Býval jsem nebohý pisálek jednoho maloměstského plátku, věčně čekající na nějakou senzaci, která by jej vyšvihla do prestižnějšího z deníků. Jednoho dne se však všechno změnilo. Pamatuji se, že jsem tehdy zíral z okna své zapadlé, zaprášené kanceláře, na déšť smáčející ranní ulici. V rukou jsem svíral hrnek kávy a snažil se napsat něco alespoň z části konstruktivního, když tu zazvonil telefon. Chvíli mi trvalo než jsem jej našel v hromadě papírů, která systematicky pokrývala celý pracovní stůl.
Po čtvrtém zvonění jsem konečně sluchátko objevil a zahuhlal do něj trochu nesrozumitelně: “Roman Vít, redaktor. Čím vám mohu pomoci?”
Z opačné strany se ozval trochu tichý ženský hlas: “Chtěla bych, abyste se mnou udělal rozhovor.”
Cože?! pomyslel jsem si trochu rozhořčeně. Vždyť to my máme žádat o rozhovory! Ne, čtenáři nás!
Chystal jsem se tu ženu, co nejslušněji odmítnout, když tu mě napadlo, položit jí ještě jednu otázku: “A jak se vlastně jmenujete?”
Nastalo chvilkové ticho, a pak neznámá na opačném konci telefonní linky tiše odpověděla: “Smrt.”
Samozřejmě jsem věděl, že ta žena, co mi volala není Smrt. Nejspíš nějaká fanatička, schizofrenička, či něco podobného. Přesto jsem však vstal, vzal svůj blok a trochu okousanou tužku a vyrazil na místo schůzky.
Už to bylo podivné. Od někoho, kdo si o sobě myslí, že je Smrt bych čekal něco temného. Možná půlnoční sraz na hřbitově, či tak něco; ale žena si zvolila odpoledne v jedné zahradní kavárně. Řeknu vám, moc dobře jsem to místo znal a nebylo ani za mák smutné či strašlivé. Stálo uprostřed rozsáhlého parku, poblíž dětského hřiště a sedávaly tam maminky pijící kávu, dohlížející na své ratolesti.
Zahloubaný do myšlenek jsem však na místo přece jen dorazil. Mezitím přestalo pršet a skrz ocelové mraky vysvitlo slunce. Sledoval jsem mokré chodníky a přemítal, jak asi bude moje neznámá vypadat. Snad jí bude kolem pětačtyřiceti, tvář bude mít strhanou a bílou, černé vlasy stažené do pevného drdolu a na sobě podivné šaty pytlovitého střihu z černé krajky. (Usmál jsem se při té myšlence, neboť přesně takto vypadala moje vychovatelka, když jsem byl malý.) Nebo by mohla přijít v kápi s kosou v ruce, přemítal jsem dál. To, co se však stalo mě nebývale překvapilo.
Asi pět minut po mě dorazila mladá, tak sedmnáctileté dívka a přisedla si ke mně. Nejprve jsem si myslel, že je to omyl. Než se tiše usmála: “Uděláme tedy ten rozhovor?”
Chvilku jsem na ni překvapeně zíral. Měla tak pod uši krátké černé vlasy a z pobledlé tváře (ne však bílé, jak bych očekával) jí planuly dvě černé oči. Byla neuvěřitelně jemná a půvabná, což ještě víc umocňovaly dlouhé purpurové šaty, sahající jí až ke kotníkům. Na uších a na krku ji zdobily jemné světlezelené šperky. Žádný vzor kostí, či lebek, ani černá rtěnka… “Vy jste Smrt?” zeptal jsem se tedy překvapeně.
“Ano,” přikývla. Odpovídala tak klidně a rozvážně. Vůbec nevypadala, jak nějaký psychopat.
Nejspíš to umí dobře skrývat, pomyslel jsem si.
Náhle přišla k našemu stolu servírka. “Co jste si vybral pane?” zeptala se.
“Pro mě kávu, a tady pro slečnu…”
“Pro jakou slečnu?” upřela na mě nevědoucí pohled.
“No přece pro tuhle,” poukázal jsem před sebe už trochu mrzutě, protože přihlouplost některých lidí mě vážně dokázala vytočit.
“Ona mě nevidí,” pravila náhle má společnice klidně.
“Cože?!” Dosti nervózně jsem popadl servírku za ruku a zeptal se: “Vidíte tu ženu přede mnou?”
Vyděšeně se na mě podívala a vytrhla se z mého sevření. Pak zalapala bez dechu ústy a s tichým: “Vy blázne nechejte mě na pokoji!” odběhla pryč.
Seděl jsem tam jak opařený a ani si nevnímal kradmé pohledy v okolí sedících lidí. “To jste se na mě domluvily?” zeptal jsem se své společnice.
“Ne,” odpověděla a zvonivě se zasmála, což mě neuvěřitelně znervóznilo. “Začneme tedy ten rozhovor?” zeptala se náhle.
“Ano,” odkašlal jsem si a cítil, jak pomalu nabývám jistoty, neboť toto byla pro mě přece jen pevnější půda. “Tak tedy, od kdy děláte Smrt?” začal jsem.
“Nevím,” odpověděla s rozmyslem. “Už si to nepamatuji.”
“Líbí se vám tato práce?” zeptal jsem se a čekal, jak mi odpoví.
Bezděčně se rozhlížela kolem. Vypadalo to, jako by mě snad ani neposlouchala. Najednou natáhla ruku a chvilku ji podržela ve vzduchu. Ta bílá dlaň jasně zářila, jak na ni dopadaly paprsky slunce. A tu odkudsi přiletěl motýl. Byl zářivě modrý. Neuvěřitelně modrý. Nikdy jsem takovou modrou neviděl. Byla modřejší než voda, než nebe i cokoliv jiného… a ten motýl se usadil na její ruce. Důkladně si jej prohlédla, a pak upřela své velké oči na mě: “A vám se líbí život?”
Tou otázkou mě překvapila. “No, no zřejmě ano,” zakoktal jsem se.
“Zřejmě?” nadzvedla obočí.
Trochu mě tím rozzlobila: “Kdo tady vede interview vy, nebo já?”
Tichounce se usmála a už neříkala nic. Jen znovu odvrátila pohled. Motýl mezitím odlétl neznámo kam, do zelených korun stromů.
Okamžik jsem zvažoval na co se ptát dál. Neměl jsem zrovna moc času na to, přichystat si otázky; vlastně vůbec žádný a někoho jako Smrt nepotkáváte každý den. Cítil jsem, že ona si zaslouží něco speciálního… (tedy teoreticky, samozřejmě si byl stále téměř jistý, že ta žena přede mnou není Smrt.) “No dobrá,” zašeptal jsem si pro sebe, když jsem si myslel, že jsem na to přišel. “Proč vypadáte takto?” zeptal jsem se.
“Jak?” nechápala.
“No víte…” přemýšlel jsem, jak bych svůj dotaz mohl trochu více osvětlit, “tak… nepřijdete mi jako Smrt.”
“Ne?”
“No po pravdě ne.”
“A vy víte, jak vypadá Smrt?”
Ha, pomyslel jsem si, takže už připouští, že by nemusela být Smrt.
Měl jsem totiž v plánu na konci rozhovoru celou záležitost obrátit a popřít. Chtěl jsem, aby ta žena ke konci přiznala, že si vše vymyslela, a proto jsem odvětil: “Myslím si, že má temný plášť, pod který není možno nahlédnout. Její hlas je studený a děsivě teskný.”
“A proč by tak měla vypadat?” tázala se mě má společnice.
“Nevím, protože je Smrt?” odpověděl jsem.
“Ale já tak přece nevypadám,” opáčila, čímž mě opět vyhodila z rovnováhy. “Co si pamatuji vypadám takhle.”
“A co kosa?” hledal jsem něco, čeho bych se mohl zachytit. “Kde máte kosu?”
“Co je to kosa?” zeptala se mě vážně.
“Takový nástroj na sečení obilí…” začal jsem.
“Co je to nástroj?” ptala se dál a po tváři se jí rozlil ruměnec.
Rezignoval jsem. Tohle k ničemu nevedlo. “Říká se, že Smrt kosou oddělí duši od těla a duši pak odnese. Jak vy odvádíte duše.”
“Podám jim ruku,” usmála se zlehka a opět se zahleděla jinam. Pak si tichým brumendem začala zpívat neuvěřitelně jemnou melodii. Byla jednoduchá, ale hezká. Pomalu jsem cítil, jak mé myšlení odvádí někam jinam a to jsem nemohl dovolit. Proto jsem se rychle ptal dál: “A kam duše odvádíte?”
“Je to důležité?” zeptala se vážně a já nevycházel z údivu, neboť přesto, že mlčela, melodie zněla dál.
Snažil jsem se nedát na sobě znát, jak jsem nervózní. “Ano, pro některé je to hodně důležité,” pokračoval jsem.
“Ach vy lidé…” usmála se a přivřela oči před závanem větru, který jí čechral vlasy.
“A vám nevadí, že přinášíte lidem jen utrpení a žal?” zeptal jsem se rozhořčeně.
“Ale já jim ho nepřináším,” odpověděla a to bylo vše.
Co má být toto za rozhovor? pomyslel jsem si. “Proč jste mi vlastně zavolala?” zajímalo mě.
“Chtěla jsem si povídat,” pravila klidně.
“O čem si může Smrt povídat?” vyzvídal jsem. “O kostech, o umírání?” snažil jsem se uhádnout.
“Ne, tiše se usmála. “O životě.”
“Co byste chtěla vědět?” ptal jsem se dychtivě, neboť svojí odpovědí mě překvapila.
“Jaké to je?”
“Nó…´” začal jsem, ale ona mě opět přerušila: “Co se vám na něm líbí?”
“Nó…”
“Vždyť je plný utrpení.”
Chvíli jsem čekal jestli k tomu nechce ještě něco dodat, ale když mlčela, dal jsem se do řeči. Nebyl jsem žádný filozof a jistě by se našli tací, kteří by tuto otázku zodpověděli lépe a s daleko větší vzletností, ovšem i přesto si myslím, že by bylo možné odpověď vyjádřit hůře. “Nemůžete vše posuzovat podle toho, co vidíte,” začal jsem. “Jste Smrt, vidíte lidi jen truchlit pro své mrtvé, ale život není jen utrpení. Je to i radost. Radost z maličkostí.”
“Co je to radost z maličkostí?” otázala se mě.
“Když se raduješ okamžikem. Krátkým, ale cenným. Bez takových okamžiků by život neměl smysl.”
“Jak vypadá takový okamžik?” chtěla vědět.
“U každého je jiný. Může to být třeba pohled na noční oblohu, vítr ve vlasech, jemný polibek milenky či pouhá myšlenka.”
Smrt se usmála. Už jsem nepochyboval o tom, že je to ona. Její úsměv byl zasněný. “Myšlenky,” vyslovila. “Nikdy vás pořádně nepochopím.”
A nyní už jsem znal důvod jejího příchodu. Nevím sice jak, ale vím, že jsem jej znal. Usmál jsem se na ni stejně tak, jak ona se usmívala na mě. Tak klidně a mile.
“Musíme jít,“ řekla. „Podej mi ruku.“
(celkem: 8, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
1.2.2010, 17:04Hm, trochu jsi mi vyvrtala do hlavy díru... pořád o tom příběhu přemýšlím, zdá se mi strašně známý (tím tě neviním z plagiátorství), prostě ten pocit, co z něho mám je mi známý a nevím proč. ... No, na maturitní písemku jsem psala taky příběh o novináři, byla válka a on šel udělat inteview s jedním dědkem, který měl vlastně na té válce podíl, bylo to vůbec o morálce doby ... a pak si ten novinář uvědomil, že by byl vlastně stejný, že by jednal stejně jako ten stařec ... a víš co? češtinář to nepochopil
)))))) .... ale to je něco jinýho než tenhle příběh.kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Po přečtení o tom, že duši vezme za ruku jsem čekal, kdy to přijde. 
Dočkal jsem se. Což mě trochu mrzelo, že to bylo poměrně předvídatelné, ale napsáno moc hezky. kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Louka | Experiment 56. 1. část | Interview | Druhá šance | Milenka (Zabiják)