Gars

  

Přes světlý závoj vlasů téměř neviděla, když pospíchala ulicí k domu. Vlažné kapky deště jí skrápěly černou vestu, i bílé šaty, které měla pod ní.
Zabočila za roh a dala se lesní cestičkou. V béžových sandálkách šlápla do louže a ta se rozstříkla na okolní smrčky. Dívka si toho ale nevšímala. Oči měla upřené do země, jakoby sledovala nějakou stopu. Nezdálo se, že by plakala, ale výraz v tváři mluvil za vše. Ať to bylo kvůli čemukoliv, měla ten nejvážnější a nejzmatenější výraz jaký člověk může mít. Vyběhla z lesa na úzkou silnici, nerozhlédla se a dala se vpravo. Blížila se k malým domkům se zahrádkami. V tu chvíli klopýtla. Člověk by se zastavil a podíval by se, co se mu to za zvláštní věc připletlo pod nohu, ona ale běžela dál a onu záhadnou věc nechala chtě nechtě na silnici. Sotva byla u vrátek, rozhlédla se, jakoby ji nikdo nesměl vidět, že jde domů, spěšně odemkla a vrhla se do předsíně.
Byla to malinká předsíň ve výklenku domu, s malým střešním okýnkem, jedním botníkem a párem červených věšáčků. Chodba z ní se linula do dvou větších pokojů a ke schodům do patra domu. Právě k nim dívka zamířila. Brala schody po třech a už už by se zamkla v pokoji, kdyby nezaslechla zezdola pištivé hlasy volající o pomoc. Zbrkle se namáčkla na zeď u schodů, ale nahoru zjevně nikdo nešel. Hlasy se ozvaly znovu. ,,Gars, pojď nás zachránit…Gars, my jsme ti pomáhali celý život…a ty nás…ty nás necháš, Gars umřít?“
,,Co?“ Vyjekla dívka.
,,Gars, slyšíš dobře…chtějí nás zabít…stojí tu nad náma a nehnou se dokud nepřijdeš…“
Děvče celé zkoprnělo. Stojí dole. Oni jsou nejen na téhle planetě, ale v jejím obýváku! Co budu dělat?-Ptalo se tisíckrát v její hlavě. Šlápla na první schod. Nemůže jít dolů. Přece jí zabijí taky. Pokud jsou to skutečně oni a pokud chtějí zabít její skřítky, budou chtít zabít i ji. Nemůže tam jít z jednoho prostého důvodu. Musí se teleportovat na stanici 27 v Denském údolí. Tam musí teď jít, ale co když Hibby a Berta opravdu zabijí? Nemá ani nic, čim by se bránila, nemá svůj magický ortál. Ten na ni čeká u Marpa. Sešla další schody.
,,Gars…prosím, oni říkají…řekni to Berte, co říkají!“
,,Gars…oni říkají, že mají tu kazetu…tu kazetu s Driou…prý ji spálí, pokud nepřídeš.“
Ježiši- pomyslela si Gars a rychle seběhla schodiště. Stála teď mezi kuchyní a obývákem. Vpravo od ní seděli na kuchyňských stoličkách skřítkové. Malý mužíček a ještě o něco menší žena. Byli oblečeni do domácího oděvu a ruce měli sepnuté za zády černým provazem. Okolo nich stáli čtyři hubené vysoké postavy. Oblečené do černých hábitů. Okolo pasu měli bílé řetězy a v ruce dlouhé svítivé meče. Špičky mečů zarývali do koberce, kde poněkud pomalu vnikaly čtyři černé skvrny.
Gars vešla do dveří. Vrhla po všech čtyřech vražedný pohled. Na skřítky se ani nepodívala.
,,Tak co chcete?“ Zamumlala sebejistě.
Čtyři osoby se uklonili, jedna z nich si sundala kápi a zvedla chlapskou hlavu s dlouhými tmavými vlasy. ,,Vyměníme Alumin za Driinu kazetu. Pokud nám nebudeš ochotná Alumin dát, čeká tě smrt.“
,,Alumin? To vy máte mít Alumin a my ho máme chtít po vás!“ Zakřičela nevěřícně.
,,Nedělej, že o ničem nevíš, Gars. Alumin nám byl dnes k ránu ukraden a poté spatřen na cestě u lesa, po které jsi před pár minutami běžela.“ Odpověděl muž pohrdavě a vytáhl meč z koberce. Hned na to, to samé udělali i tři ostatní.
Gars o krok ustoupila. ,,Nic takového jsem tam neviděla. Ano, Alumin je malý, ale neviděla bych snad jeho třpytivou barvu? Chcete mi připsat něco, za co nemůžu. Té věci bych se ani nedotkla, kdyby mi to výslovně sám Marpo nedal za poslání.“
,,Co je nám do Marpa, ty víš, že Alumin potřebuješ a čistě náhodou jsi dnes běžela kolem něj. Řekl jsem na začátku už jasně, pokud nám ho nedáš, jsme nuceni tě zabít.“
,,Ale já…“ Začala Gars, až na to si uvědomila, že všichni zvedají své meče. Vyběhla z obývacího pokoje a hnala se do předsíně. Na přezouvání bot ani nepomyslela. Běžela jako o život po silnici.
,,Nás nesetřeseš, víme že máš Alumin! Zabijeme tě!!!“ Ozývaly se hlasy nedaleko od ní. Čtyřka byla jen pár metrů za ní.
Gars vběhla do malé uličky mezi domky. Neotáčela se za sebe. Tentokrát měla hlavu vztyčenou a hleděla někam do dáli na dřevěnou budku. Tahle budka stála úplně sama na poli, které se rozprostíralo hned za zahradami. To se ale pronásledovatelé rozdělili. Dívka však, jakoby byla rychlejší. Přesto měla jednu polovinu jen pár metrů za zády, když se blížila k poslednímu domečku, z jeho druhé strany se na ni vřítila další dvojice spěchajících mužů. Děvče již mělo sandály plné hlíny. Špatně se jí běželo.
Sotva metr před budkou stačila zakřičet:,,Olejová zahrada.“ V tu ránu se pronásledovatelé nahrnuly dovnitř. Leželi na sobě na kupě, ale Gars už byla pryč.

Budka ji teleportovala do Olejové zahrady, a další teleportaci mohla provést až za hodinu. Dost času na to, aby Gars našla Parmar a společně se vydaly do stanice 27.
Jakmile se dívka zjevila v další, méně omšelé budce a pohlédla na velké pásy olejníku, které se táhly ke dvěma polorozpadlým domům, začala křičet:,,Parmar vylez. Pojď sem honem!!!“
Náhle zpoza jednoho stromku vylezla hubená dívka, vysoká Gars možná po rameno. Na sobě měla kožené boty, které se táhly pár centimetrů nad kolena, nad nimi vlála lehká sukýnka a tělo ji svazovalo kožené tričko. V ruce držela nějakou tašku. ,,To jsi ty, Gars?“
,,Ano, hoď mi to, honem!“ Popadla tašku, vytáhla z ní oblečení podobné tomu, jaké na sobě měla Parmar.
,,Jak to, že jsi tady? Měli jsme se sejít u Marpa.“ Vyzvídala dívenka.
,,Parmar, je to celé jinak. Nositelé smrti se vrátili z Pluta,…zatím nás nechtějí zabít,“ dodala když se Parmar chytla oběma rukama za hlavu a vypadala velice vystrašeně, ,,chtějí jen Alumin, jenže díky němu budou všichni neviditelní.“
,,Ale vždyť ho mají u sebe.“ Skočilo ji děvče do řeči.
,,Nechápu co se stalo, ale Alumin je u nás na zemi. Pokud ho našel jakýkoliv Smrtelník, jsme všichni ohroženi. My kouzelníci, Nositelé smrti i Nagy,“ při posledním slově se Parmar podivně zatřásla, ,,Nositelé budou usilovat o to, dostat Alumin a přepadnout nás, vnutit nám jejich znamení a zaútočit proti Nagám. Pokud ho nedostanou, nebo nenajdou, odletí zpátky na Pluto a budou čekat, až si to s Nagami vyřídíme sami. Pokud však Nagy vyhrají, skončí celý svět, Smrtelníci budou zabiti a tedy i Nositelé.“
,,Stejně to nechápu,“ ozvala se Parmar, zatímco už běžely k domkům, ,,Smrtelníci neví ani o jedné skupině, z nás tří. Nagy si přejí ovládnout celý svět, Nositelé usilují pouze o zničení nás a Nag a my? Koho máme v plánu zabít my?“
,,Ty co na nás zaútočí. Nemáme dost lidí a dost sil na to, abychom zabili celou jednu skupinu.“
,,Potom ale zabije někdo nás.“
,,I to je velice pravděpodobné, ale do té doby stihneme dopravit Kolonii do Jeskyně žáru.“
,,A co když ne. Co když nás cestou chytí, zabijí nás a Kolonii rozdupou na kousíčky.“
,,Pak zemřeme. Pokud se nám ale Kolonii podaří dopravit do Jeskyně, vznikne statisíce nových kouzelníků, pak budeme moct vybít Nagy, Nositelé se vrátí na Pluto a Smrtelníci zůstanou naživu.“
,,Je to celé strašně zamotané, všechno závisí na okolnostech.“ Volala Parmar, když se řítily po schodech v jednom z domků. Vpluly do pokoje a spatřily vysoký objemný válec.
,,Taky mi trvalo dlouho, než jsem to pochopila. Teď šupem dovnitř!“ Přikázala Gars a otevřela válec. Když se obě nasoukaly dovnitř, zavřela dveře a přikázala:,,Stanice 27!“
Válec se začal otáčet dokolečka jako káča, náhle změnil barvu z kovově šedé na modrou a obě dívky byly pryč.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 9x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře