Jeho osobitý hlas procházel reproduktory a v jakési pokřivené formě se rozléhal po tmavé, smrduté místnosti. Doplňovalo jej slabé hučení klimatizace marně se snažící o rozproudění nedýchatelného dusna, které tam panovalo. Venku se konečně smrákalo a ulice se začínaly vyprazdňovat, avšak to odporné dusno pořád ne a ne zmizet.
Ležel jsem někde zhruba uprostřed té tmavé místnosti, alespoň jsem tedy měl ten pocit. Raději mi ale příliš nevěřte. Klidně jsem se mohl válet někde v rohu, nebo jsem taky v žádné místnosti vůbec nebyl. Pravdou je, že jsem neměl tušení, kde to vlastně jsem. Věděl jsem jen to, že odtamtud musím co nejrychleji zmizet. Byl jsem však obehnán řadou prázdných lahví od jakési levné whisky, jež působily jako vysoký plot s ostnatým drátem, který byl navíc dost možná pod proudem. Byl jsem v pasti. Pokaždé, když jsem se pokusil vstát, dostal jsem ránu, celý svět se kolem mě roztočil jako nějaká pouťová atrakce a já padl zpátky na zem.
Připadal jsem si jako prase v těsné ohradě čekající na porážku. Malé, smrduté, špinavé, bezvýznamné prase, které skončí pomleté na pultě nějakého supermarketu s několikrát přepsanou záruční lhůtou. Nakonec si mě nějaký zoufalec koupí, protože budu v akci za polovic, sní mě a bude mu tak špatně, že bude muset srát a srát, dokud ze sebe nedostane i tu poslední průjmovou kapku mého nechutného já. Potom se mu konečně uleví, stiskne splachovadlo a já budu po dlouhé cestě vrácen tam, kam patřím.
Byl to nevyhnutelný osud, o tom jsem byl skálopevně přesvědčený. Cítil jsem však, že než dojde k samotné porážce, mám přece jen ještě trošku času. Nebylo ho mnoho, to věděla každá buňka v mém těle, nicméně jsem si byl jistý, že to ještě jednou zvládnu. Ještě jednou se podívám Tam, kde svítí slunce. Pokusil jsem se nasát energii celého vesmíru a udržet se tak na nohou. Všechno se kolem mě neustále točilo, a já proto netušil, kudy se vydat. Jednou kolem mě prolétl rámeček s fotkou, potom stará kytara, všechny ty prázdné láhve, malý černý stolek posypaný bílým práškem, hromada nedopalků a nakonec se kdesi v tom víru objevilo i rádio s tím dobře známým hlasem.
The day tried to live
I wallowed in the blood and mud with
All the other pigs...
Cítil jsem sám sebe, jak nesmírně páchnu. Jak se mi mé mastné vlasy lepí na obličej jako nějaká slizká hmota. Když jsem si samovolně olíznul rty, cítil jsem odpornou pachuť směsi whisky, potu a čehosi neidentifikovatelného. Nejspíš jsem se nemyl už celé dny. Chtělo se mi zvracet. Zvracel jsem. Trochu se mi ulevilo. Točící se místnost se o něco zpomalila. Už jsem byl alespoň trochu schopen pohybu.
Klopýtl jsem a padl hlavou na roh toho malého černého stolku. Krev mi stékala po tom odporně ulepeném obličeji, ale svět se výměnou za to konečně přestal točit. Věděl jsem, co dělat. Hezky krůček po krůčku, jako vaření podle kuchařky. Otřel jsem si krev z čela, čímž se mi podařilo do rány přimíchat trochu potu a špíny. Nebylo to zrovna příjemné, ale sotva jsem to vnímal. Položil jsem pravou část obličeje na stolek, zacpal si levou nosní dírku a tou pravou nasál všechen zbývající prášek. Bylo ho však málo. Zatraceně málo na to, aby mě dovedl tam, kam jsem potřeboval. To mě ovšem nemohlo zastavit. Jak by řekl jeden známý kuchař: "Když nemáte cibuli, hoďte tam česnek."
Na každý pád se mi zdálo, že to místo, kde jsem se nacházel, už nebylo tak temné jako před chvílí. Už nepřipomínalo prasečí ohradu. Nyní se podobalo spíš rozlehlé pláni a za horizontem už pomalu začínalo být vidět vycházející slunce. Pořád tu však byl onen černý stolek a pořád, ač už působily téměř průhledně, byly kolem zdi. Bylo na čase přidat onen česnek coby finální ingredienci. Spoustu česneku. Z kapsy jsem vytáhl již několikrát použitou, nepříliš sterilní, žiletku. Zadíval jsem se na své zápeští, pokryté téměř vodorovnými jizvami a žiletku přiložil k první z nich. Vší silou jsem řízl. Jizva byla rázem pryč. A tak jsem řezal dál a dál, až jsem své tělo zbavil veškerých jizev. Zbývala už jen rána na hlavě. Poklekl jsem k rohu stolku, a vší silou do něj vrazil hlavou. Bohužel se mi do původní rány nepodařilo trefit hned napoprvé, a tak jsem musel pokus několikrát opakovat. Nakonec se to však povedlo. Stolek zmizel a s ním i všechny zdi, co mi dosud bránily v pohybu.
Začalo svítat. Sluneční paprsky zlatavě ozářily pšeničná pole, ve kterých jsem se nacházel. Zdálo se, že se rozprostírají až na samý kraj světa. Kolem nebylo nic než ta pole, úzká prašná cestička, na níž jsem stál a sympatický malý dům, jehož směrem jsem se vydal.
"Jsem doma!" zvolal jsem, jakmile jsem prošel vchodovými dveřmi.
"Vítej doma!" usmála se a vrhla se mi kolem krku, díky čemuž jsem konečně mohl znovu nasát tu Její překrásnou vůni.
"Chyběla jsi mi," přiznal jsem a políbil nenápadný hnědý flíček na Její tváři.
"I ty mně."
Než jsem se Jí stačil dostatečně nabažit, přiběhl zbytek uvítacího sboru.
"Tatíí!" ozvalo se odněkud a do náruče mi skočila Její dokonalá malá kopie. Stejné rysy, stejné vlásky, velmi podobné brýle. Jen oči měla moje. Následoval veselý štěkot a o pozornost se přihlásil i můj starý chlupatý přítel. Jen známá sněhobílá kočka posedávala opodál a snažila se nedávat najevo žádné známky radosti. Teď už jsme byli kompletní.
"Bojím se, že se nebudu moct zdržet dlouho," pošeptal jsem jí do ucha.
"Ale večeři si s námi dáš, ne?"
Večeři? podivil jsem se v duchu. Vždyť sotva svítalo. Brzy mi však došlo, že můj čas teď plynul docela jinak, než jak jsem byl zvyklý.
"Myslím, že to bych ještě mohl zvládnout," usmál jsem se.
A tak jsme se všichni přesunuli do jídelny, odkud už se linula lahodná vůně zeleniny na kari. Takové, jak ji uměla jen Ona. Jedli jsme, pili jsme, povídali si a byli jsme neskonale šťastní, až dokud slunce zase nezapadlo.
Hodnocení:5 (celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 19x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Tohle asi bez zkušenosti nevymyslíš, co? Je to teda celkem hnus, ale jelikož to očividně neměla být povídka o kráse bytí a vzletnosti ducha, řekla bych, že zdařilé.
Mlčky | Den, kdy jsem zkusil žít | Jak jsem zabil Slunce | Na břehu věčnosti | Padlá hvězda