Toho dne se slunce nad Monderonem ukázalo jen výjimečně. Na obloze visela nepropustná krusta mračen, kterou nebyl schopen rozehnat ani prudký podzimní vítr, jež schazoval pestrobarevné listí ze stromů. Jeden ze žlutavých listů, schrabaných na úhledné hromadě po straně chodníku, se lehce vznesl ze země a v elegantních piruletách se proháněl vzduchem sem a tam. Několikrát se jeho lesklý povrch zablýskl v mdlých paprscích slunce, které se prodraly skrz mraky. Na kratičký okamžik zůstal viset ve vzduchu, podpírán jen proměnlivými proudy vzduchu. Z ničeho nic znovu prudce zafoukalo a lístek se připlácl na okno školy, která stála v bezprostřední blízkosti chodníku, kde lupen do nedávna odpočíval. Sklouzl po něm až na hranu, kde malou škvírkou propadl dovnitř a snesl se na jednu z lavic.
„Co to sakra-“ Christian přetočil v prtech listem, který mu přistál na otevřené učebnici na fotografi s podobiznou Adolfa Hitlera. Chvíli na něj zamyšleně hleděl, načež ho sevřel v dlani a rozdrolil na prášek, který foukl do vlasů spolužačce, která seděla před ním.
„Co blbneš?“ zasyčela na něj tak, aby si toho vykládající profesorka nevšimla. Neodpověděl, pouze se usmál, což dívku ještě více dopálilo. Čekala omluvu, ale Christian považoval svůj kousek za prachobyčejný vtip, takže nehodlal užívat pro nic za nic tak silných slov jako promiň, nebo omlouvám se . Karin – tak se dívka se střapatou kšticí plnou drobečků lístku jmenovala – se trhavým pohybem otočila, přičemž nezapomněla pořádně máchnout hlavou, takže Christianovi přistály na sešitu a prostě všem, co měl na lavici, plody vlastního žertu. Vůbec ho to však nevzrušovalo, takže nehnul ani prstem, aby to nějak odstranil. Pouze se ležérně opřel o opěrku své nepohodlné židle a zvrátil hlavu dozadu. Zavřel oči.
Procitl tak náhle, jako by ho někdo polil kbelíkem ledové vody. Podíval se na hodinky. Ještě deset minut. Zvlhlýma rukama si promnul unavené oči a rozhlédl se po třídě. S uspokojením sledoval, jak polovina jeho spolužáků usíná s otevřenýma očima nad nudným výkladem o druhé světové válce – necítil se potom provinile, když z celé hodiny pochytil jenom jméno Herman Göring. Alice, sedící za ním přes uličku, měla při nekonečném znudění ještě tak rozkošně pootevřená ústa, vyhlížela teď dokonale jako obrýlený čuník.
„Chrisi?“ Otočil se. Joana se k němu nenápadně naklonila a podala mu do ruky psaní. Chtěl už přetočit trup do původní pozice, když ještě zašeptala. „Jak dlouho ještě?“ Tím měla na mysli trvání vyučovací hodiny.
„Deset minut,“ hlesl téměř neslyšně a obrátil se zpět čelem k tabuli.
„Sakra,“ zaslechl ji za sebou vzdychnout. „Vždyť mi před půlhodinou říkal, že zbývá dvacet minut,“ sdělovala zoufale své spolužačce, která měla vedle ní položenou hlavu na lavici. Christian nenápadně rozbalil psaní a rychle přelétl očima obsah.
Mohl bys u nás zítra spát? Sehnal jsem pár skvělých filmů, které by s hromadou popcornu stály za zhlédnutí.
V pravém dolním rohu byla rozmáchle naškábána ještě jakási značka. Christian okamžitě věděl, o co jde. Byl to podpis jeho kamaráda Maxe, M posazené na W – Iniciály Maxmiliena Webera.
Bez rozmýšlení naškrábal kladnou odpověď, dopis zmuchlal, znovu mrkl na ciferník hodinek a otočil se. „Osm a půl minuty,“ zamumlal a vtiskl spolužačce psaní do dlaně.
Maxova nabídka ho potěšila, pár takových nocování u svého přítele už zažil a vždycky to bylo prima. Odepsal naprosto jednoznačně, protože neměl sebemenší pochybnosti, že mu to otec dovolí. Skoro nikdy mu nic nezakázal. Pan Grenier působil dojmem pohodáře a flegmatika, ale měl samozřejmě i smysl pro zodpovědnost, i když ten se projevoval spíše méně než více. Christianova výchova se skládala pouze z toho, co mohl a toho, za co by byl od otce zbit. Alan Grenier svého syna obvykle nemlátil; fyzickou sílu na něj použil doposud pouze v jediném případě – poté co přistihl Christiana, jak se ho snaží sledovat, když odcházel do práce. Zní to absurdně, ale Alan svému synovi nikdy neřekl, kde a jak vykonává své povolání a veškeré debaty na toto téma končil odpovědí „dozvíš se to, až přijde čas“.
Christian ucítil dloubnutí do zad. Natáhl pravou ruku za sebe a nechal si do ní vhodit odpověď od Maxe. V papírku stálo pouze „OK“.
Profesorka Katchmanová rozmáchla rukama v konečném, uspokojeném gestu. „Takže pokud nemáte další otázky, tak-“
Crrrr
„-bychom mohli skončit. Přeji vám příjemný zbytek dne,“ ucelila svůj monolog a začala si sbírat poznámky z katedry.
Christian si bez ladu a skladu naházel pomůcky do batohu, zapnul jej a obloukem si ho hodil přes rameno.
„Na shledanou, paní učitelko,“ pozdravil ledabyle, když procházel kolem roztržité ženy středního věku, která se ze všech sil snažila být pro své studenty alespoň trochu „stylová“.
„Nashledanou,“ odpověděla automaticky. Ale pak si uvědomila, kdo to na ni vůbec mluví a ještě na Christiana zavolala: „Nezapomeň na ten referát, který jsem ti zadala na zítřejší hodinu zeměpisu.“
Zastavil se. „Jak bych mohl,“ řekl s koketním úsměvem a vyšel ze třídy. Na chodbě se připojil k početnému davu, který se jako velká voda hrnul otevřenými dveřmi ven na školní dvůr, jenž ústil přímo do hlavní ulice. Monderonské gymnázium stálo v samém srdci města, což umožňovalo v celku snadný přístup pro všechny nadané žáky, kteří měli zájem zde studovat. Ředitel školy o tomto ústavu s oblibou prohlašoval, že učí elitu, ale kdyby měl nos méně nahoru – alespoň do té míry, že by řes něj viděl – všiml by si hloučků svých studentů, kteří mu přímo pod jeho okny kouří a vykřikují neslušné výrazy, za něž by se nemusel stydět lecjaký pobuda nebo bezdomovec.
Christiana vynesl shluk studentů doprostřed dvora. Mladík zvlonil krok a zaclonil si dlaní tvář, aby pohledem vyhledal Maxe. Weber stál u školní brány a zaujatě se vybavoval s jednou dívkou, která měla podle Chrise až příliš krátkou sukni na tak tlusté nohy. Zahnal znechucený výraz, který se mu usadil na tváři a vykročil směrem k dvojici.
„Čau,“ pronesl Christian, jakmile se k nim připojil.
„Už jsem myslel, že jsi mi zdrhnul,“ vyčetl mu Max místo pozdravu. „Seznam se s Anselmi,“ pokračoval, když si dívka Christiana důkladně přeměřila pohledem.
„Tšeší mě,“ řekla krkolomně a podala mu ruku.
„Je z Finska,“ dodal Max na vysvětlenou, zatímco dívka drtila Christianovi svou tučnou upocenou rukou všechny kosti v dlani.
„Annsi, tak mi šíkají kamraládi,“ zatrilkovala, jakmile Chris vymanil svou ruku z jejího ohromujícího stisku.
„Tak se zatím měj, Anssi, ahoj!“ odbyl ji Christian a rychle odtáhl Maxe několik desítek metrů z jejího dosahu. Ani si neuvědomil, že své „rozloučení“ téměř zakřičel. Nejspíš si při pohledu na tu ohromnou holku ve skrytu duše neuvědomil, že nemluví s obrem.
„Hej!“ bránil se Maxmillien.
„Co to sakra mělo znamenat?“
„Tobě není sympatická?“ Max vyhlížel překvapeně a Christian si nebyl jist, jestli šokovanost pouze předstírá a přitom mluví v ironii, nebo zdali to myslí vážně.
„Ještě teď mi z té její oslizlé ruky jde mráz po zádech,“ otřásl se Chris a ohrnul si kudnaté vlasy z očí.
„Ale, ty jsi teda citlivka,“ rýpnul si Max a vyndal si z kapsy svých vytahaných jeansů krabičku cigaret. Jednu vytáhl a rutinním gestem si ji strčil mezi rty. Zapálil si a s přivřenými víčky vdechl kouř do plic.
„Závisláku, dostaneš rakovinu,“ řekl Christian provokativně. „Dej mi taky,“ a vytrhl Maxovi cigaretu z úst.
„Ty máš co povídat,“ odsekl Weber pobaveně, ale nechal Christiana, dokud mu cigáro nevrátil sám od sebe. Koneckonců měl v kapse ještě zbytek krabičky. „Tak co dneska podnikneme? V telce dávají fotbal, nechceš zajít na chvíli k nám?“
„Ne,“ odmítl. „Budeme s tátou koukat spolu,“ vysvětlil a přehodil si batoh na druhé rameno. „Už musím jít, začíná to za půl hodiny, tak se měj,“ rozloučil se kvapně a ještě než stačil Max odpovědět, už přecházel ulici.
Nebyl by ten rozhovor tak rychle ukončil, kdyby se nebál, že Max podle výrazu ve tváři prokoukne jeho lež. Neměl v plánu koukat na fotbal a už vůbec ne se svým otcem. Chtěl si vypracovat ten referát na zeměpis, ale bylo mu trapné to Maxovi říkat. Rád si zachovával svou masku naprostého pohodáře, který na všechno kašle. Alan Grenier by se beztak se svým synem na fotbal nedíval, považoval ho za absolutní pitomost stejně jako spoustu ostatních věcí, které se ostatním lidem zdály naprosto přirozené a normální.
Christian si to dlouhými kroky rázoval po pravé straně ulice, kde mohl škvírami v plotě nakouknout do zahrady jednoho z nejbohatších obyvatel Monderonu. Jednotlivé plaňky plotu nechal onen podnikatel přibýt dál od sebe, než u obvyklých plotů bývalo zvykem, aby se závist obyvatel, kteří půjdou náhodně kolem, ještě znásobila, protože každý se musel alespoň jednou podívat. Christian tudy však chodil každý den, takže neměl sebemenší nutkání si zase prohlížat tentýž vyhřívaný bazén a malý altán, který byl teprve ve výstavbě. Toho dne byl myšlenkami úplně mimo tento svět. Šel rychle a pořád se neklidně rozhlížel. Nevěděl proč, ale měl takový zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Zahnul za roh a prudce vrazil do nějaké dívky.
Zatímco Christian rovnováhu udržel, ona se rozplácla na zemi. „Sakra, promiň Jenn,“ vyhrkl a pomohl jí na nohy.
„V pohodě,“ zadrmolila a smetla si prach z ulice z kalhot. „Měla jsem dávat pozor,“ řekla a odvážně mu pohlédla do očí
„Stejně jako já,“ podotkl a usmál se. Krátkou chvíli tam tak nerozhodně stáli, pak se však Christian vzpamatoval. „Tak se měj.“ Už jenom kývla a každý se vydal svou cestou. Jennifer Greyová byla jeho sousedka, bydlela se svou babičkou v domě na konci ulice. Christian ji však příliš neznal. Typoval jí tak na patnáct let. Chodila s ním do školy, ale byla to holka a Christian pro přátelstní ženské pohlaví příliš nevyhledával. Obačas spolu sice prohodili pár slov, protože je kdysi kdosi kdesi seznámil, ale to bylo všechno.
Konečně stanul před jejich domem. Bílá fasáda vyhlížela dnes ještě smutněji, než obvykle a šedá střecha jakbysmet. Christian kopl do vstupní branky, aby ji donutil se otevřít a pár kroky překonal vzálenost mezi chodníkem a domovními dveřmi. Zastavil se až těsně u nich. Pomalu přitiskl dlaň na zámek a snažil se soustředit veškerou svou pozornost na to, co se pokoušel provést. Zámek cvakl a dveře se pootevřely. Zase se mu to povedlo! Tuhle schopnost objevil asi před týdnem, když nenašel svoje klíče a pokoušel se silou donutit dveře, aby povolily. Přitom nevědomky položil ruku na zámek a podařilo se mu pouze silou vůle odemknout. Se svým tajemstvím se svěřil otci a ten ho, aniž by vyhlížel nějak překvapeně, vyzval, aby to už znova nedělal. Christian si však nemohl pomoci, musel to zase zkusit.
Vešel dovnitř a pečlivě dveře zase zavřel a zamkl. Na to však už musel použít klíče, protože zamykání nebylo v jeho moci. Zul si boty a kopl je k botníku, kde už takto leželo několik párů tenisek a sandálů, protože je nikdo neuklízel
„Tati?“ zavolal do ztichlého domu. V tuhle hodinu vždycky četl nahoře v knihovně, leda, že by ho zavolali do práce. Bylo sice zamčeno, ale oni se vždycky zamykali, ať už se nacházeli v domě nebo ne. Bylo to takové preventivní opatření rodiny Grenierů a Christanovi už to vůbec nepřišlo divné. Jednou se otce zeptal, proč to dělají. Pan Grenier mu to vysvětlil jen jediným slovem: „Ochrana, Christiane, ochrana,“ řekl tehdy a zmizel ve ztemnělé zahradě. Christianovi bylo tehdy teprve devět a Alan Grenier právě odcházel do práce. Byly dvě ráno. Nabádal proto synka, aby se pořádně zamkl. Chris tu noc strachem vůbec nespal.
„Tati?“ zavolal znovu, čímž přetnul tok svých chmurných myšlenek. V tu chvíli se ozval třeskot rozbíjejícího se okna. V Chrisovi hrklo. Hodil batoh na zem a rozeběhl se ke schodům, vedoucím do prvního patra. V mžiku se octnul na chodbě v poschodí, odkud se vrhl prvních dveří napravo – do knihovny. Na prahu zůstal strnule stát. Knihovna byla čtvercová místnost se všemi čtyřmi stěnami pokrytými policemi s knihami, s výjimkou dvěří a okna, které v tuhle chvíli bylo už jen díra do prázdna. Před masivním mahagonovým stolem ležel na zemi Alan Grenier v kaluži krve.
Christianovi se zatmělo před očima. „O můj Bože,“ zešeptal a do očí mu vhkly slzy. „Otče,“ oslovil ho a sklonil se nad nehybné tělo. Jeho pohled upoutala hluoká bodná rána, která jakoby se na něj přes tu spoustu krve ušklíbala. Christian ho vzal za ruku, stále ještě byla teplá. V tu chvíli poraněný muž pootočil hlavu ke svému synovi.
„Christiane,“ zamumlal ztěžka.
„Nemluv…“ zarazil ho Christian, kterému se vlila do žil nová naděje. „Nic neříkej, všechno bude dobré… zavolám sanitku a-“
„Nikam nevolej, už je pozdě,“ zašeptal.
„Ne, t-to nemůžeš,“ vykoktal zoufale, přičemž mu tiskl dlaň.
„Poslouchej mě!“ Alan se zmohl na poslední hlasitě vyřčená slova. „Nestačil jsem tě zasvětit do mého tajemství, protože jsem myslel, že je stále dost času-“ jeho monolog přerušil dávivý nádech, který Christianovi zněl v uších jako pohřební hudba „-ale trochu se to zvrtlo. V tom starém vydání Olivera Twista, které leží u dveří na nejvyšší polici je zasunut dopis, který-“ opět si musel dát pauzu, aby uvolnil plicím, které se začínaly plnit krví „-jsem napsal dopředu, protože jsem předpokládal, že nemusím mít štěstí. Ten dopis odhaluje pravdu, kterou jsem před tebou celé ty roky tajil. Všechno, co je uvnitř psáno, je pravda. Udělej, co bude potřeba,“ dokončil a unaveně přivřel oči.
„Ne, ne!“ vykřikl Christian a vytřeštil oči na svého umírajícího otce. Jeho stisk však stále měl svou sílu. Alan znovu otevřel oči. „Miloval jsem tě, jak nejlépe jsem svedl,“ pronesl tak tiše, že Christopher už téměř odezíral. „Udělej, co bude potřeba,“ špitl a od koutku pravého oka do vlasů mu sjela jediná hořká slza. Pak zavřel oči a sisk jeho ruky ochabl.
„Ne!“ zablekotal Christian zoufale. „Ne, neopouštěj mě!“ Ale už bylo pozdě. Chris přiložil chladnoucí ruku ke svým ústům a s bolestným výrazem ve tváři ji políbil. I přesto, že se to snažil zadržet, propukl v nový záchvat pláče. Otřásal se neovladatelnými vzlyky a venku vesele zpívali ptáci, jako by chtěli povzbudit zoufalého syna nad otcovou mrtvolou.
Christian Greier se úplně zhroutil. Je to jen sen! snažil se sám sobě vsugerovat. Nebyl, jakmile znovu otevřel oči, otec tam stále lezel. Jeho tvář začínala nabývat voskově žlutavé barvy a Christian musel odvrátit podhed, aby se mu nezvedl žaludek.
Ztěžka vstal a volným krokem vyšel z místnosti. Jako v mdlobách odpochodoval do obývacího pokoje, kde z pohovky stáhl květovyný přehoz, kterým se při chladných nocích, kdy si s otcem ještě přes půlnoc povídali, přikrývali ztuhlé údy. V místech, kde se Christian opřel koleny o gauč, aby dosáhl na jeho okraj, kde byla deka přichycena, zůstaly dva rudé fleky jako oční důlky bez očních bulv. Christian si toho ani nevšiml a kdyby ano, bylo by mu to jedno.
Deku pečlivě složil a odnesl ji do knihovny. Rudá skvrna, rozprostřená po Alanem Grenierem jako sváteční ubrus, začínala na okrajích pomalu zasychat. Chris trhavým pohybem roztáhl přikrývku a s něhou, příslušící matce, která uspává dítě, přikryl svého otce od nohou až po krk. Vyhlížel teď, jakoby usnul, i když jeho zažloutlá kůže napovídala, že o nic takového se nejedná. Christian zůstal několik okamžiků pohledem viset na těle, ale pak zatřásl hlavou, nedbale si střel slzy z očí a otočil se k tělu zády, aby si mohl prohlédnout police s knihami, vedle dveří. Olivera Twista našel okamžitě, ta červená vazba nešla přehlédnout. Bylo to však přliš vysoko, než aby tam dosáhl. Chvíli ji hypnotzizoval pohledem, když si však už chtěl dojít pro židli, že ji sundá, tak se knížka z nevysvětlitelných důvodů vysunula a spadla na zem, kde se rozevřela přesně na místě, kde na jednom z litsů ležela podlouhlá obálka. Ani se nad tím nepozastavil a zvedl knihu z podlahy. Vyšel z místnosti, protože zápach, který se v ní usadil, mu znovu jitřil city. Posadil se na schody a rozthl obálku. Rozložil dopis a znovu propukl v pláč. Otcovův rukpis mu znovu připomněl, že zůstal na světě sám. Špinavým rukávem si utřel obličej a začal číst.
Drahý Christiane,
až budeš tento dopis číst, nejspíš už budu po smrti. Nechci, abys klečel nad mou mrtvolou a něco si vyčítal, protožejsi v této věci nemohl udělat nic. O ničem jsi nevěděl, takže veškerá vina sedí na mé hlavě. Měl jsem ti to říct včas. Nicméně, alespoň takovýmto neosobním způsobem ti to musím vysvětlit, protože tímto okamžikem se ocitáš ve smrtelném nebezpečí.
Nebyli jsme tak úplně normální rodina, to sis jistě všimnul už dávno. Nejde jen o to, že nemáš matku ani další jiné příbuzné, ale i náš způsob života nebyl tak docela obyčejný. Někdo holt nemá takové štěstí, aby mohl žít normálně.
Nikdy jsem ti neřekl, jaké zaměstnání vůbec vykonávám, protože to vlastně ani zaměstnání v pravém slova smyslu nebylo. Už od mládí jsem byl členem přísně tajné skupiny, která disponuje určitou magickou mocí, která se dědí z generace na generaci. Takže pokud jsi něco takového u sebe objevil, věř mi, že to není náhoda.
Christian si uvědomil, že otec ten dopis musel napsat dlouho dopředu, než se tohle všechno semlelo, protože by jistě zmínil Christianovu první schopnost, i když se teď zdála být tak zanedbatelná.
Monderon není tak docela mírumilovné město. Vládne tu zmatek a strach, i když to obyčejný člověk těžko postřehne. Stojí tu proti sobě dvě síly – dvě společenství, snažící se prosadit své zájmy – Especurentes, do něhož jsem patřil i já a ke zlu přikloněná strana s názvem Farcifias (označení pro obě strany nejsou zcela náhodná, ale mně nebylo nikdy prozrazena jejich historie). Myslím, že dostatečným vysvětlením bude, že ten kdo mě zabil, byl pravděpodobně někdo od nich.
Nemohu ti o našem společenství povědět téměř nic, protože mě váže slib mlčenlivosti, jehož porušení se trestá smtí. Musíš si k němu cestu najít sám. Doufám, že půjdeš v těch dobrých stopách... byl jsem pouhý pěšák, ale ty můžeš dosáhnout daleko dál.
Buď však neustále na pozoru, protože mou smrtí byla z domu sejmuta všechna ochrana, která bránila přístupu nebezpečí. Opusť dům, co nejdříve a vyhledej Jacka Rowensona. Nemohu ti říct, kde ho najdeš, protože kdyby se dopis dostal do nepravých rukou, byl by vážně ohrožen na životě.
Teď ale je na mně, abych ti sdělil tu nejtěžší zprávu.
Christianovi se zatmělo před očima. Co může být horří, než tohle všechno?
Christiane, celý svůj dosavadní život jsi žil s představou, že máš jen mě, což však není pravda. Máš sestru. Zní to jako z nějakého hloupého filmu, ale je to pravda. Myslím si, že ji i docela dobře znáš. Jmenuje se Jennifer Grenierová, i když vystupuje pod falešným příjmením Greyová. Bydlí v naší ulici u své babičky, která je ve skutečnosti jedna z bývalých členek Especurentes. Je jí čtrnáct. Nic netuší, ale ty jí musíš okamžitě vyhledat a sdělit jí celou pravdu, bez ohledu na to, že ji to nejspíš raní. Ještě dnes musíte oba zmizet a co nejdříve najít Jacka, jak jsem psal už předtím. Jedině on vám může pomoci!
Omlouvám se, že jsem ti to nikdy neřekl, ale byla to nutnost. Ty i Jennifer jste mimořádně důležití pro Especurentes
Už když jste byli oba docela malí, tak se společenstvo pojmenované Especurentes rozhodlo udělat razantní ochranný krok, kterým by zabránil útoku na vás dva, kteří oba zdědíte mou moc. Nemohl jsem vás vychovávat společně, protože druhá strana se díky jednomu zrádci dozvěděla, že Especurentes přibyli dva další potenciální členové a jelikož existuje velice málo lidí, kteří jsou potomky dvou, mocí obdařených, rodičů, představovali a stále představujete pro Fercifias obrovské nebezpečí. Jestliže budou takoví lidé pracovat pro Especurentes, představuje to pro existenci Farcifias závažný problém. Proto se vás budou pokoušet buď zabít, nebo přetáhnou na svou sranu brarikády.
Těžko se mi tohle všechno píše, když vím, že budeš teď na všechno sám, ale nebezpečí utužuje charakter, jak říkal už tvůj pradědeček, kterého jsem neměl ani já to štěstí poznat, protože ho zabili dřív, než jsem se narodil.
Věřím ti a doufám…
S láskou
Tvůj otec Alan Gerenier
Christian si ten dopis musel přečíst třikrát, než si uvědomil, že tohle asi vážně nebude vtip. přesto se tomu zdráhal uvěřit, to přece nebylo možné! Jak… Jenže všechno to do sebe tak zapadalo! Otcovy noční odchody, jejich neustálá ochranná optaření, všechny ty nevysvětlitelné události – počínaje otcovými zraněnými kamarády, kteří se do domu po nocích vkrádali a všemi podivními předměty, které se všude doma povalovaly, konče.
Nic se mu však nezdálo tak neuvěřitelné jako to, že má sourozence!
„Bože!“ vzdychl a složil hlavu do dlaní. vzápětí se však vzpamatoval. Nemůže tu takhle okounět! Tahle situace byla vážná, i když by nejradši věřil tomu, že je to jen dobře promyšlení žert. jenže jeho otec byl mrtvý.
Vstal, dopis složil a zastrčil si ho hluboko do kapsy. Olivera Twista nechal ležet na schodech. Ještě jednou se musel jít na otce podívat. V knihovně to nesnesitelně zapáchalo, ale Christian se překonal a přistoupil až těsně k tělu. Všechno, co je uvnitř, je pravda. Udělej, co bude potřeba, vybavilo se mu.
„Věřím ti, tati. Slibuju, že tě nezklamu,“ zamumlal a s těžkým srdcem zamířil do svého pokoje, kde se v zběsilém spěchu převlékl ze zaktváceného oblečení do čístého. Ze skříně vylovil svůj cestovní batoh a nacpal ho vším, co si myslel, že bude potřebovat. Jediným máchnutím rozbil pocelánového soba o zeď a posbíral všechny peníze, které se rozlétly po celé místnosti.
S naprostým zmatkem v duši vyběhl z domu a sprintem pádil na konec ulice, kde v příšerném růžovém domě žila jeho sestra Jenn a ta senilní baba.
oooOooo
„Jennifer, prober se.“
Jennifer otevřela jedno oko. Před ní stála ve vodorovné poloze její poručnice. Jenn se zavrtěla pod dekou a celá se zkroutila.
„Babi, mně je nějak blbě,“ zamumlala zastřeným hlasem.
„Jak to?“
„Když je někomu blbě, tak většinou neví JAK TO?!“ odsekla Jenn.
„Nebuď hubatá a pověz mi, co ti je,“ vyzvala dívku netrpělivě. Byla přes hodinu na nohou, stihla vyprat a pověsit prádlo a ještě připravit své dospívající svěřenkyni snídani.
„Bolí mě břicho,“ zakňučela.
„Jennifer, nelži mi.“
„Když někoho bolí břicho, tak se mu nechce lhát,“ řekla uraženě a otočila se na druhý bok, aby mohla skrýt pobavený úšklebek, který se jí dral na tvář.
„Fajn, tak dneska nechoď do školy, uvařím ti čaj a zůstaneš v posteli. Kdyby se to zhoršilo, tak mi zavolej do práce,“ zavelela rozhodně a odkráčela z pokoje, mumlajíce si přitom: „Ti mladí dneska nic nevydrží.“ Nehodlala s ní ztrácet čas, spěchala do zaměstnání, pokud se to zaměstnáním dalo nazvat. Za několik minut se vrátila s velkým hrnkem horkého čaje a postavila ho Jennifer na noční stolek.
Ozvalo se bouchnutí dveří a Jennifer začala počítat. Pečlivě odříkala čísla až do stovky a pak vyskočila. Vrhla se k oknu a vyhlédla ven. Záclonu pro jistotu neodrhrnula. Její babička však pokojně odcházela od domu a ani se neohlédla. Jenn se rozesmála. Zase to uhrála!
Abyste rozuměli, Jennifer nebyla simulant, ale dneska měl vyjít třetí díl z její neoblíbenější knižní trologie a ona si ho chtěl jít koupit a hned přečíst. V kuchyni zhltla připravenou snídani a pak se rychle oblékla a vystřelila z domu rovnou do knihkupectví, které sídlilo o dva bloky dál.
Na dotaz knihkupce jak to, že není ve škole, odpověděla jen zamáváním nové knihy jemu před nosem. Zpátky běžela snad ještě rychleji než tam, protože když už měla onu knihu v ruce, přímo cítila, jak ji silný příběh pálí na kůži. V předsíni jejich malého domku si ve spěchu vyzula boty a pádila do svého pokoje, kde skočila v oblečení do stále ještě zahřáté postele. Přetáhla přes sebe deku, rozsvítila nástěnnou lampičku a nechala se pohltit změtí slov.
V půl jedné byla konečně sto odtrhnout pálící oči od stránek. V břiše jí neovladatelně zakručelo. Celá ztuhlá vstala z postele a začala se přehrabovat ve skříni, kam si za oblečení schovávala čokoládu a jiné cukrovinky, které jí babička povolila jíst jenom při výjimečných událostech. Úhledně srovnanou hromádku triček úplně rozházela jenom, aby se zklamaně ujistila, že veškeré její zásoby zplaskly na minimum. Nehodlala však obědvat chleba, ani nic podobného, co doma měli. Popadla peněženku a vydala se na nákup. Šla cestou naprosto automaticky, aniž by se na ni musela soustředit, takže si v hlavě mezitím mohla dělat seznam věcí, co koupí. Toho dne by se jí však trochu více pozornosti věnované své obvyklé trase hodilo, protož by si všimla toho druhého chodce a stihla byse mu vyhnout. Jenže to se nestalo, vrazila přímo do něj a než stačila vyrovnat rovnováhu, přistála na zemi.
„Sakra, promiň Jenn.“ Vzhlédla. Před ní stál nervózně se tvářící Christopher Grenier, její soused. Vykouzlil na tváři omluvnáý výraz a vztáhl k ní ruku. Nechala si pomoci na nohy
„V pohodě,“ zadrmolila a očistila si kalhoty. „Měla jsem dávat pozor.“ Podíval se mu zpříma do očí.
„Stejně jako já,“ řekl a přívětivě se usmál. Jediný trapný okamžik zůstali mlčet a ani jeden z nich se nepohnul. „Tak se měj,“ vyhrkl a ona ho pozdravila už jen pohozením hlavy a zvláštním pohledem. Obešli se a každý zamířil tam, kam měl předtím namířeno.
Jennifer opět nasadila své předchozí tempo, aby byla co nejrychleji doma, protože nechtěla mýt průšvih, kdyby se babička vrátila o něco dříve z práce. V supermarketu nerozhodně přecházela mezi regály, ale nakonec si dokázala vybrat tak, aby to její omezený rozpočet unesl.
Zaplatila, a když vycházela z obchodu, chtěla si ještě přepočítat vrácené drobné, takže si už podruhé za ten den nevšimla jeného člověka. Skleněnými dveřmi, které si otevírala nohou, vrazila rovnou do nějakého muže v dlouhém černém kabátu.
„Promiňte, nevšimla jsem -“ chtěla kvapně omluvit svou nepozornost, ale konec věty jí uvázl v krku, když dotyčnému muži pohlédla do tváře. Docela se lišil od ostatních lidí, které bylo možné potkat běžně na ulici. Tvář měl ostře řezanou a celý jeho obličej působil divokým dojmem. Vlasy, vyčesané do pevného ohonu, mu protkávalo stříbro a na levém spánku si člověk nemohl nevšimnout překrásného tetování. motiv nešel rozpoznat, vyhlíželo to prostě jako jakýsi neurčitý ornament. Jedna z mnoha zamotaných kliček zasahovala až těsně k oku. Jenn však nezaráželo jeho prazvláštní vzezření, ale ten pohled. Oči měl černé jako noční oblohu a jakmile se setkaly s jejím pohledem, Jennifer si znenadání připadala, jako kdyby byla nahá. Několik vteřin před ním stála jako omámená a nebyla sto ani mrknout, natož oční kontakt přerušit. Nakonec uhnul hlavou sám muž, jakoby si uvědomil, že přece jen už uběhla dlouhá doba.
„O-omlouvám s-se,“ vykoktala Jennifer, aniž by se mu podívala třeba jen na špičku kožených bot. Rychle se prosmýkla kolem nakupujících a jako v tranzu pospíchala zpátky do jejich ulice. Na konci bloku se prudce ohlédla a stihla ještě zpozorovat cíp černého pláště, který vzápětí zmizel za svým majitelem v křoví, asi sto metrů od místa, kde stála. Přidala do kroku a snažila se nevnímat křeč, která jí začínala sužovat pravou ruku, ve které držela tašku se sladkostmi.
Dovovní dveře odemykala třesoucí se rukou, ale jakmile se jí to podařilo, tak vběhla dovnitř a prudce za sebou zabouchla. Několik okamžiků stála v předsíni a s bušícím srdcem a poslouchla. Žádný podezřelý zvuk se však neozval. Teprve pak se uklidnila. Zavřela se v pokoji a pustila se do čokolády, kterou vybalila jako první z igelitky. Znova si vlezla do postele a otevřel knížku.
Prásk
Kdosi zabouchl domovní dveře takovou silou, že se málem vylomily z pantů.
Jennifer se vyděsila. Babička je doma! Rychle zastrčila nedojedenou čokoládu a tašku s ostatním, co nakoupila, pod postel. Zaklapla knihu a zavrtala se pod deku až po krk, aby nebylo vidět, že se válí v posteli v oblečení na ven. Ještě si stačila rozcuchat vlasy, aby to vypadalo, že celý den ležela v posteli, když se ve dveřích objevil onen muž.
Jennifer se chtěla křičet, ale z hrdla se jí nevydrala jediná hláska.
„Přestaň se snažit na nás upoutat pozornost,“ vyzval ji ocelovým hlasem. Jenn se roztřásla po celém těle.
„N-nechte mě!“ zachoptěla a odsunula se do rohu postele ke zdi.
„Musíme zmizet, na nic se neptej. Vysvětlení se ti dostane, až budeme v bezpečí,“ pokračoval bezvýrazně, jako by ji byl nesyšel.
„Já nikam nepůjdu,“ zajíkla se a dál třeštila oči na tu ohromnou postavu, která u ní v pokoji vyhlížela ještě daleko monutněji, než na ulici.
„Hrozí ti smrtelné nebezpečí,“ řekl důrazně. Jediných prudkým pohybem si rozepnul vršel dlouhého kabátu a odhalil tak svalnatou hruď, pokrytou dalším tetováním.
„Pomoc,“ zaškemrala Jennifer a po tvářích jí začaly stékat slzy.
V tu chvíli se znovu ozvalo prásknutí dveří.
„Jennifer?“ rozlehlo se domem naléhavě, ale hlas její babičky to nebyl.
„Pomoc!“ zavřeštěla. Vyskočila z postele a chtěla se vrhnout ke dveřím, ale muž ji chytl za zápěstí a přitáhl si ji až k tělu. Druhou ruku si přitiskl na hrudník do místa vytetovaného znaku a v tu ránu zmizeli. Z místa, kde oba ještě před okamžikem stáli, se do stran rozlila tlaková vlna, která ohromnou silou narazila do zdí a odmrštila Christiana, jenž se v tu chvíli ocitl na prahu, zpět do chodby. Chris okamžitě znovu vyskočil na nohy a vrhnl se zpět do pokoje.
„Jennifer!“ zakřičel do prázdného pokoje. Zbyl po nich jen našedlý kouř a polorozbořený pokoj. Přišel pozdě! „Sakra, sakra, sakra!“ zaklel a bezmocně se svezl na zem. Po tvářích se mu znovu začaly kutálet slzy. Byla to už druhá blízká osoba, o kterou v ten strašný den přišel. Jennifer sice zatím nebyla mrtvá, ale Christianovi bylo jasné, že to je jen otázka času.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Kapitola 1. |