Dan se probudil do slunečného zimního dne. Poznal to podle zářící záclony v jeho pokoji, ale neodhodlal se podívat z okna ven. Už dlouho venku nebyl. Celá místnost, kde pobýval byla plná oblečení rozházeného po zemi. Na stole ležel zaprášený talíř, na kterém kdysi bývala vajíčka s těstovinami. Růžové věci byly jediným znakem toho, že to bývalo v pořádku. Kravata, maturitní šerpa a tričko Rebel s krátkým rukávem.
Dan nepřestal být rebelem, i když to tričko na sobě už dlouho neměl. Ostatní kluci chodili pít, kouřit marihuanu za školou, učili se a chodili na fotbalové tréninky. On zůstával doma. Málokdy se donutil vystrčit paty z baráku. Samota se mu líbila a zároveň ji nesnášel.
Pokoj prorážela vůně shnilého pomeranče.
Když se rozhodl kouřit a nechtěl otevírat okno, aby nenastydnul, byla to ta nejlepší varianta, jak kouřový zápach překonat.
Přestal vnímat hnus. Smrkal do svetrů a ponožek, masturboval pětkrát denně a rozhodně se nehnal to uklízet. Žil v prasečinci. Jednou si pozval i slečnu. Myslel, že to je nadaná básnířka a výtvarnice, která pro něj bude inspirací. Nejdřív byla dobrá a sama se na něj vrhla, ale potom ho moc brzo začla milovat. To se Danovi zkrátka nemohlo zamlouvat.
Máma mu vařila a nosila mu jídlo až k nosu. Byla nešťastná, ale nedávala to najevo. Mateřská láska.
Kdysi se smál, holil se a používal deodorant. Už pár měsíců jen sedával v tureckém sedu u počítače a koukal se bezvládným pohledem do monitoru.
Měl se učit na maturitu, ale vzdal to.
Býval to jiný floutek, když chodíval večerními ulicemi a vesele si prozpěvoval. Na hlavě měl různé účesy a jeho oblečení hrávalo barvami. Na svět se smál. Neměl hezké zuby, ale hezký úsměv - to ano. Holky na něj letěly. Byl slavný, byl prototyp ideálního kluka. Byl hezký, byla s ním legrace, byl hodný, upovídaný, inteligentní a sportoval.
Člověk by na něm našel milion kladů a jen pár záporů. Přesto se jemu samému krásný svět začal vzdalovat.
Rád utrácel a zvykl si na to. Nebyly to velké věci. Stačilo, že začal kouřit a bavilo ho sedávat s kamarády a pít pivo. Rodiče mu nedávali moc peněz. Bral je jinde. Půjčoval si, jezdil zadarmo tramvajemi a pak dlužil za pokuty.
Přinášelo mu to stres. Bál se trestu. Ten nejsilnější pud sebezáchovy u něj fungoval. Měl strach ze všeho.
Párkrát ho na ulici přepadli. Od té doby už po ulicích nerad chodil. Nedržel se s děvčaty za ruce a nezářil radostí. Bál se každého člověka, který se mu zdál podezřelý. Jiskry z očí zmizely. Oči směřovaly čím dál častěji blíž k zemi.
Ztratilo se sebevědomí. Přišla nemoc. Přišly problémy ve škole a konec se sportem.
Každý od něj čekal zázraky. Zázračné, talentované dítě s chutí něčeho dosáhnout. Cokoliv splněno - samozřejmost. Dan nemohl žít jen pro splněné samozřejmé cíle. Chyběla mu radost. Radost z toho, že dosáhl něčeho zvláštního. Radost z toho, že není pod tlakem.
Jediná holka, kterou kdy chtěl ho nechtěla. Chtěla i nechtěla. Nejdřív chtěla, pak nechtěla a od té doby se neví, jestli ho chce, nebo nechce a to ho trápí. Nikdy už to s žádnou nebude tak silné...byl panic. Čekal na tu správnou. Pak chtěl a psychika mu nedovolila. Žádný jiný kluk v okolí neměl stejné problémy. Tak moc chtěl, že se mu nikdy nepostavil.
Danovo ráno se proměnilo ve večer. Jediný rozdíl byl v tom, že záclony nezářily a i z postele bylo vidět, že sousedé bydlící naproti sledují fotbal.
Dan mimoděk zapnul televizi a sledoval jak jeho oblíbený tým prohrává pár minut před koncem o několik branek a netuší jak zápas obrátit.
Byl na tom stejně.
Z některých situací nelze uniknout.
Všichni měli a mají potřebu radit a člověka z bahna vytáhnout. Neuvědomují si, že v tom bahně plují také. Možná leží na znak a někdo plave kraula, aby byl z bryndy rychle venku.
Dan se rozhodl se potopit a utopit. Propadnout se ve své křeči až na dno a trpět. Přiznat si barvu, ale nekrátit si to. To dělají srabi, nebo ti, kteří chtějí být na obdiv, protože je neproslavilo jejich dílo, ale teprve ten čin.
Dan vídával i světlé body svého života. Chvilkové radosti, které ho však vnitřně rozmazlily a začal trpět, neboť chtěl víc a víc. Aspoň stejně. Zjistil, že hlavní cíl člověka je zjistit, že nesmí bojovat jen tou největší časovou zátěží, ale psychickou námahou.
Nejtěžší je získat si člověka tím, že si ho nebude všímat. To nikdy nedokázal.
Nejvíc měl Dana rád ten, kdo ho neznal. Ten, kdo ho znal, ho rád neměl.
Dan už neslyšel jak pod jeho okny projíždějí auta. Bylo moc pozdě v noci. Měl by jít zase na dvanáct hodin spát. Zapomenout. Bořit se bahnem až na samé dno - až se zase probudí.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
hledá se máma | Modré oči princezny D. | Zazdění grázlové | Dušený člověk | Uplakaní