3 003 autorů
Člověk by měl dělat vždy a jedině to, co je potřebné.
[Tarttová] Další >>
„Zase jenom na víkend?“
Povzdychnu si. Nikdy pořádně nevím, jak v takové situaci správně zareagovat.
„Markétko…vždyť víš.“, odpovím a pohladím tu cácorku po krátkých, hnědých a jemných vlasech.
Rozcuchaná dívenka jen pohodí hlavou a znalecky, možná až veledůležitě přikývne. Její reakce mě pobaví.
Miluju tyhle chvíle. Ty chvíle s ní. Chvíle, které trávíme společně. Všichni společně.
Okouzlila mě hned napoprvé. Zakřiknutá baculatá holčička, která na mě stydlivě pomrkává z poza rohu. Ta, která nenávidí školu více než cokoli jiného, ta, která v první třídě propadla a zdá se, že v druhé tomu nebude jinak, ta, která přivádí vychovatele k nepříčetnosti, když přemýšlí nad jedním početním příkladem i hodinu (konkrétně devatenáct mínus čtyři a po neuvěřitelně dlouhé době z ní vypadne číslo dvacet tři.) Ta, která se narodila matce s mentální retardací živící se prostitucí a otci, který by mohl být zároveň i jejím pradědečkem. Co na tom, že matka o ni nestojí a otec si chlastem tluče poslední hřebík do rakve. Co na tom, že ji společnost nepředpovídá ani průměrnou budoucnost.
Pro někoho obyčejná, pro mě výjimečná.
„Zvládneš si to dobalit? Skočím to zatím vyřídit.“, zeptám se a pokusím se o úsměv.
Nesnáším to papírování. Divím se, že není potřeba projít soudním líčením k tomu, abych mohla s dítětem s dětského domova strávit nějaký čas o samotě. A to nemluvím o tom, když jsem o to žádala poprvé. Sociální pracovnice mi v bytě div nechodila s bílou rukavicí.
„Měla bys ji to už říct…“, ozve se za mnou v momentě, kdy podepisuji poslední souhlas. To, že se znám blíže s paní ředitelkou tohoto státního zařízení není náhoda. Od mých patnácti jsem zde vykonala nespočet povinných školních praxí.
„Ale jak?“, zeptám se.
„Popravdě.“, odpoví. „Poslední dobou o tom mluví pořád. Není ji jasné, proč…proč nemůžete…“ Zarazím ji.
„Já vím. Zkusím to, dobře?“
„Tohle říkáš už rok.“, převeze mě.
„Tentokrát ji to řeknu!“, odseknu a desky s papíry o bezpečnosti a odpovědnosti zavřu poněkud hlasitěji, než by se mohlo považovat za slušné.
„Co bys teď chtěla dělat?“, zeptám se, když společně vybalíme kufřík a jeho obsah umístíme do její (ne její, ale do volné!) skříně.
„Malovat si!“, vyhrne nadšeně.
Ne, že bych čekala jinou odpověď. Možná ji do vínku nebyla nadělená nadměrná inteligence (a i kdyby byla, jen těžko by ji mohla využít, jak taky, když ji do čtyř let nikdo neměl tu potřebu naučit mluvit, nebo pomoci osvojit alespoň ty nejzákladnější hygienické návyky?), ale jistý talent jednoduše poznám.
„A co si tak něco přečíst?“, záměrně ji poštuchuju. Čtení ji jde totiž ještě méně, než matematika.
Žádné bouřlivé reakce se nedočkám, pokud tedy nepočítám nepatrné protočení očí, ale jakmile před ní položím karton výkresů a zbrusu nové fixy, nadšeným objetím mě div neporazí.
„Ale jen do té doby, než přijde teta Katka, ano? Pak nám společně přečteš, jak to dopadlo s tím Budulínkem.“, přikážu.
Ano, její milovaná teta Katka. A má milovaná přítelkyně.
„Už Tě to nebaví?“, podivím se, když se Markétka zjeví v kuchyni, právě když domývám nádobí.
„Baví…“, odpoví a posadí se do rohu jídelní lavice. Její oblíbené místo.
Neváhám ani okamžik a posadím si ji na klín. Dovolí mi to.
„Stalo se něco?“, zeptám se a zahledím se ji do očí. Už jsem říkala, jak úžasné jsou? Přísahala bych, že je v nich ukryta nejméně jedna obří galaxie jiskřiček!
„Ne…“, uhne pohledem.
„Markétko… víš, že mi to můžeš říct.“
Sklopí oči a pohrává si s prsty na rukou. Nechci na ni tlačit, proto chvíli sečkám.
„Nerozumím tomu…“, vypadne z ní nakonec.
„Čemu nerozumíš?“, zeptám se a předem tuším, že tentokrát se už z pravdy nevyvléknu.
„Máš mě ráda…Teta Katka taky…“
„Máme Tě nejraději na světě!“, ujistím ji.
„A proč mě teda nechcete?“, zeptá se s nefalšovanou dětskou upřímností a mě tím zcela odzbrojí. Věděla jsem, že to přijde, ale…nemohlo to ještě chvíli počkat?
„Vadí vám, že jsem hloupá, že…to, že mám samé pětky“, zašeptá tiše.
Lehce s ní zatřesu.
„Nejsi hloupá, Markétko! Známky jsou to poslední, co by mě zajímalo.“, přesvědčuju ji. Sebe nemusím. O tom, že hloupá není, jsem přesvědčená od prvního setkání. Kdo by v její situaci neměl špatné známky? Které zanedbané dítě by nosilo domů jedničky, když se mu téměř šest let nikdo pořádně nevěnoval?
„Tak proč?“, vysloví znovu tu obávanou otázku. Stěží potlačím příval slz. Strach se mi však potlačit nepodaří. Cítím, že už ji žádnou lží neuchlácholím.
„Markétko… co si myslíš o mě a o tetě Katce? Proč si myslíš, že spolu samy bydlíme v jednom bytě?“
„Jste přece kamarádky.“, odpoví bez rozmýšlení.
„Nejsme jenom kamarádky.“, vyslovím obávanou větu. „Máme se rády.“
„Ale to je přece jasné …taky mám ráda své kamarádky.“, zareaguje pohotově.
„Ale já…já mám Katku ráda více než kamarádku. Tak, jako mají rády maminky tatínky.“, vysvětlím a otřu si krůpěje potu z čela. Zdá se, že to bude ještě složitější, než jsem čekala!
„Takže to jste jako lesby?“, uchechtne se.
Cuknu sebou. Netušila jsem, že dnes už osmileté děti znají i takováto slova.
„Ano… v podstatě máš pravdu. Víš… někdy se stává, že se žena zamiluje do ženy, nebo muž do muže. A je to naprosto normální, není to nic špatného, nic, za co…“, pustím se do přednášky, ale nenechá mě domluvit.
„Znamená to, že kdybyste si mě adoptovaly, byly byste mé mámy? Obě?“
„Ano, zlatíčko…chápeš to moc dobře.“
„Ale to by mi přeci vůbec nevadilo!“, odpoví rozjařeně a sveze se mi z klína. „Uděláte to? Vezmete si mě?“
Nedokážu popsat, jak moc mizerně se cítím, když vidím, že ji připravím o tu jedinou naději, kterou teď má.
„Nejde to…“, zašeptám a dojdu pomalým krokem k oknu, abych zakryla svou tvář, po které mi kanou miliony slz. Těch, které obsahují nejvíce bolesti.
„Proč ne? Tak sakra proč ne?“, zakřičí.
Otřu si slzy a otočím se k ní. V jejích očích zahlédnu náznaky zoufalství.
„Nedovolí nám to, víš? Nedovolí, aby měly děti dvě maminky.“
„Nedovolí? Proč?“, vykřikne. „Nerozumím tomu.“, vzlykne.
„To já taky ne, zlatíčko…taky tomu nerozumím.“, odpovím a přivinu ji co nejpevněji k sobě.
(celkem: 15, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
12.2.2015, 17:51Děkuji za přečtení a komentář
Ano, jedna může - jde pak o individuální adopci, ale ta lze uskutečnit pouze, pokud žena/muž nežijí v registrovaném partnerství, pokud ano, tak možnost adopce (zatím) zaniká.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Dvě mámy | Zůstaň se mnou |