Dopis na rozloučenou

Opět to není dílko nejnovější. V prváku jsem s ním "excelovala" na druhém místě školní literární soutěže. (Soutěžilo nás asi pět). No, ale k ději... Co říci? Jen snad, že úchyl fakt nejsem...


Autor: Cůca, 9.7.2009, Povídky

  

Drahý... No, vlastně ani nevím, jak se jmenuješ ty, kdo za pár dní, týdnů, měsíců, možná let, budeš číst můj dopis. Třeba ho ani nikdy nenajdeš. Třeba shoří stejně jako život Margarety. Třeba bude někdo se zálibou pozorovat plameny ničící poslední zbytek mé duše, která se už dávno bude škvařit v pekle.
Věz, že tento dopis rozhodně nepíši proto, abych nějak ospravedlnil své činy, či snad proto, abys mě litoval. Chci jen, aby se někdo dozvěděl o mých pocitech, které jsem nikdy nikomu nesvěřil, snad jen Margaretě a Ernestovi, kteří tu už dávno nejsou. Neříkám, že je to škoda.
Chápu, že ti tento podivný slet slov nejspíš absolutně nedává smysl. Proto mi tedy dovol, abych tě konečně seznámil se svým, pro tebe možná trochu nepochopitelným, leč pravdivým příběhem.
Tak tedy: Vždycky jsem byl, alespoň to všichni dospělí s oblibou tvrdili, pilný, svědomitý a chytrý hoch. Učiněný andílek. Na rozdíl od ostatních chlapců, kteří se před ostatními, především před děvčaty, neustále předváděli. Při vyučování pořád jenom vyrušovali a o přestávkách se prali, já neměl s kázní nikdy žádný problém. Ba právě naopak. Kohokoliv jsem viděl, že se nechová přesně tak, jak by se slušně vychovaný žák chovat měl, nelenil jsem a okamžitě ho nahlásil učiteli. Profesorský sbor mě za tuto, dalo by se říci úctyhodnou, vlastnost přímo miloval. O mých spolužácích se to však říct nedalo. Oni všichni byli mým pravým opakem. Což mi taky dávali náležitě najevo. Kolikráte jsem si od nich musel vyslechnout posměšné poznámky na mé silné brýle, či můj hustě pihovatý obličej.
Vlastně mi ani nikdy nevadilo, že jsem si mezi dětmi nenašel přátele. Mou nejmilejší nebo spíše nejdůvěryhodnější bytostí na světě byl Ernesto. Můj milovaný Ernesto, kterému jsem mohl svěřit všechna svá tajemství a on, jako by mi rozuměl. Ne, nebyl to člověk. Tomu bych své pocity, tedy alespoň v té době, nikdy nesvěřil. Byl to had, chřestýš, kterého jsem od svých nevlastních rodičů dostal, když mi bylo devět. Vydržel jsem si s ním povídat hodiny. Ačkoliv mým slovům nerozuměl a nedokázal mi odpovědět na mé otázky, já měl dojem, že mě chápe, protože je stejný jako já. Ani jeden z nás neměl rodiče. Chci říct vlastní rodiče.
Jeho i mě od nich odtrhli hned na začátku našeho mizerného života. Nevím sice, proč Ernesta, ale mě prý proto, že má matka i můj otec byli zločinci, přesněji řečeno nájemní vrazi. Museli být popraveni, protože podle veřejného mínění, největším zločinem je vzít někomu život. Ale co ti, kteří v jednom kuse zraňují a zabíjejí lidské duše? Není to snad ještě horší, než brát někomu jen jeho tělo? Co jsem tenkrát udělal já, čím jsem se provinil, že mi zákon vzal oba rodiče? A nespáchal náhodou ten podobný zločin, jako oni? Těžko říct.
Každopádně, teď jsem tu byl sám, jen s Ingrid a Tomem. Rádoby inteligentní, sympatičtí
lidé. Celá země je obdivovala za to, že byli tak odvážní a vzali si na starost dítě dvou zločinců. Pro mě byli oba pokrytečtí snobové, kteří přede mnou nikdy neprojevili ani špetku své přirozenosti. Záleželo jim jen na tom, co si o nich bude myslet okolí. Ingrid by sousedce v životě nepřiznala, že je jí její milovaný klobouk k smíchu. Přestože by to byla pravda. Tom, jako známý novinář, zase neměl v úmyslu psát do svého pravidelného sobotního fejetonu cokoliv, co by mohlo jen trochu pobouřit okolí, byť by psal jen to, co si myslí.
Svou „lásku“ mi projevovali tak, jak se na spořádanou domácnost sluší a patří. Tedy celkem
chladně. A tak jsem se i já, ač jsem toto chování a je oba z duše nenáviděl, naučil se ve společnosti také příliš neprojevovat a nosit masku mrtvého brouka. S nikým jsem nenavazoval žádné blízké vztahy, nehledal jsem si přátele, ba ani partnerku, žil jsem sám pro sebe, ze studia a mých dlouhých
rozhovorů s Ernestem.
Čas mi utíkal stále rychleji a rychleji. Z protivného brýlateho šprta se pomalu, ale jistě
stával dospělý muž. Mým největším zájmem nyní bylo zkoumat smrt. Tedy, vždycky mě tak nějak fascinovala, ale teď jsem jí byl přímo posedlý. Miloval jsem Ernestovo krmení, kdy jsem mohl pozorovat, jak požírá dosud živé myšky, které mohli být na světě ještě tak dlouho, ale jejich osud s nimi měl jaksi jiné plány. Dokonce jsem i cítil nevýslovné potěšení, když jsem chodil do nemocnice za dlouhou chorobou zesláblou Ingrid. Bavilo mě pozorovat, jak se z ní vytrácí život a jak i Tom,
kdysi tak energický publicista, najednou nemá dostatek síly ani na to, aby si vymýšlel přeslazená a
povrchní témata pro své stupidní článečky.
A tak se stalo, že jednoho dne Ingrid zemřela a asi měsíc na to se Tom zastřelil. Nejspíš proto, že neměl nikoho, kdo by ho doprovázel na společenské akce a na to, aby se znovu oženil, bylo
podle etikety přeci jen trochu brzy. Chápu, že to zní lehce morbidně, ale měl jsem z této situace
neobyčejnou radost, hned dvě úmrtí, kterých jsem byl svědkem, navíc dvou lidí, které jsem upřímně nenáviděl. A zároveň i dvou posledních lidí, kteří o mě měli nějakou starost. Úžasné, pomyslel jsem si. Poprvé v životě jsem se cítil opravdu šťasten.
Výzkum koloběhu života se teď stal jedním z mých největších zájmů. Dalo by se říci, že jsem jím byl opravdu posedlý. Tou dobou jsem už studoval medicínu. Chtěl jsem se stát soudním patologem. Hrát si na ctihodného uctivého doktora, který vždy stojí na straně „spravedlivé“ policie, a při tom zažívat extázi ze smrti. Jedno jestli padoucha, či světce. Vlastně se už na mě začínala projevovat Tomova a Ingritina výchova. Stal se ze mě totiž ze mě stejný pokrytec, jako byli oni. Ale co na tom teď záleželo. Mohl jsem si beztrestně užívat svou vášeň, a to pro mě bylo v té době hlavní.
Má posedlost se den ode dne stupňovala. Začínalo to být až neúnosné. Věděl jsem, že
člověka zabít prostě nesmím. Potěšení mi tedy přinášel pouze pohled na pitevní stůl a občas
i malé zabité zvířátko, kterých jsem si pro tento účel nakoupil několik.
Jednou jsem se však rozčílil natolik, že jsem vzal nůž a jedním bodnutím zabil svého
Ernesta. Teď jsem tedy zůstal bez přátel. Přesněji řečeno, bez opravdových přátel. Samozřejmě, že jsem se stýkal s pár lidmi z fakulty, ale byl to ten typ přátelství, který lidé navazují, aby moc
nevyčnívali z kolektivu. Bavili jsme se o počasí, o zdraví, o zkouškách atd... Šlo o ten typ rozhovoru, který mě psychicky ubíjel. Stejný jako vedli před léty Ingrid s Tomem. Nejhorší ale
bylo zdržovat se v čistě pánské společnosti, když se ostatní bavili o ženách. Neměl jsem k tomu co říct. Ženy mě zkrátka a dobře, pokud byly živé, nezajímaly. Proto jsem se takové společnosti snažil co nejvíce vyhýbat. Raději jsem se chodil „bavit“ ven s děvčaty. Ač jsem o ně neměl nejmenší zájem, vypadal jsem vedle nich nenápadně, a ony mne měly rády. Říkaly o mně, že jsem prý dobrý společník. Já jsem jim to oplácel tím, že jsem jim v jednom kuse pochleboval, i když mě většina z nich připadala jako povrchní a nafoukané slepice.
Až na jednu, a tou byla Margareta. Moji „přátelé“ o ní říkali, že je krásná a okouzlující. Já v ní, nevím proč, viděl spřízněnou duši. Kromě toho, že byla, stejně jako já, zrzavá a pihovatá, dokázala úžasně naslouchat. Nejspíš je to směšné, ale připomínala mi Ernesta. Nemluvila stejným jazykem, ani nerozuměla tomu mému, ale přesto, nebo právě proto, se pro mě stala někým, komu jsem mohl říct opravdu všechno.
Začali jsme se pravidelně, scházet u mě doma. Vyprávěl jsem jí o všem možném. Samozřejmě, že jsem své líčení trochu přibarvoval a svou lehkou úchylku jí zatajil, ale jinak jsme k sobě byli naprosto upřímní. Začínal jsem se do ní pomalu zamilovávat. Ne, jako muž do ženy, ale spíš, jako umělec do své múzy, či snad astrolog do hvězd. Toužil jsem jí vidět mrtvou. Nemohl jsem si pomoct.
Jednou ke mně přišla značně opilá. Zazvonila u mých dveří a já ji otevřel. Stála tam celá ubrečená. Pohotově jsem se jí zeptal: „Co se ti proboha stalo?“
A ona na to: „ Nic, jen ti potřebuju něco říct.“
„A co?“ Tázal jsem se.
„Když já se strašně stydím.“ A najednou se v jejích opilých očích namísto pláče objevil úsměv.
„Nestyď se a povídej.“ Pobídnul jsem Margaretu. Místo odpovědi se mi vrhla kolem krku a políbila mě.
Chápu, milý příteli, že za to, co jsem pak udělal mě budeš do smrti nenávidět, ale zajisté znáš ten nutkavý pocit ještě blíže se při polibku přivynout k milované ženě. Cítil jsem to samé, jen k k dokonalému pocitu uspokojení stále něco chybělo. Dotýkala se mě svým hebkým měkkým tělem, líbala mě teplými rty, ale já ji viděl mrtvou. Jak krásná by byla ve skleněné rakvi. Chladná, křehká, bez života. Jak nádherně by se její rudé vlasy hodily k bílé pleti, kterou by jí smrt vykouzlila. Mohl bych mít celou tu krásu jen a jen pro sebe, nikdy by mě nezradila.
Jak jsme tam tak stáli a líbali se, má touha vidět ji mrtvou se stupňovala. Snad bych se k tomu v životě neodvážil, jenomže jsem si všimnul nože, který ležel na botníku, jakoby snad čekal na svou oběť. Chvíli jsem se ovládal a snažil se si užívat Margaretiných rtů, ale nešlo to. Najednou jsem měl pocit, že to nevydržím. Vzal jsem nůž a vrazil jí ho přímo do srdce. Byla mrtvá. Krásně mrtvá. Dlouho jsem ji pozoroval, jak tam jen tak nehybně leží a z její hrudi vytéká rudý pramen krve. Tak nádhernou jsem ji ještě neviděl. Teď teprve jsem měl chuť svou Sněhurku obejmout, políbit ji a možná i něco víc, ale nemohl jsem přece zničit tak nádherné takřka umělecké dílo, jako bylo tělo mrtvé Margarety. Díval jsem se na ni celou noc i následující den. Ani na chvíli mě nenapadlo cítit nějaký pocit viny, či snad zármutku nás svým činem. Jen mě napadalo, co by se asi stalo, kdyby někdo na můj „hrozný“ čin přišel.
Třetí den, kdy už tělo začalo značně zapáchat, jsem se rozhodl, že se mrtvé krásky zbavím. Zabalil jsem ji tedy do igelitové fólie a nasedl i s ní do auta. Chtěl jsem jí odvézt někam za město a tam jí vykopat hrob, nebo ji spálit. Cestou se mi v hlavě rodily ďábelské myšlenky. Nyní jsem už věděl, jak snadné je zabít. Celou cestu jsem nemyslel na nic jiného, než na to, čemu bych mohl zasvětit svůj příští život. Věděl jsem, že budu za své činy jednou potrestán, a to trestem nejvyšším, který se tady dává i za lehčí zločiny, než je vražda, ale cítil jsem, že můj život bez ní bude stejně bezcenný a prázdný jako před tím, než jsem ji poznal. Proč si tedy čekání na svou vlastní smrt neulehčit alespoň malým zpestřením v podobě pohledu na mnou vytvořené sněhurky. Napadalo mne mnoho způsobů, jak vraždu provést tak, abych si ji co nejvíce vychutnal a aby i podoba zemřelé byla co nejpůvabnější. Jak jsem tak přemýšlel, přestával jsem se soustředit na řízení. A najednou, ani nevím, kde se tam vzal se proti mně vyřítil ze zatáčky kamión. Snažil jsem se mu vyhnout, ale nárazu už nešlo zabránit.
Nevím co se dělo dál, ale když jsem se probudil ležel jsem na nemocničním lůžku. V oknech byli mříže a kolem mě byli muži v policejních uniformách. Dost rychle jsem pochopil, co se stalo. Věděl jsem, že objevili v kufru mého auta mrtvou Margaretu a že už se na svobodu asi nikdy nedostanu.
Nemrzí mě to, že přijdu o svůj bezcenný život a už vůbec ne za co. Ale je mi líto, že jsem se až na konci života odvážil udělat něco, co by můj prázdný život alespoň trochu naplnilo a dalo mu smysl. Mohl jsem dělat cokoliv. Hrát na klavír, malovat, nebo být špičkovým lékařem. Já si vybral vraždy. Škoda, že mi to nevyšlo, byl bych dobrý, třeba bych se stal i známým a všichni, kteří mě v dětství házeli klacky pod nohy by mi záviděli. Takhle jsem jen malý, neznámý vrahounek, číslo na seznamu popravených. Škoda, že jsem se bál to zkusit dřív, třeba by tam tenkrát ten kamion nejel a na můj či by nikdo nepřišel. Kdoví…
A teď mi můj živý příteli dovol, abych se s tebou rozloučil. Zítra je můj velký den. Nezlob se, jestli jsem tě svým příběhem nějak pohoršil, rozzlobil, či nedej bože unudil k smrti, ale věz, že jsem to tak nemyslel. Třeba se jednou potkáme, tam dole, možná i na hoře. A nebo o sobě budeme celý zbytek naší existence jen snít až na sebe nakonec zapomeneme. Buď sbohem a pamatuj si jedno: Život máš jenom jeden. Nesnaž se ho prožít tak, jak chtějí ostatní, ale tak, jak chceš ty. Neboj se střeštěností, které by mohly poškodit tvou pověst. Nenutím tě k tomu, abys vraždil jako já. Jen nechci, aby tvůj život nebyl jen divadlem napsaným ostatními, ale opravdovým životem, který je jen podle tvého scénáře. Pamatuj, že je důležité, abys s jeho psaním začal brzy, a ne, když už budeš jednou nohou v hrobě.

Zobrazeno 25x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 24.9.2011, 11:45
Hodnocení: 4

nebýt drobných chybek a jedné hrubky ( někde při krmení Ernesta myškami) dala bych pětku.
čtivé s poučením v závěru.
jo, líbilo.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>