15 366 literárních děl

3 002 autorů

Žena se zřídkakdy podruhé zamiluje do téhož muže.
[Balzac Honoré de] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Jak jsem se tam nakonec dostala

Mám jen výčitky, že titulek nevěstí pravdu..Ale být nakonec na srazu přece nebyla hlvní podmínka..

Autor: filmactor, 20.8.2009, Povídky

Jeli jsme vlakem. Stromy míjeli, louka vystřídala les a na poli byli vidět tváře hlíny, které si už letos odpracovaly svou službu..Nedávno nosila žluté vlasy řepky olejky a dnes už jen postrádají déšť. Venku bylo nesnesitelné horko, v motorovém vláčku byl ale rychlou jízdou vytvořen průvan. Mamka se postavila, přešla k druhému sedadlu a zavřela okno. Vrátila se zpět, a než nahlédla zpět do knihy, pronesla: "A jak vlastně bylo v těch Budějovicích?"
I já jsem vznesla oči od knížky. Byla jsem klidná, nezaujatá, a svou řeč jsem si dlouze promýšlela. V sobotu, kdy jsem brzo ráno vstala a nasedla autobusem do Budějovic, jsem byla domluvená se spolužačkama na společnou zmrzlinu a pokecání. Než sem ale dojela do Budějovic, holky to odřekli a já jsem stála na prahu Mercury s úplně volným dnem. Díky Ingrid, která mi napsala spoje do Popelína, jsem se nakonec rozhodla pro uspěchané rozhodnutí, bez rozmyšlení, na mou povahu až skoro hazadrní věc - sama, s pár korunami v batůžku jsem nasedla na vlak, směrem na východ. Snad ve všech směrech to bylo nebezpené - sama bez občanky, bezjakkéhokoli svolení dospělé osoby, prostředí kam jsem jelay jsem vůbec neznala. Navíc jsem nevěděla, jak obydlí, kde se mají všichni najít vypadá, neměla jsem sebemenší tuchy, jaký kdo je, neměla jsem číslo na žádný mobil..
Po několika hodinách mě vlak, s přestupem ve Veselí nechal stát před značkou oznamující začátek města Popelín.

"Jo, holky byly fajn, popovídali jsme si, šli jsme do toho Zmrzlinového baru.."řekla jsem.
"Jo,jo..A co, kde byly?"
Popadla mě úzkost. Byla jsem ale stále klidná, až mě to samu odivovalo. Moje vzpomínky upozorňovali spíše na tu pravou sobotu, než abych nějak přemýšlela o tom, co by asi holky mohli o prázdninách dělat.

Když jsem přešla neviditelnou čáru mezi městem a nicotou, vydala jsem se směrem z velké věži kostela, jež většinou bývá na návsi. Nikde nikdo nebyl. Vlaštovky vylétavali z pod střechy a mně pod sandálama skřípak písek.

"Tak..různě. Byly na táboře, Johča na chalupě.."
"Fakt? Na jaký tábor jezdí?"

U kostela jsem zahlédla jednoho pána. Běžela jsem za ním a hned se ho zeptala, jestli tu bydlí. Bydlel a já jsem neměla dalších otázek..Po chvíli bloumání městem jsem našla jeden "statek"..Plno lidí, oheň, smích..Do široka jsem se usmála, a vykročila..

"No, já nevím..Něco jako náš s Mravenci.."
"Aha...A byla tam Terka?"
"Ne, ta ne..Asi neměla čas."
Pak už se mamka dál neptala. Začetla se a já měla pocit, že bych si ten den měla přemítnou, celý.

Najednou mě ale má slabá odvaha zastavila. Neměla jsem sílu tam jít, mezi ty velké dospělé, s pivem v ruce. Poznala jsem In, podle fotek, které na Poetě má. Měla jsem ale strašlivou chuť všechno to prožít s nimi, ale též velký strach, jestli bych měla co říkat, jestli bych tam stejně jenom nejedla a nepila. Možná bych tam byla jen na obtíž.
Sedla jsem si k plotu, dostatečná vzdálenost, aby moje -1,5 viděli a aby oni neviděli mne. Když oni jedli, já si vytáhla svou Deli, když zazněl zvuk kytar, v duchu jsem se vesele přidala. Když se smáli, já se smála s nimi, když pili, já pila též..

Protože když vy, tak já taky.