15 366 literárních děl

3 002 autorů

Nestoudná společnost pokazí často i počestné mravy.
[Vegelweide Walther von der] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Cvok

To je náš život...

Autor: David Krejza, 21.12.2002, Povídky

Byl to dokonalý cvok. Všechny nás dostával do stavu totálního vyjevení. Byl slušnej, hodnej, vychovanej, milej, nikdy nic neodmítl, vždy vše splnil, prostě ideální člověk, kolega, pracovník..
Nikdo ho neměl rád.
Jiřího, tak se ten nebohý chlapec jmenoval, tak Jiřího mnoho lidí v představách vraždilo. V našich myšlenkách se stával obětí těch nejrafinovanějších zločinů. Ve skutečnosti byl terčem všemožných usurpací, vtípků a posměšků. Nikdy se ho nic nedotklo, nic nepochopil. Byl tvrdej. Se všemi to začalo jít s kopce. Jeho stupidně přátelský usměv, houpavá chůze a vážnost, s jakou přijímal úkoly, nás začala ničit. Nevěděl o tom, anebo možná ano, ale jeho slušnost mu zabraňovala se o tom jen zmínit. Přímý pohled do jeho bezbranných rozzářených očí by nevydržel ani profesionální vrah. Byl to věrný lovecký pes, který vykoná všechny příkazy svého pána s nadšením a je vděčný za každý projev náklonnosti.
V té době to v práci nebyla zrovna moc velká sranda. Ňákej čas už nám zapomínali přidat (prachy, ne práci) a nad tím vším se vznášel mrak nasranosti z uvědomění si vlastního sociálního postavení ve společnosti. Skoro všichni jsme to označovali za stav "bejt v píči". Zbytek to nedokázal nazvat a mizivé procento byly absolutní hovada, protože mluvili nesouvisle a vyjeveně o něčem, co se dalo popsat, jako že jsou spokojený a jaký je štěstí, že dnes práci vůbec někdo má a další zhovadilosti. Prostě byli v ještě větší prdeli než my.
Tohle společenství zoufalých stínů se den co den nedobrovolně probouzelo z vyčerpávajícího spánku plného úděsných snů, aby znovu vybojovali bitvu se životem. Rychle vykonaná ranní potřeba na WC. Obvykle nedostatečně. Rychlé zhltnutí něco mála teplé či vlažné tekutiny, vyčištění některých částí těla, nasoukání se do obnošených oděvů, jež se marně snaží vzbudit pocit solidnosti a spokojenosti, a v polospánku vyběhnout do smogového šera tak, jako miliony dalších. Tyto stíny se mlčky za občasného kašle, posmrkávání a zívání schází na místech, kde očekávají příjezdy smradlavých a špinavých prostředků hromadné dopravy. Je to jak pokračující hrůzný sen této a všech ostatních nocí. Nikdo nemluví. Všichni se topí ve svých neurčitých a otupělých myšlenkách. Jsou to myšlenky plné nasranosti, nenávisti a hnusu. S větším či menším zpožděním přijíždí přepravní monstra. V létě topí, v zimě nejdou zavřít okna, jejich řidiči jsou svým pracovním nástrojům podobni. Jsou pomalí, zmuchlaní a nenávidí nás. Je až s podivem, že na těchto místech, v tuto brzkou ranní dobu dochází tak málo k násilnostem a vraždám. Snad je to tím, že jsou všichni příliš unaveni na zabíjení. A pak, dobrý nůž je tak drahý. S tím souvisí další každodenní povinnost. Platit! Za všechno. Za špinavej autobus, za levně nakupovanou elektřinu, za psy, za drahej plyn, za auto, se kterým stejně nejezdím, daně, pojištění, za žrádlo, který je geneticky upravovaný, za vodu, ze který se vám udělá nádor na mozku, za operaci, aby vám ten nádor odřízli, za oblečení, čisticí prostředky, za vstup tam i tam, za výstup z toho i tamtoho. Platit, platit, platit. Sedím. Sedím u okna toho špinavýho dopravního monstra a snažím se nedejchat. Střídavě je většina cestujících nemocná. Kašel, pot, sípot, ucpané nosy. Každý, kdo to zažil, ví, co znamená nenávist. Proč si nechcípnou doma. Snaha nakažených je evidentní. Chtějí své řady co nejvíce rozšířit. Závidí se cokoli. I neucpaný nos. Nedýchám. Dusím se a vzdávám to. Vidím evidentní radost ve tvářích těch umírajících šmejdů. Dýchám zlehka a v hmatatelných představách velmi sadistickým způsobem veškeré nenáviděné zkopávám do krvavé kaše, zválené v prachu a blátě. Na chvíli mně to zlepšuje náladu. Na chvíli. V tom nevětraným přeplněným a zadýchaným žebřiňáku si někdo ulevil střevům. Doufám, že ten přičmoudlej prcek, co stojí ve předu, je arabskej terorista, co má okolo pupku 5 kilo semtexu. Odpal to! Kromě toho, že ze zavěšenýho saka řidiče šlohnul šrajtofli, neudělal vůbec nic. Autobus nemá tlumiče. V transu očekávám konec cesty. Začíná mě škrábat v krku. Doufám, že se mi podaří někoho nakazit v práci. Konečně ta kraksna dorazila do cílové stanice. Všichni se snaží vystoupit první. Jsou jako zvěř. Jsem venku mezi prvními. Budu si muset vyčistit boty. Škrábání v krku je čím dál intenzívnější. Je mi zima a snažím se rychle doběhnout do stanice metra. Na schodech jsem si zvrtnul kotník.. Prudkou bolest přehlušuje nával vzteku. Adrenalin stoupá. Snažím se vytáhnout ze stojanu jeden výtisk novin. Tyto jsou zdarma. Nedaří se. Pološílený důchodce se zarputilým výrazem v protivné tváři odnáší takřka celý balík. V domově důchodců asi zakládají čtenářský klub. Francouzská hůl se mu podklouzla a on i s balíkem novin padá. Lidé okolo ve spěchu prochází a shýbají se pro noviny, které jsou roztroušené po zemi. Dědkovi s protivnou tváří nikdo nepomůže. Beru si též jedny a spěchám dál. Ta událost s dědkem mi zlepšila trochu náladu. Naskakuji do vagonu a sedám si. Zase cítím nepříjemný zápach. Tentokrát se line z ústní dutiny vedle sedícího plešouna. Zápach je intenzivní, ale místa k sezení jsou všechna obsazena. Snažím se číst noviny. Nejde to. Na další stanici přestoupím do jiného vagónu. Další stanice. Přestup na jinou trasu. Další sprint. Nastupuji a opírám se o protilehlé dveře. Vůz je plný cikánů. Nevěřím, že jedou v tuhle nekřesťanskou dobu do práce. Instinktivně pokládám dlaň ruky na místo kabátu, pod kterým mám v náprsní kapse peněženku. Všichni se tváří velmi agresivně. Mám nepříjemné pocity. Snažím se působit tolerantním dojmem. Konečně má stanice. Vystupuji a vybíhám schody. Dobíhám na křižovatku, stíhám zelenou, přebíhám přechod a v dáli už vidím rýsující se obrysy budov podniku, kde pracuji. Žaludkem mi projede nepříjemná bolest. Krk už mám v jednom ohni. Vstupuji do vrátnice a pokouším se najít průkazku. Pracovníci bezpečnostní agentury jsou výkvět inteligence a dnes nemám sílu na ranní výstup. Mávám průkazkou jedné z pracovnic před obličejem. Po přezkoumání identity mého ksichtu a ksichtu na průkazu jsem vpuštěn do podniku. Hned za budovou vrátnice mě málem přejel náklaďák, za jehož volantem seděl hošík s kšiltovkou na hlavě a zubil se od ucha k uchu. Tomu už ruplo v bedně nadobro. Propocený a úplně vyčerpaný jsem se dobelhal do kanceláře. Nikdo tam ještě nebyl. Zapnul jsem počítač a šel se vymočit. Vrátím se nazpátek do kanclu a dosednu ztěžka na židli. Dávám si hlavu do dlaní a konečky prstů si zakreju oči. Zhluboka se nadýchnu a rozhlédnu po místnosti. Zařvu leknutím. Ve dveřích stojí mohutná postava Václava. Zubí se jak hovado a zdraví mě jak římského císaře. Něco nesrozumitelně zamumlá a odchází do vedlejší kanceláře. Václav je absolutní magor. Je jeden z mála, se kterým se dá rozumně mluvit. A ví že je v prdeli. Je absolutně normální. Za chvíli by měl dorazit Jiří. Náš Jiříček sedí vedle mě. Intenzivně kašlu a prskám na jeho stůl. Snad se ňákej bacil chytí. Moc tomu nevěřím. A už vchází do dveří. Jeho optimistický výraz ve tváři mi jasně říká jedno. Dnes je zase ve formě.
"Ahoj kolego," zdravíme se žoviálně. "Jak se dnes máš?"
Jeho otázka by zasloužila odpověď ve formě série těch nejhrubších nadávek, ale ovládnu se. Zašklebím se a zamumlám něco o špatným dnu a dál se už nechci pouštět do dalšího rozvíjení konverzace. Bohužel dnes je Jiříček přímo v extra formě. Okamžitě mě zavaluje optimistickou předpovědí počasí, prokládá to svým včerejším úsměvným příběhem z domácnosti, zeptá se mě na mou dceru a do to ho všeho stačí dvakrát zvednout vyzvánějící telefon se slovy "přeji hezké ráno, čím vám mohu pomoci?", v průběhu telefonování se zubí jak filmová hvězda a prokládá to slovy "ano, to máte naprostou pravdu, já vám absolutně rozumím", to vše říznuté občasným, opravdu srdečným zasmátím. Bože, jak já ho nenávidím. Chci jít domů. Chci se opít. Chci omdlít. Chci se dostat z dosahu toho nebezpečnýho cvoka, který mě ohrožuje na životě. Ve dveřích se objevuje energická postava ředitele obchodního úseku. Štěkne na nás pozdrav, a než stihnu zareagovat, velí nástup k ranní poradě. Když odchází, zakříčí mu Alešek "bodré dobré ráno, pane řediteli" do zad. Šéf již nereaguje, ale on ještě vyseká poklonu a podlézavě upřímný úsměv. Dnes půjde o život. Sedáme si do nepohodlných židliček v kanceláři šéfa. Již jsme v kompletní sestavě. Já, Václav, Jiříček, asistentka Johana a kolega Makš. Porada trvá cca 10 min. Bylo nám oznámeno, že nepodáváme odpovídající pracovní výkony (to opravdu nechápu), jsme nespolehliví, a tudíž se to bude muset projevit na vyplácení prémií. Kolega Makš se pokusil formou intelektuální a rádoby fundované hatmatilky vysvětlit, že vlastně pracujem dobře, ale že bychom mohli pracovat lépe, ale že jsme přetíženi, ale že se s tím poperem, ale.. No prostě to posral, jak jen nejvíc mohl. Velmi chytře tím šéfa nastartoval a ten nás konkrétně jednoho po druhém znectil tak, že polovina z nás v tu chvíli začala uvažovat o rituální sebevraždě. Šéf prostě nemá slabinu. Je ze žuly. A nebo alespoň byl. Do té doby, co k nám nastoupil Jiříček. Nenáviděný Jiříček byl jediný možný nástroj obrany. Václav se k němu naklonil a velmi vážně mu pošeptal: "Myslím, že by jsi měl šéfovi říct o tom problému, co řešíš s paní Hovornou. Dnes jste přeci měli další konflikt, tohle už nemůžeš na sobě nechat."
Václav je génius. Jiříček se chytil.
"Pane řediteli," skočil do řeči ještě pořádně rozjetýmu šéfovi, "musím vás, ehm, informovat o situaci u paní Hovorné, ehm."
Slova prokládal máváním rukou, vážným kulením očí a kýváním se na židli.
"Co?!" křiknul šéf.
"Omluvám se, pane řediteli, ale situace je vážná. Každý den mně urguje paní Hovorná stížnosti na poskytování servisu ze strany naší firmy. Již několikrát jsem paní, ehm, paní Hovorné sdělil, že nejsem za prvé kompetentní v rámci firmy a za druhé mi ani nepřísluší řešit tyto stížnosti z pozice mé funkce."
Z konceptu vykolejený ředitel jen nechápavě civěl do těch vážných, bezelstných pomněnkově modrých očí. Bylo to jak rána do zátylku. Člověk prostě neví, co se stalo, ale ví, že je to průser a hodně to bolí.
"Tak pošlete tu krávu do prdele!"
Jiříček se však nedal. Jeho oponentura, že tak to nejde, že to není tak jednoduché a že by bylo rozumné toto prodiskutovat v rámci schůzky všech zainteresovaných, byly argumenty, které ukončily ranní poradu. Když jsem míjel stůl asistentky Johany, tiše mi zašeptala: "Je fakt dobrej."
Je fakt dobrej. Tím vystihla úplně vše. Stačil jsem se ještě ohlídnout po Václavovi. Byl zarudlej smíchy. Chvilkový záchvat štěstí bez příčiny. V kanceláři se snažím nikoho nevšímat. Několikrát mi zazvoní telefon. Nic podstatného. Prostě práce. Na chvíli se zakoukám z okna.. Je z něj úchvatný pohled na oprýskané štíty výrobních hal. Před nimi vedou koleje. Právě projíždí vlak. Lidé v něm asi jedou do práce, ale v tuhle chvíli jim závidím. Zasním se.
"Aleši, ehm, promiň, máš telefon."
S vražedným výrazem v očích jsem vyrval Jiřímu telefon z ruky. Pracovní záležitost. Musím si jít udělat kafe. Cestou z kuchyně se stavím ve vedlejší kanceláři. Seberu dvě koblihy z tácu a zašklebím se na Václava. Zazubí se a posuňkem se ptá, co Jiřík. Zvednu oči v sloup, vypláznu jazyk a chytím se pod krkem. Zakření se a je vidět, že s odpovědí je očividně spokojen. Zbytek dopoledne uběhl poměrně rychle a s Václavem jsme vyrazili na oběd do podnikové jídelny. Podnikové stravování. Kapitola sama o sobě. Kultura stolování 21. století. Moderní gastronomie v rukou chemického průmyslu. Zasyť se a nezemři. Přání všech strávníků. Smrt v přímém přenosu a důchodci. Služeb jídelny využívají i bývalí zaměstnanci podniku. Především oni. Věkový průměr obědvajících je do našeho příchodu hodně nad sto let. Levné pokrmy, připravované dle tajných receptů Spolany Neratovice, se v jejich rukou stávají nebezpečnou zbraní. Množství porcí je na každý den připraveno dle objednávek strávníku z předchozího dne. Tudíž by se mělo dostat na všechny. Důchodci tomu nevěří. V 11 hodin z nich utvořená kavalerie, ozbrojená hladem, holemi různých délek a tlouštěk a pevnou vůlí si žrádlo vybojovat (ach, ta předválečná romantická generace), za válečného ryku vtrhá do prostor jídelny. Ztráty jsou minimální. Jen část nejstarších, již poloslepých kmetů místo k výdejnímu oknu doběhla k naproti otevřenému oknu a hluboko do něj naklonivší se chtěli dožadovat mináže. Chtěli se opřít o pult. Okno žádný pult nemá. Jídelna je ve druhém patře. Zbytek jídlachtivých maniaků za běhu popadla tácy, s nimiž se začali tlačit k výdejnímu pultu. A již je to tady. Jsou vydány první porce. Zmatené prohledávání kapes (strávníci si musí nosit své vlastní příbory). Lidské tragédie. Skleróza. Srkání polévek z talířů. Další úrazy. Je to boj o přežití. Jídlo je všude. Na oblečení, podlaze, obličejích. Druhá fáze. Za strašného řevu se důchodci řítí s plně naloženými tácy ke stolům. V jídelně je cca 150 míst. Stravujících nemůže být víc než 50. Ti starý válečníci tomu nevěří. Strategicky obsazují všechny stoly. Alespoň jeden důchodce na každý stůl. Všichni propukají ve vítězoslavný jekot. Za minimalních ztrát dnes zase zvítězili. Pohled na bojiště je strašný. Rychle sníme chemii u stolu s jedním staříkem, který je připraven kdykoli nám zakroutit krkem. Necháme ho žít. Odcházíme. Jejich vítězství je úplné. Jídelna je vzdálena od správní budovy asi deset minut cesty provozem. Je to překážková dráha na cvičišti zelených baretů. Návrat do kanceláře bez újmy není nikdy jistý. Neušpiněn nemožný. My, kravaty, nejsme u dělného lidu oblíbeni. Nevím, co nám ty blbci závidí. V kanceláři mám nepříjemný pocit z mokrých nohavic. Ohromná kaluž a náklaďák v rukou nasraného dělníka. Kombinace, jíž lze stěží uniknout. Jířík mi vyjadřuje svou podporu a velmi vehementně odsuzuje hanebné chování řidiče. Posílám ho do prdele. Přisuzuje to mému rozčilení a oznamuje mi, že ví, že to tak nemyslím. Neodporuju mu. Maily, telefony, prosby, žádosti, psaní, škrtání, přepisování. Poskytování informací a jejich příjímání. Práce. O tom se prostě nedá víc říct. Čtyři hodiny odpoledne. Konec. Žádnej větší průser. Jiřík měl ještě dvě větší chvíle, ale ustál jsem to. Snad jenom jeho telefonický rozhovor s jedním zákazníkem. Ten ho poslal do prdele a on se s námi pokoušel půl hodiny analyzovat proč. Nikdo ho neposlouchal. V analytickém monologu pokračoval ještě další dobrou půlhodinu. Zajímalo by mě, zda se do klávesnice dá zavést proud. Hodně vysoké napětí. To nejvyšší. Párkrát jsem se stavil ve vedlejší kanceláři. Důvod. Zprostředkování informací o Jiříkovi a jeho dalších výkonech. Cesta domů. Stejné utrpení. Naštěstí většina lidí má odpoledne ještě méně sil než ráno. Cestou si vybavuji Jiříčka.. Že je to ale debil. Chtěl bych vidět tu jeho rodinku. Určitě stejný moulové. Rozhod jsem se. Zítra mu něco vyvedu. Vymyslet něco na toho vola bude hračka. Usmívám se. Vystupuju s autobusu. Obcházím ho a ve výborný náladě přecházím silnici. Řidič náklaďáku, co příjížděl zprava, měl špatnej den. Vlastně ten den nenáviděl svět. Nesnažil se ani brzdit. Poslední, co jsem viděl, byl nenávistný úsměv v jeho tváři.

V tu chvíli se o několik desítek kilometrů dál srazila prorezlá škodovka s kamionem. Řidiče škodovky vystříhávali dvě hodiny z vraku. Jiříček už nikdy neuvidí svou rodinu.
Na kolečkový křeslo si asi nikdy nezvyknu. Nic už nebude takový, jak bývalo. Rodina se mnou zůstala. Byl jsem k ničemu před tím a jsem i teď. Ale takovejch jsou miliony. Sakra, mám plnej sáček. "Kláro.."