3 002 autorů
Pokud mě miluješ míň, znamená to, žes mě nemilovala nikdy.
[Napoleon] Další >>
Kapky deště bubnují o parapet. Někomu tento zvuk může být protivný, avšak mě? Mě ne. Velmi mě uklidňuje. Tak jako klepání podkov koní o cestu. To mi hned připomene vůni trávy, světlo slunce a jeho příjemné teplo.
Zaposlouchávám se do zvuku dopadajících kapek, snažím se soustředit jen na ně. Jsou jako slzy stékající po mé vlhké tváří, dopadající na podlahu.
Stíny kolem mě pořád tmavnou a já se ponořuji do tmy. Hluboké, černé tmy, která mě nutí zůstat sama. Sama se svými myšlenkami, snad i vzpomínkami. Není to však neznámý pocit. Byla jsem často sama. Ano, byla. Dokaď jsem nepoznala Tebe. Byla jsi jediné světlo v mé černé duši. Nikdy jsem nevěděla, co je doopravdy přátelství. Co znamená. Nevěděla jsem ani, co je láska. Až ty jsi mi tohle vše ukázala. Ale za jakou cenu?
Uzavírala jsem se před světem, vždycky. Přestala jsem vnímat a pak i cítit. Bylo mi vše jedno. Snad jsem ani nežila. Nechtěla jsem žít. Teď však život nenávidím.
Pomalu mi hlavou proplouvají vzpomínky, vzpomínky na Tebe. Žádné jiné nemám. Není jich proto mnoho.
Mihne se těch pár šťastných. Je jich málo, uboze málo, ale přece tu jsou. Až do teď jsem si je opatrovala jako ten největší poklad. Chvíli mi dávají naději, naději že to takhle skončit nemusí. Když otevřu oči, dokonce se mi i zdá, že spatřím pár světlejších stínů, v té ohavné tmě.
Tento pocit trvá však jen chvíli. Vynořují se ty vzpomínky, které mě donutily být teď tady. Cítím, že má poslední naděje odplouvá, někam do daleka. Naděje prý umírá poslední, napadne mě. Ale jak, když to všechno dobré je zaplaveno tím špatným? Opět se zahaluji do tmy. Teď už jsem si jistá.
Nikdy jsem si nepomyslela, že ztráta někoho blízkého takhle bolí. Ani jsem to vědět nemohla. Ty jsi byla první má blízká. Moje všechno. Smála ses, i když se ti chtělo plakat. To jsem na tobě vždycky obdivovala. Ale ne jen to, obdivovala jsem na tobě vše. Byl to zázrak, to, že jsi se objevila. Ten pocit, když jsem tě spatřila, nikdy nezapomenu. Ale teď bych zapomenout tak hrozně chtěla...
Zapomenout na všechno mé trápení. Na to, co jsi mi udělala. Na tu zradu. Na to, co bolelo víc, než sto ran nožem. Na naše přátelství, na naši lásku.
Vím, že to jinak, než takhle nepůjde. Ve tmě se pomalu rozkoukávám a svezu se do rohu místnosti. Neslyším nic. Zvuk kapek zanikl někde v dáli, tak jako mé slzy pomalu vysýchají. Už nemůžu dál žit.
Nahmatám rukou tu věc, leží nedaleko mě. Její dotek mě zastudí. Tak malá a přitom dokáže tak velkou věc. Zbavit vás utrpení. Zbavit vás života.
Odhrnuji si oděv na pravém zápěstí a přikládám ji. Nebolí to. Větší bolest cítím v srdci, tahle ji nepřemůže. Cítím, jak mi z ran vytéká krev. Má vlastní, horká krev. Už bude po všem, ujišťuji se. Další rána, a další. Lehám si na chladnou podlahu. Už to nebude dlouho trvat. Klíží se mi oči, chtěla bych spát, znenadání mě je však něco donutí otevřít. Zahlédnu ostré světlo, slyším kroky. Někdo ke mě přichází. Sklání se nade mnou, a já ucítím vůni. Tu vůni, o které jsem si myslela, že už ji neucítím. Spatřím Tebe. Tebe, kvůli které tady teď takhle ležím. Pláčeš. Poprvé tě vidím plakat. Ale taky naposled.
Přišla jsi moc pozdě.
(celkem: 18, počet hlasujících: 4)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Nejkrásnější chvíle | Ztracená | Jsem... | Kapky deště |