Karty 2 - Chtíč

Autor: Pavel Pavel , 7.9.2023, Povídky

  

Ocitám se v jakési ulici, kterou obklopují jen výlohy a ponuré šedé zdi obrovských domů. Žádné odbočky, žádné křižovatky, žádná auta nikdo nikde, jen nekonečně dlouhá ulice. Jsem nahý. V té tmě razí světla neonů a reklam tak, že mě oslepují. Pokračují dál, ale ulice nekončí, není vidět konce. Už jsem viděl cestou snad všechny reklamy světa. Krásné ženy z výloh na mne velikýma očima koukají a všemi možnými vnadami mě lákají do svých útrob. Cítím jen únavu, nejsem schopen si uvědomit jak dlouho jdu. Jako by se zastavil čas.

Usednu na chvíli na schody u jednoho z těch domů. Tak, a kam teď půjdu, zpět, anebo dál. Najednou se otevřou ty obrovské dveře za mými zády a cosi mne táhne po temné chodbě. Rychleji a rychleji ubíhají světla z lucernic, zavěšených na zdi. Rychlost se rapidně zvyšuje. Bezvládně se snažím něčeho dotknout, pokusit se zastavit, toho co mě tak táhne. Ta rychlost a hlasitý šepot lidských hlasů, mě doprovázejí na této šílené atrakci. Už to nevydržím a vykřiknu: tak dost! Rozlehlo se mé beznadějné volání. ..

Skončilo to. Sedím teď v nějakém kině, a na obrovském plátně sleduji pozpátku můj život. Sál je nabitý, není jediného místa. V rohu toho plátna je vidět čas, jak plyne dozadu. Minuta po minutě, hodina po hodině, čas zrychluje. I roky už míří zpět časem a lidé v sále křičí, smějí se víc a víc. Jsou to klauni. Klauni, a zavírám své oči, sklopím hlavu, překrývám si uši dlaněmi. Najednou je ticho, pomalu otevřu oči, sál je prázdný. Čas ukazuje nulu.

V mžiku sedím v nějaké kleci. Pomalu se otevřou dvířka té klece. Nevystupuji. Dvířka se zpět zavřou, a v tom koně táhnoucí tu klec se rozeběhnou jako o závod! Vidím jen nekonečné dálky, a tmavou oblohu. Obrovská volná plocha bez ničeho, bez lidí, bez cest, bez kopců. A když černé koně zastaví, opět se dvířka otevřou . Neváhám a vysednu tentokrát. Už nemůžu, jsem naprosto vyčerpaný. Postavil jsem se na pevnou zem, a v tom jsem pocítil obrovskou žízeň. Vidím před sebou nějaký palác, svítil a třpytil se tak neodolatelně, že jsem hned do něj vstoupil. Dveře se mi otvíraly samy z jednoho sálu do druhého. Všude jen třpyt a bohatství. Ale najednou vstupuji jakoby do jiného světa. Už se nic netřpytí, jen svícny na nekonečně dlouhém stole osvětlují tuto místnost. Vidím jakési obrazy kolem. Velmi realisticky zobrazené, jako živé, jen do nich vstoupit. Usednu a hned hltám víno z jedné té číše. Na stole byly plné mísy jídla. Okamžitě jsem se do té žranice pustil. Na obrazech všude kolem jsou mrtvá zvířata a děti. Děti byly zcela nahé. Zvířata byla částečně rozkuchaná, některá bez hlavy, a vedle nich vždy ležící děti částečně přikryté bílým prostěradlem. Hlavu měly podepřenou a koukaly se na mě těmi mrtvými očima. Kolem těch bílých prostěradel vždy byla tmavá kaluž krve. Nemoh jsem oči odtrhnout od tak krásných výjevů. A já se jen cpal a ty děti na mě dál koukaly. Když jsem se cítil být přecpaný, vyzvracel jsem se a cpal se tím honosným jídlem dál, za doprovodu těch dětí a mrtvých zvířat. Tak to šlo stále dokola, až jsem omdlel...

Probouzím se svázaný. Obrazy zmizely. Na stole zůstal jen jeden svícen a ubrusy byly tentokrát černé, dlouhé až na zem. Chci se pohnout ale nejde to. V pozadí hraje jakási neznámá hudba. Cítím jak se mi někdo hrabe ve vlasech. Někdo mi našeptává: klid chlapče, už to bude. Sedím nehybně, třesu se strachy. Z čela mi padají kapky potu, pak krve. Cítím jak mi někdo vytahuje mozek z hlavy - konec.

Hodnocení: 3.75
(celkem: 15, počet hlasujících: 4)

Zobrazeno 25x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>