František

Naježil hřbet instinktem lovce jako pokaždé, když spatřil na jabloni poskakující vrabčáky. Zahrada zakletá v ledu se, po mírné noční oblevě, před zvědavýma očima docela malého kotěte proměnila ve velké dobrodružství...

Vločka, pink, další, cink, a tu už tlapkou chytit, brrr, ale kam se poděla? Zaklonil hlavu. Obří vločky dopadaly i na hladinu pítka pro slepice, kde se rozpouštěly v tenké vrstvičce vody. Postavil se na všechny čtyři a jejich let sledoval. Co to? Z louže na něj hleděl neznámý rozježený tvor. On však nesnášel ostatní kočky. Ještě docela nedávno se, hladový a nemocný učil vybojovat ve smradlavém brlohu pro sebe alespoň trochu jídla mezi ostatními.

Vší silou kotěte udeřil do vody, až se obraz rozběhl do stran a vetřelec zmizel. Z tlapky mu kapalo, a tak ji rychle olízl. Po chvíli podezřívavě nahlédl do nádoby -  a byl tam zase! Bum a bác a bum do vody! Tentokrát střídal obě přední nožky jako bubeník a nebralo to konce.

„Františku, prosím tě, co to tady vyvádíš? Hledám tě po celém dvoře,“ zaslechl povědomý hlas a záhy se, promočený, ukrytý v teple bundy vrátil do svého nového pelíšku u kotle.