Jednou

  

Zvláštní věci se dějí v našem životě, zvláštní pojmy jej protínají a vše je zasunuto do jednoho zvláštního rámce. Kdyby lidé věděli, co ve své podstatě vlastně jsou, nejen jací jsou, ale především, kdo jsou.
Všichni si budeme muset klást otázky, proč náš svět je takový jaký je, proč je takový onaký náš život, naše skutky i zájmy. Do posledního dechu jdeme, zdánlivě vše okolo nás vnímáme a tím i různě kritizujeme, přitom ve skutečnosti nevíme zhola nic. Nic. V nicotě a prázdných vztazích se všichni utápíme - jen velké Tao ví, proč je tomu tak. A my se jen pohybujeme a existujeme, nic nám nezbývá.
Byl to dům jak z barokního období, jen s tím rozdílem, že tento byl postaven v duchu poněkud jiném, než v jakém byly pokládány základy barokního stylu, ale celkově šlo o baroko - jen bylo skutečně poněkud novějšího rázu. Byl udržovaný pevnou rukou hospodyně, jež jej obstarávala s velkou chutí a entusiasmem, perfektně přistřižený plot, cestička okvetlá minialejí růží, ovocné stromy ve viditelně dobrém stavu, zkrátka co do dokonalosti se tomuto majetku nedalo skoro nic vytknout. Interiér tohoto obydlí byl také velice přepychový a blahobytný, všude perfektně uklizeno, vyleštěno, z estetického ohledu to byla nádhera, i když přitom tak kýčovitá. Jako kdyby zde před lety přilétl symbůlek krásy a
elegance a celé to zde posvětil. Ovšem ani noční nátěr této oáze nic nezmarnil a nezošklivil - čistota, vůně, hedvábí, mimořádný nádech čehosi dokonalého se nedá potlačit ani v období, jež nemusí být
zrovna tím nejlepším způsobem pro kochání se a osvěžování se.
Onu noc opravdu nebylo nejlépe - dusný
vítr všude vlál, bouře byla neklidná až až, prudký déšť tehdy byl jako z temných příběhů brakového génia negeniality, optimismus celého okolí byl kdesi ztracen. Pes spávaje ve své zahradní boudě (hlídati by pro něj nebylo onu noc dobrou činností) by se velice těžko dal do venkovní katastrofy vyhnat.
Ale navzdory onomu venkovnímu humbuku se v celém domě naprosto v klidu a pohodlí spalo a odpočívalo. Divoká bouře a silný vítr byly slabou zbraní oproti tvrdému spánku muže a ženy, ležících ve společné posteli v prvním patře, tak pro již řečeného psa, kočku a děti, které stejně spát musely, protože ranní docházka do školy je neúprosná a povinná! Jen odvážlivci by se mohli postavit proti autoritám, ustanovením, establishmentu! Proto si lidé v celém domě žili pohodovým životem bez kdejakých mimořádností a přestupků. Žít jen tak, abys žil a ničím ses neodlišoval - to bylo jejich erbovní krédo.
Tu náhle se nedlouhou chvíli po půlnoci veškerý liják, bouření i vítr utlumili. Lidé to nemohli vnímat, jelikož stále tvrdě spali, aby si pak druhý den mohli žít spokojený konzumářský a racionální život, ale
ono náhle propukající ticho, které zahltilo rozlehlý kraj i veškerý prostor za horizontem, se jevilo jakožto velmi kontrastní vůči předchozímu blýskání a hromování. Zavládlo celistvé ticho. Jak poetický okamžik, kdy se veškerý rámus promění v naprosto buddhisticko-stoické unikum. A duše básníka inspiraci našlo. V domě byl klid a ticho tak rozsáhlé, až se člověk musel divit, že něco není v pořádku. Všude, od garáže přes halu, schody, předsíň, koupelnu, kuchyň až do pokoje se táhlo magické ticho.
Nedá se to jinak popsat, samotná síla okamžiku a prostoru je natolik intenzivní, že jakékoli popisy by těžko tento proces zaznamenaly na co nejpodmanivější vlně.
Ze síly okamžiku se vynořila. Byla to moucha poněkud netradičního ražení. Byla v té tmě na dálku i na blízko skvěle viditelná, měla zvláštní rozptyl křídel a její oči měly v sobě jiskru čehosi temného,
skoro až světlého. Temnotu ve světle záření. Její osud byl již od začátku zřetelný - prolétnout celý dům skrz na skrz. Nenechat zde ani minimální skulinu neobšťastněnou její návštěvou, ani milimetr krychlový. Její obskurní křídla se pohybovala nepřebernou rychlostí, její pohyb po domě byl snad ještě rychlejší. Už prošmejdila svoji trasu jak se to dalo, rozhodla se tedy, že navštíví spícího muže a ženu. Podařilo se jí to, byl to její životní výkon-dostala se do jejich pokoje skrze klíčovou dírku(měla štěstí, že v ní nebyla záklopka). Prolétla se po celém pokoji(přitom se jí nepodařilo vzbudit muže a ženu) a na závěr své cesty se posadil na strop. Tam se na určitou dobu uhnízdila a zůstala tak. Nic se jí již nestalo, nic se s ní neprolétlo, vše bylo v naprostém pořádku, stoický klid byl přísně dodržován, nikdy žádné nadzvednutí nebo pozvednutí, nic neobvyklého. Její život již nikdy nebude jiný a odlišný, to, co dokázala získat, jí zůstane a také ji to bude do posledního dechu determinovat. Už nikdy nezažije něco alespoň trochu jiného a metafyzického - její životní cesta a pojmutí světa budou nyní takové, jak byly ustanoveny. Tečka bez čárky. Každý by si kladl otázku, proč moucha musela takto dopadnout, proč už musí takto nadosmrti zůstat - opět je třeba vyřknout větu, že příliš složité otázky vyvolávají ještě složitěji formulované odpovědi. Zásadní jest skutečnost, že ač o muších životech toho my smrtelníci příliš mnoho nevíme, jsme právě s nimi tak spřízněni-jsme to my.
,,Něco se děje“vykřikla náhle žena vyděšeně posadíce. ,,Něco se děje“ zopakovala. Muž vedle ní se díky jejímu křiku vzbudil a nepříliš nadšeně jí oznámil, že ,,neblázni, nemůže se nic dít, vždyť vše je tak, jak má být a nemůže být jinak!“ Muž byl podle všeho z jejich vykřičených slov velmi podrážděný a i když se snažil takový nebýt, byl také vyveden z normálu. A to že bylo už tak pozdě v noci, to žádný význam nemělo. ,,Není vše takové jaké jest, něco se obrací, duní, vibruje, ve vzduchu jest vše převrácené a odpudivé, něco se děje“ křičela stále dokola a při jejím vnitřním zoufalství vyjadřovaným neméně zoufalým vnějškem( který ale nebyl až tak děsivě bezmocný) nemohla
ani trochu zaregistrovat mužovy slovní pokusy o uklidňování a jeho prosby: ,,Žádám tě, prosím, abys přestala křičet. Opakuji, že se nemůže nic dít, nebylo by to vůbec možné, nemohlo by se nic hýbat, když
všechno je zakotvené a uložené! Prosím tě laskavě, abys to pochopila!“ Muž se ženy prosebně dotýkal, varoval ji před nebezpečím, že její chování by nebylo vůbec přijatelné, jenže žena jeho slova neslyšela-a pokud ano, tak je nemohla vnímat. ,,Musí něco být! Musí se mnoho věcí dít! Vše je jinak, zcela jinak! Už se vše změnilo, domeček z karet se rozbořil, musíme něco udělat, něco udělat, slyš!“ šťouchala končetinami do muže, který vedle ní seděl, v očích zřejmý neklid a v srdci žal. Nemohl ale ženě ustupovat, byla při svém výpadu z obyčeje sice silnější, ale zase vypadala
vskutku nepřijatelně. ,,Mlč, uvědom si, že nemůžeš nic porušovat, něco bortit!“, okřikl ji. ,,Já tě akceptovat nebudu, nebudu! Nikdo tě nemůže akceptovat!“ Muž se snažil bránit, jít na ni jak racionálně, tak
emocionálně, položit ji zpět do postele pomocí pevných argumentů, to byl jeho cíl, ale už v této chvíli
si s nářkem uvědomoval, že nic už nebude tak, jak by mělo, že skutečně se něco má dít. Vzal ji proto za
ruku a přímo do jejích rozžehnutých očí se upřímně podíval, přitom vyřkl: ,,Já samozřejmě chápu, že ty jsi rozrušená, že máš náhle trošku jiný způsob chování, myšlení i konání, ale pochop taky ty mě-já přece nemůžu vedle tebe žít, poněvadž žít s tebou takovou, jakou si nyní, to bych nepřežil“. Žena, na
malý okamžik zklidněná, muže trpělivě vyslechla, ale jak muž domluvil, tak se ihned vrátila ke své dosavadní poloze. Nemohla už cítit nedějovou minulost, ale zároveň se šíleně strachovala, pohyblivé a temné budoucností. Minulost ji tlačila, i když ji doposud milovala a nechávala se jí unést, až když ji
do cesty přišla budoucnost, slastné minulo jí přinášelo jen hrůzu nahánějící zoufalství. Musela se již
smířit s pravdou. A pravda kdesi čekala. ,,Já jsem milovala vše, co miluješ ty. Ale již nemohu, ztratila
jsem to, protože nyní už to není možné a beztak by to bylo jen vzdálenou zátěží, musíme jít hledat pravdu“. ,,Neblázni, ty bys chtěla jít hledat pravdu? Copak to je, když pravda jako taková neexistuje?“ odvě-
til muž, který se už chtě nechtě naladil na ženinu notu a situaci se snažil řešit plně racionální metodou.
,,Je nesmysl hledat pravdu, takový šílený úkol, proč sis ho vymyslela?!“ Žena již úplně vyčerpaná a neštěstím zamořená řekla: ,,Něco se děje, čekají nás nové události a ty staré jsou již definitivně pasé, tak se musíme porozhlédnout po pravdě, už nemáme mnoho možností, pravdu, tu příčinu všeho, ten základ, najít jej a pochopit, to by bylo alespoň něco velkého a úlevného.“ ,,Musíme už jít, protože pak
bude vše již úplně jinak, nyní jsme teprve v přechodu“. Muž má stále v sobě rozkymácený a rozeštvaný zmatek, doslova v něm proudí vichr, jenž před chvílí v okolí vlál, ale již pomalu spadává do údolí ženy a stále více s ní musí souhlasit. ,,Vím, že toto je jedno veliké šílenství, ale když už je situace doopravdy taková, jaká je, musíme se vypravit onu pravdu hledat, jinak nám již nezbude vůbec nic“.
Tak oba souhlasíce se vypraví na cestu, žena ještě prohlásí: ,,Pokud půjdeme, možná v nekonečnu pravda bude, pokud bude v půli cesty, budeme šťastni déle, pokud by byla na začátku, byl by to signál čehosi otevřeného, dobrého. Jestli zjistíme, že pravda neexistuje, neexistujeme ani my“. A oba se drží za ruce, společně prochází svým kdysi honosným domem, jdou venkem k brance míjejíce růže a jiné květiny, nechávajíce děcka spát, neb ta mají v sobě alespoň jednu pozitivnost - mladost a částečnou bezstarostnost, které plynou z jejich ještě nezcyničtělých a nestarých životů. Proto musejí jít jen muž a žena, následováni jejich psem, příslušníkem lidstvu blízké formy života. A jak jdou, tak mizí v
oceánu, který je sám o sobě ztracený. A jestli pravdu nenašli, tak jsou již utopeni ničím. Ničím...

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 4x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře