Jen pryč - 1. část

Hodně dlouho jsem se rozhodovala, zda-li tuto povídku zveřejnit, či nikoli. Je to poměrně děsivý příběh mé velmi dobré kamarádky, který se opravdu stal. Sice vypadá jako vytržený z pořadu "Věřte - nevěřte", ale hlavní linie příběhu není pozměněna. Samozřejmě jména, místa a trochu i časy jsem v rámci utajení kamarádčiny totožnosti upravila. První čtenářkou byla ona. Schválila mi to, a tak jdu s kůží na trh. Jelikož vše nešlo sepsat na několik řádků, je povídka delší. Proto jsem ji rozdělila do několika částí, které budu zveřejňovat průběžně.


Autor: Deneir , 4.7.2009, Povídky

  

Pomalu se blížil domů. Věděl, že už na něj čeká. Kéž by se mohl ztratit. Kéž by byl jako ten motýl, který si prostě jen létá, kam ho napadne. Jako ta louka, která si kvete všemi barvami a vůbec ji nezajímají lidské osudy, natož právě ten jeho. Cestu ze školy si krátil kolem vesele zurčícího potůčku. I jemu závidím. Není to hrůza? Závidět vodě? Vždyť jsem člověk, pán vší přírody, všeho živého, vrchol potravního řetězce a nejinteligentnější tvor této planety, tak proč musím mít pořád strach, proč se nedokáži radovat ze života?
Posadil se na břeh a zadíval se bílou pěnu, tvořící se v meandru říčky.
Chvilku jen tak posedával a házel kamínky do vody, přičemž pozoroval rychle mizející kruhy na hladině, které pohlcoval dravý proud.
Proč já nemůžu mít normálního tátu jako ostatní kluci? Přeci nezlobím tolik, aby mě musel pořád trestat. A navíc už je mi dvanáct, musí respektovat, že mám taky svůj život.
Prohledal svou aktovku, vytáhl žákovskou knížku a přečetl poznámku, co mu paní učitelka vepsala:
„Vážený pane Kubíny, Filipovo chování se od našeho minulého rozhovoru vůbec nezlepšilo. V hodinách vyrušuje, zapomíná pomůcky a k tomu navíc byl dnes přistižen při pokusu o krádež obuvi spolužáka. Na čtvrtletní konferenci bude projednán návrh na dvojku z chování. Prosím o důraznou domluvu a Vaši návštěvu ve škole. Mgr. Mertelová.“
Se slzami v očích zasunul sešit zpět do desek a těžce se zvedl. Pomalým krokem se doploužil před dům.
Otec zrovna obšťastňoval leštěnkou své BMW, když spatřil syna.
„Kde lítáš? Nemůžeš někdy přijít včas? Mazej dovnitř, než si tě podám hned tady!“ houkl na hocha černovlasý elegán.
Filip okamžitě poslechl a zaběhl do kuchyně, kde zrovna jeho sestra připravovala svačinu. Zezadu ji objal.
„Ale copak, bráško?“ pohladila ho po vlasech.
„Kamí, já nechci dostat, pomoz mi, prosím,“ zafňukal.
„Něco ve škole?“
„Jo.“
„To bude dobrý, neboj.“
„Ale když já...“ nedokončil.
„No, tak kdepak milostpán ráčil být dnes? Kolikrát ti mám opakovat, že po škole máš hnedka jít domů?“ spustil lomoz muž, jakmile vstoupil.
„Já šel...“ pípnul chlapec.
„Nelži mi! Ale co, stejně nejsem zvědavý na nějaké tvé smyšlené historky. Co bylo ve škole?“
Filip sklopil zrak. Jak já tohle nesnáším. Proč nejsem motýl, voda, louka…, které nemusí chodit do školy , nemusí poslouchat rodiče, jen si dělají, co chtějí?
„Filipe, na něco jsem se tě ptal?!“
Chlapec pomalu vytáhl svou poznámku a předložil ji k přečtení otci. Pak už jen pozoroval, jak rudne v obličeji.
„Krucinál, co tohle má zase znamenat?“ vztekle praštil se žákovskou na stůl. „Neděláš mi to snad naschvál?“ zvýšil notně hlas.
„Ne,“ špitl tiše. Filipovi se roztřásla kolena.
„Já už toho mám vážně dost. Neustále dokola abych řešil problémy s tebou. Co je zase tohle? Jaké vyrušování, jaké pomůcky, jaký pokus o krádež? Tak mluv!“
„Já nic nechtěl ukrást.“
„Jasně, tak ta učitelka je asi blbá, co?“
„Ne.“
„Bože můj, ty to vidíš. Tak já budu mít doma zloděje. Já, který si musel všechno tak tvrdě vydřít, šetřit každou korunu, abyste měli spokojenou budoucnost. A mě si zve učitelka na kobereček jako nějakého darebáka.“
Muž již křičel na celý dům.
„Ale tohle jen tak nenechám, kamaráde, teď ti začne teprve pořádná vojna. Já ti ukážu dvojku z chování.“ Pan Kubíny vyskočil ze židle a energicky odkráčel do ložnice.
„Kamí, já nechci,“ dal se tiše do vzlykání Filip, když křečovitě sevřel svou sestru.
„Pššš,“ tišila ho, ale pomoci m u jen tak nedokázala. „Hlavně nebreč.“
„No jo, řvát, to umíš dokonale. A schovávat se ženský pod sukni. Alespoň trochu té hrdosti bys mohl mít. Co jsem to jen stvořil?“
Otec se zastavil uprostřed obýváku, pásek v ruce nevypadal, že bude v příštích chvílích použit ke svému pravému účelu.
„Tatínku, prosím, ne. Já už zlobit nebudu, slibuju.“
„To slyším dnes a denně, ale zase musím jít za učitelkou něco ti žehlit. Sliby chyby. Tak jen si pojď pro výplatu.“
„Ale tati,“ ozvala se Kamila, „vždyť je to kluk, musí občas vyvést nějakou tu lumpárnu, ne? Tak mu to protentokrát odpusť,“ zkusila.
„Ty se do to ho vůbec nepleť , abys taky něco nevyfasovala. A hleď si kuchyně,“ zpražil ji. „Filipe, já čekám. A dochází mi trpělivost,“ pravil už tišeji, však o nic méně přísně.
Filip si dodal odvahy a nejistě dokráčel k otci.
„Kalhoty dolů,“ rozkázal rázně.
Chlapci tlouklo srdce jak splašené. Tohle zažívá obden, tak proč si ještě nezvykl?
„Zlobil jsi hodně, dostaneš hodně. Nebudu se s tebou pořád párat jako s malou rozmazlenou holkou,“ přehodil si chlapce přes klín a už to lítalo.
Lískanců dostal nespočet, hoch si myslel, že otec nikdy neskončí. Proč ho musí bít? Navíc za něco, co vlastně vůbec neprovedl. No a co, že si občas špitne s Jirkou přes uličku, když se zrovna probírá nezáživná látka? A že zapomněl přinést banán na výtvarku a někde v šatně zašantročil tričko na tělák? Na takovýhle věcech přece svět nestojí. A za výprask už vůbec ne.
„A teď mě dobře poslouchej, kamaráde, protože to nebudu víckrát opakovat. Ty se hezky sebereš, omluvíš se ve škole paní Mertlové a tomu chudákovi, komu jsi to chtěl šlohnout. Hned zítra. A až do vysvědčení máš zaracha, zákaz televize, počítače a mobil ti taky zabavuju. Budeš makat, abys neměl čas na blbosti. Teď mazej do svého pokoje dělat úkoly. Já jdu do školy, ať to mám z krku. Vojna, kamaráde, vojna. A my dva,“ otočil se ke Kamile, „ si promluvíme večer.“ Odešel se do koupelny upravit - dokonale vyleštit brýle, uhladit pečlivě vlasy na pěšinku a omést sako od nečistot. Pak bez slůvka rozloučení opustil byt.
Filip se šel vybrečet k sestřičce.
„No vidíš, máš to za sebou,“ objala ho a pohupovala s ním.
Chlapci trvalo dobrých deset minut, než se uklidnil.
„Proč je tak zlý?“
„Ale není, jen přísný. Nesmíš zlobit.“
„Já nic neprovedl.“
„Tak proč máš ten líbesbríf v žákajdě?“
„Učitelka si na mě zasedla. Pořád se jí něco nelíbí.“
„Hm, to říkáš každou chvíli. Všichni si na tebe zasedli, jen ty jsi svatoušek, viď?“
„Když já vážně nic neudělal. A nekradu.“
„Víš co? Běž si radši udělat ty úkoly, ať se táta nerozčílí ještě víc,“ dala mu pusu za ucho.
„Dobře,“ povzdychl si.
Sestru měl nejradši ze všech lidí na světě a poslouchal ji na slovo. Po smrti matky před pěti lety se na ní stal citově závislý.
„Filí, bolí to hodně?“
Smutně přikývl. Pak se již šel oddávat slovním úlohám a češtinářské doplňovačce.
Stejně se mu to nezdálo. Přísný být může. Ale proč ho taky někdy za něco nepochválí? Proč si s ním nehraje nebo se alespoň nejde podívat na jeho hokejový zápas? Pořád je jenom v práci a je naštvaný. Sice máme hodně peněz, ale radši bych je všechny vyměnil za trochu takových normálních blbin, jako mají ostatní kluci... A pak že prý trest smývá vinu. Pěkná hloupost.
Seděli mlčky a vyčkávali příchodu hlavy rodiny.
„Věříš mi, že jsem nechtěl nic ukrást?“ otázal se Filip, hrabaje se vidličkou v salátu.
„To víš, že jo. Přeci tě znám. Svěříš se mi, jak to bylo doopravdy?“
Filipovi spadl kámen ze srdce. Potřeboval to slyšet, třebaže to věděl. Alespoň někdo. Jeho zlatá sestřička...
„No, my se občas takhle laškujeme s ostatníma. Prostě „kanada“ – svazujeme si tkaničky, schováváme boty nebo bundy, vyměňujeme sešity o přestávkách a tak. Tak jsem chtěl tomu novýmu spolužákovi, víš, Čeňkovi, co přišel z Teplic, schovat Adidasky za koš, jenže mě Mertlice viděla, že přej kradu. Byla to jenom sranda, fakt…“
„Jó, to znám. Taky jsme takhle blbli, to mi povídej,“ zasmála se sestra.
„Mám tě moc rád, Kamí,“ vyhrkl se zebe náhle Filípek.
„I já tebe, bratříčku.“
Uchopila hocha horkou dlaní za zápěstí a ponořila se do myšlenek.

Dívce táhlo teprve na šestnáctý rok, ale dělala, co mohla, aby alespoň trošku nahradila matčinu nepřítomnost. Cítila, že ji Filip potřebuje. Tehdy to byl nejlepší lék na počínající pubertu, která ji v jedenácti přepadla poněkud předčasně. Dnes se uměla postarat o domácnost jako málokterá její vrstevnice. Jelikož otec nebyl většinu času doma, neboť ho trávil ve svém rozvíjejícím se podniku, starost o Filipa a o běžné záležitosti jako nakupování, praní, vyřizování účtů, úklid či vaření spadlo do klína jí. Dnes, při studiu druhého ročníku gymnázia, to není nikterak jednoduché, nicméně dívčina silná vůle a trpělivost jí pomáhají se s touto úlohou smířit a překonat ji snáze. Však to všechno dělá hlavně kvůli Filipovi.

Kamilu více, než starosti s bratrem, trápilo, že tatínek poslední dobou začíná více a více „zlobit“. Má strach z každého večera, kdy k ní přijde do pokoje a vypráví cosi nesmyslného o tom, že už se z ní stává dospělá žena a že by si „určité věci“ měla vyzkoušet nanečisto, až potká toho správného chlapce, byla na něj připravená. Zatím se vždycky dal odehnat, ale stále častěji na ni vrhá takové divné pohledy a občas pohladí i na místech, kde by otec svou dceru hladit neměl...
Však to všichni věděli, že sám pan velký ředitel Kubíny není bez chyb. Jeho největší slabostí byly právě ženy. Matka o jeho častých úletech věděla, ale z loajality vůči dětem nic neřešila. Zatnula zuby a dělala, že se nic neděje Pro rodinu vše. Zlatá žena. Škoda jí.

Ne, tomuhle se ubráním. Musím. Nemohla bych tu pak žít a Filip by byl na všechno sám. To mu nemůžu udělat.
„Sněz ten salát a už nefňukej. Co si zahrát nějakou hru?“ navrhla Kamila.
„Jo, super!“ ožil hoch, „dostihy.“
„Ale až dojíš,“ ukázala na misku se zeleninou.
„No jo,“ pustil se do neoblíbeného jídla.
Hráli téměř hodinu, než se vrátil otec.
(pokračování příště)

Zobrazeno 22x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 14.1.2012, 09:49
Hodnocení: 5

strhující, čtivý, začátek pěkně nastínil, o čem to bude, a to už pěkné nebude, nicméně jdu číst další díly.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

elinor 8.7.2009, 20:58

Začínám se čtením příběhu od první části; vypadá to... drsně.
Styl je značně čtivý, jsem zvědavá, co z toho všeho ještě vyleze.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Deneir 5.7.2009, 23:02

Jsem ráda, že to stojí za to. Tohle se mi vážně nepsalo snadno. A při poslechu "námětu" jsem si,nestydím se přiznat, poplakala.
Díky.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Kamila 4.7.2009, 22:05

Já tomu věřím, v poslední době mě už nic nepřekvapí. Někdy mě svět připadá jak Pandořina skříňka - vyletěly všechny špatnosti, ale jen kousek naděje.... piš, stojí to za to!

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>