Cestou domů z návštěvy pohostinského zařízení potkala jsem opuštěné kotě. Krok jsem měla vrávorající, zato srdce lítostnější. Samotný mně byla zima, proto zželelo se mně klepajícího se kotěte zimou a strčila ho pod zimní bundu. Doma jsem jej vypustila, v lednici našla jogurt a běhala s ním za kotětem. Kotě na mě kašlalo a zalezlo pod konstrukci mého složitého pódia, spojeného s postelí. Únava z alkoholu mě přemohla a raději jsem ulehla. Ráno jsem se probudila s matnými vzpomínkami na kotě, začala jsem ho hledat, ale po kotěti ani vidu ani slechu. Celou pracovní dobu jsem přemýšlela, co s ním udělám. Vždyť já kočky vůbec nemám ráda, nemůžu ji mít v paneláku, nechci žádné zvíře, poznám to doma až se vrátím, kam ji dám? Celých osm hodin se tyto otázky mlely jedna přes druhou.
Po příchodu domů začala jsem hledat kotě. Asi po hodině jsem ho našla natažené pod nízkou dřevěnou konstrukcí. Po břiše jsem se k němu doplazila a rýpla do něj. Ani se nepohnulo. Přinesla jsem si domů nemocnou kočku a teď mi tady chcípla! To jediné mě napadlo. Najednou jsem se začala strachovat o hygienu. Přichystala jsem si igelitový pytel na odpadky, natáhla gumové rukavice a znova s tímto vybavením se vplazila za kotětem. Vytáhla jsem jej, vyplazila se na prostornější místo. Kotě mrtvolně prohnuté nejevilo známky života. Když jsem ho pokládala do odpadkového pytle, najednou se s řevem a silou vymrštilo. Já jsem jej už považovala za chcíplé, proto jsem se lekla a upustila ho. Znova jsem kotě lapila a strčila mu čumák do jogurtu, vřískalo a jogurtu se ani nedotklo. Přinesla jsem mu tedy salám, na ten se vrhlo jako opravdová šelma. Najednou se ale začalo podivně chovat. Nemohla jsem ho ani pohladit, pořád někam utíkalo. Tak jsem si řekla, že si ho nebudu všímat. Každou chvíli přibíhalo, kouslo mě a zase uteklo. Když to udělalo poněkolikáté, řekla jsem si, že to není normální kotě. Rozhodla jsem se, že jej odnesu zpět na svobodu. Jenže když už jednou jsem počítala s tím, že je chcíplé, najednou když oživlo, přeci jsem se ho jen začala nějak štítit. Natáhla jsem opět gumové rukavice a šla po něm. Zrovna když jsem jej chytila, začalo vykonávat velkou potřebu. Smrad se linul po celém bytě, ještě že jsem měla ty rukavice! Kotě začalo kousat a vřískat, strčila jsem ho do látkové tašky a šla s ním ven. Vypustila jsem ho a kotě ihned zmizelo. Doma při dlouhém větrání mě ale začaly přepadat myšlenky, zda se mu nic nestane. Cítila jsem se jako špatný člověk asi dva dny. Po dvou dnech jsem ho potkala na zastávce autobusu, kde se svým podivným způsobem kousalo do malých školáků. Přestala jsem si o něj dělat starosti. Ono se jistě prokouše do své dospělosti a já si snad z návratů z hospody domů už nikdy nepřinesu žádné podobné zvíře.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Tak jsem jednou umřela | Chcíplé kotě |