‚DEN 180
Třiadvacátý den mimo civilizaci. Kráčím na východ, který se stal mým jediným cílem. Vše ostatní už jsem zanechal za sebou – Lorenn. Avari. Elzien. Překročil jsem i hory – ty, o kterých jsem jako malý kluk snil...teď se tyčí za mými zády. Dál už je jen pustina.
Dýchací masku už musím nosit celý den. Zásoby mám ještě na tři týdny, když začnu šetřit už teď, tak na čtyři. Na osm, pokud nepočítám s cestou zpět...
Je to zvláštní pocit. Triumf, řekl bych. Nikdo mi nevěřil, že to udělám. A já se přesto odvážil. Rád bych viděl, jak se na to tvářila Eliss...Na tom už ale nezáleží. Na nikom z nich nezáleží. Pokud Lyzium existuje, najdu ho. Pokud ne...Pokud ne, na osm týdnů mám jídla dostatek.
- konec zápisu č. 89‘
xxx
Pronikavé kroky velekněze oblečeného ve špinavé, tmavě modré róbě, se rozléhaly halou. Kráčel vzpřímeně a energicky, doprovázen dvěma bratry s petrolejovými lampami, kteří osvětlovali úzkou uličku mezi shromažděnými. Stíny hrály na bledých tvářích všech zúčastněných podivnou hru plnou měnících se tvarů. Jejich oči s neklidem sledovaly mistrovu zamračenou tvář.
Za vysokými okny hučel vichr.
Kněz rychle prošel davem a vystoupil na vyvýšenou plošinu v přední části haly. Jeho doprovod se zastavil pod ní, lampy vystrčené vpřed jako zářící zbraně.
„Právě jsem se vrátil z Kaple v Lorenn,“ promluvil poté, co všechny shromážděné přejel očima, „Nalezl jsem tam důvod, proč komunikace ustala.“ Jeho černé oči okolo sebe vrhaly blesky, jako by chtěl obvinit přítomné mnichy z toho, co se jim chystal sdělit. Na chvíli se odmlčel, aby dal na svá další slova důraz, „Lorenn byla zničena a do základů vypálena.“
Davem projel šum. Někteří nahlas zalapali po dechu, jiní se otočili ke svým sousedům a šeptem pronášeli slova šoku a nevíry.
Velekněz zvedl ruku. Šum naráz ustal, „V troskách se mi podařilo nalézt přeživšího bratra. Předtím, než...podlehl svým zraněním, mi stačil prozradit jediné – Lorenn byla zničena během jediné noci. Poutníky, kteří se v ní právě zdržovali.“
Nová vlna emocí.
„Co vám sdělím dále, bratři, bude pro mnohé z vás zlou novinou. Nejde totiž zdaleka o první zvěsti o podobných útocích. Z pustiny ke mně dorazily zprávy o minimálně třech Kaplích dále na východ, které potkal podobný osud. Šest dalších se navíc již dávno odmlčelo a nemáme o nich žádné informace.“
V sále tentokrát panovalo naprosté ticho; už ani poděšený šepot se neozýval.
Velekněz se zhluboka nadechl a sklopil hlavu. Poprvé od jeho příchodu na něm bylo jasně vidět, jak moc ho jeho cesta na východ poznamenala –tvář měl sinalou a posetou hlubokými vráskami, které tam před jeho odchodem nikdo nepamatoval. Když pokračoval, jeho hlas byl tichý a zlověstný, „Lorenn je Kaple nejblíže na východ od nás. Je zřejmé, že ať už se v ostatních Kaplích přihodilo cokoliv – nyní je řada na nás.“
Vítr se divoce opřel do okenních tabulek. Kdesi v dálce se ozývalo dunění.
Veleknězův hlas opět nabyl na síle. „Bylo by jednoduché propadnout panice. Vězte však, že Kaple Soiree překonala již nespočet nástrah, které nás mohly zničit. O žádné z nich jsme předem nevěděli – a přesto jsme se jim vždy dokázali postavit čelem a společnými silami je přemoci. A bude to tak i tentokrát, bratři. Cosi se k nám blíží...cosi, čemu už podlehlo nespočet ostatních Bratrství. Cosi, co nahání hrůzu vám i mně,“ s každou další větou mluvil stále hlasitěji a rozhodněji, „A přesto vím jistě, že budeme-li stát pospolu a jednotní, ve víře, že tento zničený svět nás potřebuje tam kde jsme, takové, jaké jsme – pak vím zcela jistě, že nás nemůže porazit nic. Naprosto nic!“
Poslední slova již téměř vykřikl. Ve stejnou chvíli ozářil vnitřek sálu oslepující záblesk...a krátce po něm zaduněl hrom. Venku propukla bouře.
„A...co tedy navrhujete, abychom udělali, mistře?“ ozvalo se odkudsi ze sálu. Rázem se dav rozestoupil a okolo mluvčího se vytvořil kruh prázdného prostoru. Nebylo zvykem, aby se kdokoliv odvážil během veleknězových projevů veřejně promluvit. Mladý muž nyní ztěžka polkl, ale přesto pokračoval dál, „Nemůžeme přece zakázat poutníkům vstup.“
„Zatím postačí, bratře Pelene,“ probodl ho velekněz pohledem, „když si udržíte víru.“ Pelen pod tíhou jeho pohledu ucouvl a rychle sklopil zrak k podlaze. Mistr ho chvíli upřeně pozoroval, pak se obrátil na ostatní, „To platí pro vás pro všechny. Víru a jednotu – neboť ty vám dodají potřebnou sílu...Nyní se vraťte ke svým povinnostem a očekávajte mé instrukce.“
Shromáždění chvíli váhalo. Vypadali skoro, jako by ještě jednou chtěli slyšet ujištění, že vše dobře dopadne. Když se jim však místo toho dostalo jen veleknězova zamračeného pohledu, brzy všichni zmizeli v nespočtu postranních vrátek, vedoucích tam, kam je povinnost právě volala.
Velekněz ještě chvíli stál na svém místě a vdechoval chladný vzduch haly, plný pachu zatuchliny a starého papíru. Poté propustil svůj doprovod a sám vyšel po točitých schodech do patra. Prošel několika prázdnými halami, až vystoupil na prosklený balkón v průčelí Kaple. Bylo jeho zvykem stát zde a z výšky shlížet dolů, na dění před vchodovou bránou.
Jindy ho ten výjev uklidňoval. Dnes ho znovu naplnil obavami.
Nekonečná plocha pustiny, která se rozkládala za betonovými zdmi, se táhla daleko za horizont. V rychle ubývajícím světle bylo nyní vidět jen temné vrcholky skalistých hor na východě, nad nimiž se kupila bouřková mračna.
Večerní sirény se rozezněly z megafonů na vrcholku budovy. Oznamovaly tak, že za pár minut se brány Soiree uzavřou. Vzápětí vyšlehl další blesk. A v té záři, která vždy na zlomek vteřiny osvítila nekonečnou plochu planiny, velekněz zas a znova spatřoval důvod svých obav - jako podivná hadovitá stvoření se po pláních táhly průvody uprchlíků spěchajících do bezpečí Kaple.
xxx
Obrovská betonová budova, na jejímž vrcholku stál majestátní, modře osvětlený kříž, se tyčila vysoko ke ztemnělé obloze. Nad ní se jako nekonečná masa olejových skvrn hnala temná oblaka. Obloha již měla zase svůj podivně nazelenalý nádech...vše okolo se topilo v šedi.
„Jsi zde, abys dostal požehnání, dítě?“
Vysoký muž v černém kabátu pozvolna odpoutal svůj pohled od kříže a zkoumavě se zadíval na obtloustlého kněze ve špinavém rudém plášti, který vystoupil z davu před ním. Na tvář mu přitom dopadla záře mnichovy petrolejové lampy a vyryla do jeho ostrých rysů černé stíny. Mohl být poměrně mladý a vcelku i pohledný, nebýt jasných důkazů o strašlivém strádání. Vystouplé lícní kosti, oči šedavé barvy, temné kruhy okolo nich a dlouho nestříhané tmavé vlasy povlávající ve větru.
Všichni nově příchozí vypadali podobně – strhaní, špinaví a k smrti vyhladovělí. Někteří jen vyčerpaně postávali či posedávali tam, kam je nohy zanesly, když prošli obrněnou vchodovou branou. Ti, kteří na tom byli nejhůř, jen leželi na místě, či se z posledních sil pokoušeli doplazit ke stanu, kde mniši rozdávali vodu a požehnání.
Jen tento muž zde stál bez náznaku únavy a sledoval své okolí chladným pohledem.
„Požehnání?“ zeptal se pomalu. Vypadalo to, že knězovu přítomnost vnímá jen zpola. Mnohem víc ho zajímalo okolí – vysoké betonové zdi, drátěné zátarasy, reflektory vrhající kužely světla na celý komplex a muži v černém, stojící s automatickými zbraněmi na stráži.
„Ano, dítě,“ odpověděl po chvíli mlčení kněz, „v Kapli Soiree se každý může dočkat požehnání,“ chvíli pátral v cizincově obličeji po jakékoliv reakci, pak jen trpělivě dodal, „Proto sem také každý poutník putuje... Proto jsi sem jistě cestoval i ty, dítě.“
Cizinec se na kněze ostře zahleděl, jako by teprve teď vzal jeho přítomnost plně na vědomí.
„Kde tady můžu dostat nocleh?“
„Stačí projít vchodem a bude o tebe postaráno, dítě. Uvnitř jsou lůžka a jídlo pro hladové.“
Muž se znovu záhadně pousmál. Jeho zrak neustále pátral po okolí, až spočinul na jednom z východů z oploceného komplexu.
„Ta osada za plotem...žijí tam lidé?“
Kněz se lehce zamračil, nezvyklý na cizince, vyptávající se na tolik otázek. Pak však naladil klidný úsměv.
„Ne mnoho. Většina z nás žije zde, uvnitř Kaple. Ti, kdo tam zůstali, jsou starousedlíci – farmáři, pastevci..obchodníci. Mezi nimi však spásu nehledej, dítě. Nikoho nepouští dovnitř – a když, tak jen pokud mají čím zaplatit. Jedině uvnitř našich zdí o tebe bude postaráno...“
Cizinec se zatvářil tak, že nebylo jasné, zdali souhlasí, či se mnichovi vysmívá. Výraz v jeho očích zůstával stále stejně chladný.
„Jaké je tvé jméno, synu?“
Vypadalo to, že neznámý nemá vůbec v úmyslu odpovědět a hodlá tam jen tak dál tiše stát, než se však mlčení stačilo stát příliš dlouhým, na obloze se zablesklo a ohlušující hrom zaduněl nad potemnělou krajinou.
„Blíží se bouře,“ usmál se a pohlédl směrem na východ. V očích mu přitom podivně zářilo - skoro jako by se v nich zachytila část toho oslepujícího světla.
„Takové tady máme často,“ řekl kněz chlácholivě, „Není se čeho bát – většinou se stočí k jihu dřív, než se dostanou až sem.“
Chvíli na sebe beze slova hleděli. Cizinec se dál usmíval tím úsměvem, který mu nikdy nedošel až k očím. Pak se mlčky otočil k odchodu.
„Tvé jméno, synu?“
„Brzy...,“ dostalo se mu cizincovy tiché odpovědi. Jeho oči byly při tom opět upřené kamsi vysoko nahoru. Kněz otočil hlavu vzhůru a zapátral zrakem v rychle se snášející temnotě. Vzápětí mu bylo jasné, co celou tu dobu upoutávalo neznámého pozornost.
Vysoko nad nimi stála na balkóně modře oděná postava. Veleknězův majestát byl působivý i na takovou dálku a nic se nemohlo vyrovnat pohledu na to, jak shlíží na dění před vstupní branou. Rudě oděný bratr se mimoděk lehce poklonil, ačkoliv mu bylo jasné, že ho mistr z výšky nemůže vidět. Pak se otočil na cizince, aby mu vysvětlil, koho právě vidí – a zarazil se.
Muž byl pryč.
V ten samý okamžik se nad areálem rozezněly večerní sirény. Na pustinu dopadly první dešťové kapky a vítr se pozvolna změnil ve vichřici.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Vystřízlivění | Kaple I. | Kaple II. |