JAK SE „CHYTAJ“ RYBY

O „rybách“ Chtěl bych jednou napsat o každé Rybě povídku, příběh nebo pohádku, jako můj hluboký výraz úcty a obdivu všem …………němým.

Autor: Zdeněk Miška

, 10.4.2010, Povídky

Byl jsem vášnivý rybář a můj syn Áda také. Já poseděl, on neposeděl. Já položil pruty do vidlí a on „tisíce náhozů“ prostě „vláčkář“. Fakt je, že za dva roky chytání – nachytal více ryb než já za celý život.

Čím více jsem „studoval“ mystiku a zákonitosti vesmíru a přírody – tím více mě na rybách bavilo jen být „tady a teď“. Čím dál více mi bylo líto těch „popíchanejch“ ryb.

Chodil jsem pravidelně na jedno místo a výhradně SÁM. Vždy jsem věděl, že rybu chytnu. To je CIT, kdy to prostě víte – nikdy to ovšem nefungovalo, když jsem to chtěl někomu ukázat. Chytil jsem tam všechny druhy ryb, které se tam vyskytovaly a zažíval nádherné nepopsatelné chvíle „BYTÍ“ a stavů, kterým se říká „TEĎ a TADY“. Cítil jsem je to v tý vodě a připadalo mi, že jsme kamarádi. Oni tam, já tady a přesto není mezi námi rozdíl. Postupně se mi všechny ukazovaly v celé své kráse. První den, jakoby symbolicky propluly labutě tam a zpět a vždy se velmi významně koukaly a pokyvovaly hlavou. TAM jsem dokázal být naprosto nehybný, jako bych nebyl. Myšky mi chodily mezi nohama a ptáci doslova zobali z ruky. Takže nešlo o ryby, ale o souznění s přírodou.

Záběry ryb a jejich boj byl vždy mnohem intenzivnější než kdekoliv na „volné vodě“. Pamatuji jednou na večer …Pocukávání …napínání vlasce a pořád nic. „Von na tom snad leží“. Samozřejmě ležel, protože tak to dělá, je to „lenivec“, lehne a „cucá“, až zůstane prázdný háček. Je to mník – nádherné „zvíře“. Něco mezi obrovským mlokem a rybou. Nedá se skoro vytáhnout, páč je na svou velikost nesmírně těžký. Jakoby igelitový pytlík naplnění rtutí. Držíte to v ruce a nevěříte, že to tolik váží. A vzhled – nádhera – kdo neviděl – neuvěří. Oči nahoře, široká tlamička a „klape pusou“, že se leknete. Žlutočerné fleky jak mlok. Vždy jsem „dostal“ do páru, a tak vzápětí přišel i druhý. Pokud jsem to ještě neřekl, tak od začátku byla uzavřena dohoda. Všechny ryby jsem pouštěl a CÍTIL jsem, že to vědí, a proto jsem chytal, když jiní týden ani ťuk. Na „MLOKA“ jsem se nemohl vynadívat, to je Boží dílo a lituji ty, což znaj akorát kapra obaleného ve strouhance!

No to jsem ale trochu odběhl. Prostě jsem pořád „šel“ a jak říkám, ne dopředu (pokrok), ale vpřed dozadu (prapůvodnost) a začal víc a víc chápat Boží zákony.

Až přišel den na tý cestě zpět, kdy jsem neměl potřeby chytat dále. Jak říkám, přišlo mi hrozně líto to narušování, ty železné háčky – chlubení. Napadlo mě, co tak „krmit SUMCE“. Toho jsem ještě nechytil a vzdal se té „potřeby“. A tak jsem vyšel na „své“ (nic není naše) místo bez prutů, jen s krmením. Bylo to úžasné místo, kde ryby braly 30 cm od břehu, a vždy jsem si jen představoval tu hloubku pod břehem a často „býval rybou“ a projížděl to s nimi. Zkrátím to - POVEDLO SE!
Žral mi z ruky a dokonce se nechal pohladit a při odjezdu se celý vyvalil, aby se mi v celé kráse ukázal. V řece na 4 metry široké se vyvalil, měl skoro na 2 metry. Nemohl jsem v tu chvíli ani pochopit, jak se tam vůbec vleze.

Syn už se mi delší dobu „posmíval“, že nic nechytám. Mě však bylo tak krásně, jak nikdy – a těžko se to vysvětluje. Dával jsem mu to pomalu. Děti se nemají zatěžovat duchovními poznatky – oni žijí svůj život, kdy prvně zažívají hmotu a v ní SEBE, coby krále hmoty. Postupně a pomalu jsem ho vedl k vyššímu poznání. Už v té době se naučil souznít a měl velké úspěchy – profík - ve 14 letech ho obdivovali, protože vždy věděl, co má udělat. Dlouhé hodiny trávil u vody v samotě, sám se sebou. Vztekal se, trhal, nic nechytil a zrál. Sledoval jsem s dychtivostí jeho „pouť“ a zažíval nádherné chvíle jeho zrání. SÁM začal pouštět ryby, SÁM si s nimi začal povídat, SÁM je zdravil, SÁM na vše přicházel.

Přesto jsem neměl odvahu mu říct můj zážitek se SUMCEM. Až jednou večer u ohně – kdy do mě zase šťouchal. Tenkrát kupodivu poslouchal. Dlouho nic neříkal …tati, ty bys měl být spisovatel – to je fakt dobrý …ale měl v sobě mír – bral mě, přece jen jsme dobří kamarádi.

Na druhý večer hrozně pršelo a on se dlouho nevracel. Bylo normálně zvykem, že chytal v dešti za každého počasí - je to přeci profík - pak jen sděloval, kolik a jak probíhal boj a jak to udělá příště a kde našel nové místo. Prostě kulomet a já jako hodný táta zasypán kulkami informací, nedostaje se ke slovu, jen kýval.

Už byla tma a přece jen je to dítě a nám rodičům byl dán CIT, a tak jsem věděl, že bude v místě mého příběhu. Jdu se podívat, jdu ho pohlídat. Mírně foukalo a lilo jak z konve. Ač „starý“, zkusil jsem to bez deštníku, abych prožil, co prožívá on. Připlížil jsem se v nejvyšší tichosti a on tam fakt byl.

Prut na zemi a čupačky nad vodou. Divně se kýval tam a zpět, až jsem měl strach, že tam spadne. Srdce v krku, stál jsem opodál, zamaskovaný v křoví a koukal, co že to dělá. Že by byl až takový blázen, asi jsem mu to neměl přece jen říkat. Teď ho musím pohlídat. Najednou vyjela štika jak noha a „přistála“ vedle něj na břehu. Myslel jsem, že se ……. úlekem a on NIC. Pořád se jen houpal. Bez hnutí hlavy, jen položil ruku na štiku a přestal se houpat. Ona sama pomalu, po milimetrech zajížděla zpět do vody.

Nedýchal jsem,
……zřejmě už dlouho neprší

a vítr přestal foukat,
……a přesto mám mokré oči.

Vstal a s upřeným pohledem
na vodu říká: ………„Ahoj štiko“

………a bez otočení………“Ahoj tati“.