Hrací skříňka

  

"Co je v té hrací skříňce?" zeptal jsem se, jako bych si snad myslel, že hrací skříňka slouží jako krabička, třeba na prsteny.
"Nevím," odpověděla, a asi pravdivě, ale v tu chvíli byla pravda to poslední, na čem záleželo.
Ty nevíš, drahá? Máš doma hrací skříňku a nevíš, co je v ní?
Připadalo mi, že se všechno změnilo a celý vesmír se schoval do té skříňky. Okolní svět pomalu přestával existovat.
"Vykašli se na skříňku, stejně nefunguje!" šeptala mi do ucha něžně a můj kamenný obličej pokryla svými polibky. Já to nevnímal.
Taková malinká krabička, a co by v sobě mohla skrývat!
Možná je uvnitř miniaturní vesmír a v něm planety a hvězdy, komety, hvězdný prach!
Malý svět, který je sám pro sebe bez hranic. A na obrovské planetě, která je pro mě míň než zrnko prachu, leží na posteli dva lidé a dívají se na hrací skříňku.
Z dálky, neskutečné a nepřekonatelné, ke mně tiše doznívalo: "Na co myslíš?"
Kdesi jsem četl, že jsou ve vývoji robotci, malí právě jako tato hrací skříňka. Robotci, kteří neodhaleni sledují každý váš pohyb.
Z některých hracích skříněk vyskočí čertík.
Jiné poslouží jako těžítko.
Málokterá hraje.
Počkat!
Ještě nikdy jsem neviděl hrací skříňku, co by hrála. Nikdy!
Uvnitř může být pár drátů, jednoduchý systém, zkumavka nitroglycerinu, podomácku vyrobeného, parafin.
Kdesi jsem četl, že výzvědné služby schovávají všude možně různé kamery - anebo přístroje, co vysílají signál, který zachytí venku družice, a tak skříňku vždycky najdou, ať je kdekoli.
Cítil jsem se sledovaný, obnažený, zatoužil jsem skříňku rozbít, zničit nebo alespoň otevřít.
Popošel jsem k poličce, na které ta věc ležela.
Vypadala tak nevinně.
Velká jak plechovka s čajem. Toužil jsem ten čaj vysypat.
Jemné smrkové dřevo.
Lakované.
Jen ji otevřu.
Na zátylku jsem ucítil svědění.
Má drahá mě propaluje pohledem.
Pohybuje rty. Snad něco říká?
Neslyším ji.
Neposlouchám.
Je tu jen ta skříňka. Jen ona... a pak já.
Tep mého srdce. Zrychlený.
Tep mého srdce... a najednou jsem si uvědomil, ještě něco. Slaboučké tikání, sotva slyšitelné, možná odpočet.
Čas se zastavil s mým nádechem.
Srdce je tiché, má drahá leží na posteli, ústa otevřená v nevyřčeném slovu,
venku za oknem, na obloze visí pták, snad holub, oči upírám na tu skříňku.
Vesmír, robotek, bomba, čertík, těžítko, výzvědný přístroj, kamera, plechovka s čajem, ... bomba.
Vydechl jsem.
Srdce začalo bít, rychleji než o život, v žilách mi proudí kyselina.
V uších mi zní zvuky celého světa.
Kroky, pláč, melodie, aplaus, hlasy.
Ten nejbližší: "Co je s tebou?" ptá se.
Připrav se opustit tělo, má drahá.
Evakuace.
Pět, čtyři, tři...
Polkl jsem. Nasucho.
"Co je v té hrací skříňce?"
...dva, jedna...
Ptám se sebe.
Nula.

Zobrazeno 12x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

David Havlíček (Mon-gi)31.1.2004, 20:17

jak se zdá, veliký smysl pro dramatičnost, chválím

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>