis udělala čas.""Není zač, Hani, skvěle jsem se bavila." Simona se zvedla chvíli potom a následována Davidem zamířila k němu domů. Když tam dorazili, byli už tři.
"Nemůžu za to," snažila se je přesvědčit, "nachystali to na mě."
"Tyhle kecy si nech. Myslíš si o sobě, že jsi mistryně světa, ale přitom jsi tak neskutečně ubohá, že kradeš chlapy. Nedokážeš mít svýho, ty štětko." V tom se H+Š mýlily. Simona mohla mít každého, na koho si vzpomněla.
"Tak to není," řekla Simona se smutkem v hlase, "je mi líto, že to vidíte takhle. Mě to opravdu moc mrzí. Vzala bych to zpátky, kdyby to šlo."
"Šlapko," opakovaly H+Š, "hnusná, zákeřná šlapko."
Nezbily ji, i když k tomu asi neměly daleko. Rozbrečely se.
Když pak před školou čekali dva krásní chlapci, kteří ještě nedlouho předtím patřili jim a nedočkavě vyhlíželi Simonu, aby se mohli nechat spravedlivě podělit její láskou, dvojčata to zničilo.
Ve čtvrtek se Hanka zeptala Simony, jestli nepůjde do kina.
V sobotu se odehrálo kino a následné akce.
V pondělí došlo ke konfrontaci v tělocvičně.
Ve středu se Hanka oběsila.
Školou se ta zpráva roznesla jako blesk. Éra dvojčat skončila. Tým dohrál.
"Našli ji v tělocvičně. Oběsila se na bradlech. Na švihadle. Humus." Denisa tyhle věci moc neprožívala, protože podle jejího mínění mohly tyhle ubohé kopie jedna druhé najít ve smrti maximálně vysvobození. "Život přes kopírák je na hovno," dodávala.
Simona byla v šoku. Věřila, že to není její vina. Ona nikoho nebalila. Oni sami za ní šli, nemohla za to. Nedali se odmítnout.
Všichni na ni koukali jako na vražedkyni. To kvůli ní. Bradla. Švihadlo kolem krku.
Chtěla si promluvit se Štěpánkou. Říct jí to všechno. Omluvit se. Říct jí, jak moc ji všechno mrzí a že už nikdy nic takového neudělá. Ale nebylo to možné.
Když vezmete levé ruce pravou (nebo naopak), když oddělíte neoddělitelné, nic už nefunguje tak jako předtím. Tým se rozpadl a skončil. Bylo jedno, jestli je zbývající část v bdělém stavu nebo ne.
Štěpánka nemohla jíst, nemohla spát. Přes noc se změnila v trosku a jejím žalem zlomeným rodičům nezbylo nic jiného, než umístit svoje jediné žijící dítě do psychiatrické léčebny.
Simona zareagovala po svém.
"Tohle ne, nemůžu," řekla Davidovi, "způsobila jsem už dost trápení. Prosím, odejdi, já nechci s nikým být. Ani s tebou, ani s nikým jiným."
"To je kravina," snažil se on, "to, co se stalo, je tragédie, ale jediné, co s tím můžeme udělat, je se s tím vyrovnat. Protože to, co jsem udělal, jsem udělal z vlastní vůle. Miluju tě."
"Davide. Víš dobře, že to tak není. Jsem prokletá. Už od chvíle, co jsem si prohodila to triko."
"Jaké triko?"
"To je jedno. Nech mě. Celé to byl omyl. Já tě nemiluju."
Zabil se ještě ten večer. Jeho táta měl ve skříni v ložnici schovanou armádní pistoli. Mohl ji tam mít, to bylo v pořádku, měl řádný zbrojní pas. Ale to, že skříň nezamkl a klíč neschoval na bezpečné místo, ho možná bude stát ještě trochu víc než ten kousek jeho samého, co odešel pryč se synem, který neunesl lásku.
Nezapomene už ten, kdo vzpomene si
havraní křídla léčí srdce tmou
jsem jenom temná duše za závěsy
rebel je ten kdo svítí - zabte ho!
Simona přemýšlela, jestli se tohle dělo před tím, než získala triko. Ne. Nevzpomínala si. Jako by společně s tím kusem oděvu převzala od té malé desetileté dívky jakési prokletí, větší než kdy mohla unést, nadměrné jako velikost M, která byla tehdy tak roztomile plandavá a teď tak akorát.
Existovala souvislost? Simona věřila, že ano. Nic z toho, co se stalo, nemohla být náhoda.
"Tomu bys nerozuměl," snažila se vysvětlit Luďkovi. "Musím něco udělat."
"Počkej," vyděsil se. "Nechceš udělat žádnou blbost, že ne? Víš co myslím?"
"Nevím," řekla, i když věděla.
"Ublížit si."
"Ne. Není důvod. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli by to něco změnilo."
"Můžu s tebou?"
"Ne." Otočila se k němu a přitiskla svoji tvář na jeho. "To ty mi to slib."
"Co?"
"Že si nic neuděláš. Neublížíš si."
A Luděk jí dal slib, který později nedodržel. Ale tehdy ještě nepochyboval.
Muž s cigaretou v koutku úst řídil černou Oktávii nocí. Silnice vedla rovinou a okolo nebylo nic kromě nekonečné řady sloupů s dráty nahoře, vedoucí elektřinu nebo telefonní signál (kdo ví?). Stopující postava ho zaskočila. Byla oblečena celá v černém, nikde žádný reflexní prvek. Uviděl ji až na poslední chvíli.
"Dopr…," ulevil si a dupl na brzdu.
Potřebovala jeho směrem. Do kopců. Na Vysočinu.
"Děkuju vám. Opravdu moc."
Když si sundala kapuci, zjistil, že je to pozoruhodně krásná dívka. Měla světlé vlasy a z jejího obličeje, hlavně z jejích očí, vyzařovala inteligence a sebejistota.
"Co takhle pozdě, slečno?" zeptal se konverzačním tónem.
"Nemohlo to počkat," řekla.
"Jedete na návštěvu?"
"Dá se to tak říct." Chvíli mlčela a pak dodala: "Jedu zavzpomínat na dětství."
"Ale vždyť vy jste ještě dítě."
"Myslím na úplné dětství. Na nevinnost."
"Nevinnost," opakoval a zasmál se. Z úst dívky, které nemohlo být víc než šestnáct, znělo to slovo komicky.
"Mohlo nás tehdy napadnout, že není normální, aby po nás chtěl někdo jen tak výměnu trik. Venku. Před sebou."
"Někdo vám něco udělal?" zpozorněl muž.
"Ne, to je jen vzpomínka."
Pak už jeli mlčky.
Celou trasu prošla dvakrát. Pamatovala si ji dobře, jen napoprvé přešla to místo. Pak tam stála a koukala na strom. Značka, co ji sem poslala, ukazovala "tím směrem nechoď", tak jako naposledy (ale ona se nespletla, věděla, že ji onehdy napoprvé přečetla dobře, viděla přece Les ve škole, škola v lese). Byl úplně obyčejný. Tehdy vypadal výjimečně, když z něj visely spousty šňůrek s obálkami. Pro každého tu byla jedna nachystána, ale tu svou si vyzvedli jen oni. Jejich pětice. Simona, Hanka, Štěpánka, Tereza a Roman. Nechtěli přijít o bonus a tak si prohodili trika. Záhy byl jeden vyloučen. Zůstal bonus s monogramem DM, velikosti M. Uvědomila si, že by ji docela zajímalo, jestli ve všech obálkách byly úkoly stejné. Nebo byly některé pikantnější. A nebo, naopak, úplně normální.
Vytáhla z kapsy bílou obálku omotanou šňůrkou. Přivázala ji k nejbližší větvi, pak vyndala z batohu tričko a pověsila ho hned vedle dopisu.
JEDINEC SI TOHLE STRČÍ DO PRDELE, přečte si ten, kdo dopis otevře.
Cestou zpět se zastavila u značky. Byla pořád stejně čistá, i po letech. Nebylo na ní ani smítko. Jen větvičky a pár kamínků tu tvořily symbol, varující před pokračováním v cestě.
Poklekla a chvilku něco přeskládávala. Když po chvíli skončila, symbol hlásal "další značka v průhledu". Vidličku průhledu nasměrovala k hospodě. "Pobav se, kámo," zamumlala pro sebe.
Pak vstala a vydala se ke světlům hotelu, která probleskovala skrz větve stromů stejně jako tenkrát.
Kouzlo pominulo. Simona byla opět svoje. Byla pořád hezká, byla moc fajn. Ale to kouzlo - to nadpřirozené - už tu nebylo.
Doplatil na to Luděk, který si uvědomil, že nechápe, proč opustil Hanku. A její smrt na něj opakovaně dolehla s ještě větší silou. Simona se ho snažila povzbudit. Ale její přirozená, ač nadpozemská krása, nepřenášela hory, nevysoušela oceány. Tentokrát ne. Luděk byl ztracený tak jako David. Už od začátku.
Našli ho za pár dní na kolejích, v zatáčce, moc z něho nezbylo, ale lékařská věda dokázala zázraky jako už mnohokrát a tak bylo možno roztříštěné tělo identifikovat.
Krása a láska si vybraly další oběť, všichni doufali, že poslední.
Simona se uzavřela do sebe. Nikdo jí už nedokázal pomoct. Nezabíraly neustálé intervence matky, ani domluvy otce. Její bratr jí dával pokoj, protože ji chápal. Robert znal dobře výhody uzavření, krásy vnitřního světa. Toho, kde může člověk prožít všechna dobrodružství, na která si vzpomene, ovládnout svět, mít všechno po čem touží - a nikomu tím nemůže ublížit.
"Co pořád děláš," ptávala se Denisa, které teď přišla mnohem bližší. Pořád stejně odrbaná, páchnoucí, ale mnohem přívětivější. Stavovala se za ní jako by byly odjakživa nejlepší kamarádky. "Holka, nedělej si hlavu s tím, co se stalo. Oni mají vlastní rozum a když jsou blbí a rozhodnou se, že budou vyvádět, s tím nic nenaděláš. Nemůžeš zachránit svět. A není v tom nic nadpřirozeného."
Ale Simona věděla, že to není pravda.
"Já nevím přesně, co to mohlo být. Ale souviselo to s tím trikem."
"S trikem? Ty ses vážně zcvokla."
"Patřilo holce, kterou zabili ten samý večer, kdy mi ho dala."
"Uchuchuuu, z toho jde až strach," ušklíbla se Denisa. "Poslechni, ty nejsi žádná tupá kráva, i když jsem ti to párkrát řekla. Nemyslela jsem to tak. Jsi chytrá holka. Na to jak jsi hezká - a navíc blondýna - jsi obdivuhodná. Když to říkám já, můžeš mi to věřit."
Simona pořád nechápala, kde bere tahle šmudla onu neotřesitelnou jistotu, že zrovna její názor na věc je ten správný a zrovna její přízeň nebo uznání je tím zásadním prvkem, o který jde v každém rozhovoru, ať už je na jakékoli téma.
"Možná si teď říkáš, kde beru tu jistotu, že zrovna já mám ve všem pravdu," četla jí myšlenky Denisa, "a já ti to řeknu - znám život. Vyloučila jsem konzum ze svojeho života, jsem svobodná, chápeš?" Ticho přerušilo bzučení. Černý, beztvarý svetr se rozvlnil vibracemi.
"Do pytle. Promiň," řekla Denisa a vyšla na chodbu přijmout mobilní hovor. Svobodná.
Všechno pomíjí. Tak jako často mizí radost, časem mizí i smutek. Když může zmizet štěstí, může zmizet i smůla. A vykoupení mívá spoustu podob.
Nakonec i Simona se výčitek zbavila.
Jednoho dne vyrazila stopem (podruhé v životě) a došlo na slova její matky, že existují zlí lidé. Těžko říct kam jela, možná se procházet do lesa a kontrolovat, jestli její zprávu někdo vyzvedl.
Skončila zavřená ve sklepě domu, který neznala a bez sebemenšího náznaku, jak dlouho její život ještě potrvá. Nevěděl to možná ani její věznitel, ale to už je úplně jiný příběh - byla to jiná Simona, obyčejná, bez kouzla. A když v noci vykoukla škvírou mezi prkny, překrývajícími sklepní okno a sledovala hvězdy, její mysl byla prázdná a odevzdaná.
***
(celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Včera, když jsem tě začala číst, přišlo mi to fakt čtivý, proto jsem to taky napsala, ale protože už na mě padala únava, řekla jsem si, že si to lepší, nechám na druhej den, a jsem ráda, že jsem si to nedočetla včera, ale až dneska. protože - je to síla. fakt.
po dočtení to ve mě vyvolalo spousty pocitů, včetně svých vlastních prožitků a to není dobrej model na usínací fázi, takže jsem ráda, že jsem to dočetla až dnes. víš, myslela jsem si, že to bude taková "oddychovka" a v podstatě legrace.
Líbí se mi, jak jsi to napsal, jak jsi mě dokázal vtáhnout do děje, a i když jsem už od táborové bojovky věděla, že to nebude oddychovka, dočetla jsem to jedním dechem, nebo tak se to říká, ne?
ty verše...
"z inkoustu kyne ruka mrtvé dívky" a "nezapomene už ten, kdo vzpomene si" mě nutí k otázce, jestli jsi nejdřív napsal báseň Zastav se u zakrytého okna, nebo jestli byla nejdřív tahle povídka.
hodnocení je jasný.
kvalitní komentář (0)píšeš skvěle, záživně, čtivě, takže ten drobnej nedostatek v podobě příliš dlouhých souvětí - občas
jde stranou, protože, když je něco čtivé, čte se to, nebo aspoň tak to mám já, hltám to takže až zítra dočtu, ohodnotím.
kvalitní komentář (0)
15.12.2011, 12:21Jenny, Jenny... ty lichotnice. Díky
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
V džínách a lidech | Dveře ve stropě | Sonet o prachu a odpuštění | Loutkohra | Modré je světlo, hladina do stříbrna