Boris, čerstvý čtyřicátník, za sebou právě zabouchl vchodové dveře a rozsvítil celou místnost hlavním vypínačem. Vešel do šatny, svlékl si modro-hnědou bundu, sundal si ošoupané džíny a cestou do koupelny se ještě stačil zbavit tenisek. Pak si dopřál pravidelnou porci ranního tréninku. Pár kliků , pár dřepů a dvacet sklapovaček. Občas si i přidával, tentokráte na sobě však pociťoval značnou únavu, navíc se o něj pokoušela i začínající angína. Poté si oblékl svůj pracovní oděv, skvěle sladěný černý komplet, kde pod tmavým sakem zářila růžová košile. Pomodlil se, políbil na stěně visící malinkatý růženec a doufajíce v další krásný a hlavně, po dlouhé době, výdělečný den, vyrazil v ústrety prvním ranním zákazníkům.
Boris vlastnil krásnou hospůdku „Queen Anabelle“, pojmenovanou po své ještě krásnější ženě. Bydleli ve stroze vybaveném bytečku na předměstí, který si ale majestátně vyzdobili a jenž tedy budil dojem honosného a luxusního příbytku. Boris byl veselý a bezstarostný člověk, nejen proto si ho Anabelle vybrala. Pramálo mu vadilo ono ranní vstávání o páté, kdy opouštěl svou loži rozespalý a rozcuchaný. Políbil svou ženu vždy na čelo, do ucha ji zašeptal: „Miluji Tě“ a v ranním rozbřesku se vypařil, jako by tu vůbec nebyl. Jeho „Anabella“ mu moc nevynášela, stačilo to tak akorát na zaplacení těch nejnutnějších výdajů - nájem, strava, atd. Boris zdědil svou hospodu, svoji práci, po tatínkovi. Také proto se o ni snažil pečovat nejlépe, jak uměl. A že to uměl velmi dobře. První přicházel, poslední odcházel. První odemykal, poslední zamykal. Tak byl tomuto „úkolu“ oddán. V práci trávil svůj veškerý čas. Domů se vracel pozdě večer, zpravidla vždy, když už jeho žena spala. Vyčerpán, ani ne tak brzkým vstáváním, anebo pozdním návratem , jako spíše nekonečným bavením hostů, lačnících po jeho vzrušujících příbězích. Vyprávěl je vskutku velice poutavě. Mnohdy je ale dosti přibarvoval, za což za ním ale nikdo s výtkami nechodil, ba naopak. Cestou domů si pak ani nestihl dočíst noviny, rozečtené od ranní cesty autobusem do práce. Oči se mu zavíraly už automaticky, každou minutu se čím dál tím víc ponořoval do svých myšlenek a jediné co ho drželo při vědomí a nedovolovalo mu usnout, bylo řidičovo nepravidelné střídání pedálů brzda – plyn. Jediné na co při oněch fantaskních výletech myslel, byla jeho roztomile stydlivá žena, zároveň si, jakkoli to nechtěl přivolat, uvědomoval, že by ji mohl kdykoli ztratit. Při tomto pomyšlení zbledl a začal se dusit. Plně si uvědomoval, že ji vzhledem ke své časově náročné práci, zanedbává. Hodlal to ale změnit. A tak následného rána si noviny nekoupil, jak to obvykle dělával, ale cestou do práce si pohrával s myšlenkou, s kým by se o podnik podělil. Chtěl tak ušetřit vícero času na Anabelle, jeho skutečnou a jedinou Anabelle. Celý den pak s rozzářenou tváří a úsměvem od ucha k uchu, povídal své dobrodružné příběhy. Když se ho o několik minut poté, zeptala madam Černá, mimochodem horlivá posluchačka jeho každodenních příběhů, z čeho má dnes tak velkou radost, bavič bez otálení odpověděl: „Mám skvělou hospůdku, senzační publikum!“ na což zareagovalo početné ženské osazenstvo ostýchavým začervenáním se. Boris si toho moc nevšímal a pokračoval: „Konečně jsem našel někoho, kdo by byl ochotný se se mnou o tuhle moji „Anabelle“ šábnout na půl, čímž mi zbude víc čas na moji milovanou ženu!“ radostně volal, v té době stále ještě stoprocentní majitel hospody, a který zdůrazňoval význam spojení „moji ženu“ ukazováčkem, směřujícím hrdě na svou mužnou hruď. Zbytek dne netrpělivě posouval obě ručičky svým pohledem vpřed. Už se nemohl dočkat nadšení a zároveň úlevy, které ho bezprostředně zavalí až to oznámí své ženě. Mezitím Anabelle odpočívala doma na gauči, při čtení knihy pro budoucí matky. Po této knize nesáhla Anabelle jen tak náhodou.
Četla nahlas: „V prvních měsících těhotenství, dopřávejte svému budoucímu potomkovi co možná největší klid, snažte se vyhýbat každodennímu stresu, způsobeného např: nadměrným množstvím hodin strávených na pracovišti či opětovnými emocionálními změnami. Omezte pohyb a nezdravá jídla.“ Anabelle se přes knihu podívala na své roztomile zakulacené bříško, dvakrát ho pohladila, zívla si a usnula s knihou v ruce.
Večer se nachýlil a Boris, jenž v pravé ruce držel právě zakoupené Beaujolais, nastupoval do večerního autobusu a přemítal, jak tu skvělou novinu oznámí své choti. Vystoupil jako vždy pár kroků od jejich bytu, kde ale tentokráte, více než kdy jindy, stála početná skupinka sousedů, i úplně cizích lidí. Ti, co Borise poznávali, nic neříkali ze strachu z jeho hněvu, a raději klopili zrak. Sem tam se z davu ozvalo nesmělé: „je nám to opravdu líto“ či „upřímnou soustrast.“
Boris se konečně prodral houštinou těl, tvořících jemu neznámý obrazec, připomínající možná obdélník. Boris však nebyl žádný velký matematik, a proto se tím déle nezabýval. Zprvu ho násilně ozářila světla blikající s kadencí úměrnou počtem policejních aut. Napravo od zmiňovaného houfu přihlížejících, stála sanitka, s otevřenými zadními dvířky a vystrčeným nájezdem pro nosítka. Boris upustil láhev vína a pospíchal blíže, zjistit co se děje. Přitom nevěřícně zíral na sanitku po jeho pravici. Zastavil se až nárazem o hruď velikého, vzrůstem i šířkou, postaršího policisty v uniformě, téže, jakou vídával v televizi, při sledování oblíbených kriminálních seriálů. „Co tu pohledáváte?“ tázal se hlubokým tenorem muž se zbraní. Boris na jeho výzvu vůbec nereagoval a rozběhl se ke vchodu svého bytu. Jenže policistovi dispozice, hlavně od pasu výše, představovaly pro Borise příliš velké sousto. Policista se tedy zeptal znovu, ještě hlasitěji: „Co tu pohledáváte, chlape?“ zadržujíc Borise.
„Já tu bydlím, ksakru, tak už mě pusťte dovnitř chlape, mám tam ženu!“ rozčíleně křičel na strážníka. Chvilku se snažil dostat o kousek blíže domu, pak to ale vzdal. Otočil se a byl by i schopen se s tím snad smířit. Jenže…křik, údiv, rozčarování a hlavně ukazováčky lidí směřujíc opačným směrem, ho přiměly otočit se. Udělal to vskutku bleskurychle, chystal se něco říci, však s otevřenou pusou zůstal stát jak opařený. Dvakrát si promnul oči, aby se přesvědčil, zda se mu to všechno nezdá. S rozklepanými koleny se sotva držel na nohou, podpírajíc se o velká ramena strážníkova. Díval se na sanitáře jak vyjíždějí ven, přes práh jeho bytu. Sanitární lehátko táhli jen dva sanitáři, jelikož váha ženy nedosahovala ani 50 kilogramů. Boris se neodvážil zeptat, poznal však pramínek vlasů, čnících z pod prostěradla. Nedbal davu, zírajícího na jeho mastné, neumyté vlasy a špinavé kalhoty a rozbrečel se. Věděl, že to jeho pocitu nepřidá, přesto však následně zvedl zrak a utírajíc si dlaní mokrou tvář, sledoval mizející sanitku. Roztřesen, nenacházející slova, utekl pryč. Utíkal tak dlouho, že už skoro nerozeznával okolí, zastavil se proto a klesl vyčerpáním na lavičku. Tam také přespal, svíraje Anabellinu fotku v pravé dlani.
Další dny trávil navštěvováním hospod, což mu také v tehdy připadalo jako nejlepší varianta. Domů se odhodlal až teprve šestý den po oné tragické události. Velice obezřetně vklouzl do domu, na sobě kulicha s černými brýlemi. Ze schránky vybral poštu, schody vyběhl po dvou a už odemykal dveře, jimiž následně proklouzl jako myška do své dirky. Dopis, jelikož mu nepřikládal sebemenší důležitost, jen tak nenucenně pohodil na stůl a vešel do ložnice. Chvíli trochu zkoumavě a bezmyšlenkovitě procházel prázdný byt. Čím déle procházel jednotlivé místnosti, tím více myslel na ni. Posadil se do rozvrzaného, proutěného křesla s její fotkou v levé ruce a flaškou rumu, zapíjející svůj žal, v pravé. Dva loky tuzemáku a neprobudila by ho ani rána z děla. Dva týdny na to, spíše z narůstající nudy než ze zvědavosti, popadl dopis, stále ještě ležící na stole, přesně na stejném místě a jal se ho otevřít. Modrému proužku na levé straně nevěnoval příliš pozornosti, přesněji žádnou. Po pravdě řečeno, pozornost věnoval poslední dobou snad jen plné láhvince rumu a na ní závislém obnosu své peněženky, v níž ale kovové drobáky řinčely méně a méně. Obálku roztrhal, vyndal dopis a četl to nejdůležitější. „Dne 17. 7. se v budově Nejvyššího soudu, uskuteční soudní proces s obžalovaným Karlem K., obviněným z vraždy prvního stupně Anabelle Girardové. Soud zasedá v 9:00 hodin dopoledne. Tímto jste k němu, jako osoba blízce pojena s obětí, přizván. Nashledanou.“ krátké, ale výstižné. Boris, jako by ho živou vodou polili, ihned věděl, že k soudu přijít musí. Nejen kvůli sobě. Hlavně kvůli ní… Zbylých šest dní, které se mimochodem vlekly, jak žížaly po suché silnici, byl jak na trní. Myšlenky na soud ho pohlcovaly kdekoli byl, cokoli dělal. Nespal, nejedl, pouze neustále přemýšlel nad procesem, tajemným Karlem K., kterého toužil konečně spatřit, Anabelle a vůbec věcmi, jež byly se soudem spojeny.
V pátek ráno, 17. 7., vstal Boris o trochu později než obvykle, kolem sedmé hodiny. V práci si vzal volno, tudíž si trošičku přispal. Po pravidelné, ranní hygieně se nasnídal, oblékl černý pracovní komplet, vyzvednutý o den dříve z práce a vyrazil k soudu. Protože měl stále čas, stavil se na skok v květinářství navštívit maminku. Pracovala tam. Její květinářství se nacházelo jen pár bloků od Borisova bytu, směrem k soudu. Vůbec si tedy cestu neprodloužil. Po kávě, kterou Borise přivítala jeho matka, nabídla svému synovy ještě štrůdl. Nepohrdl jím. Nikdy. Poté se s ní co nejsrdečněji rozloučil, jako by tušil, že ji možná vidí naposledy. Neměl ani ponětí, co všechno se může toho rána v soudní síni stát. Smutně se otočil, se slzami v očích otevřel dveře a rychlým krokem odešel.
V 9:00 hodin ráno, přesně podle upozornění v dopise, začalo soudní přelíčení. Po sérii výslechů svědků a příbuzných, byl předvolán ten, o jehož dalším životě na svobodě, se mělo v příštích minutách rozhodovat. Vysoký, statný, nepříliš pohledný muž, jehož by jste asi spíše tipovali na řízného zadáka týmu amerického fotbalu či člena policejního kordonu. Byl přiveden v poutech a 2členném doprovodu policejních strážníků. Pak byl, aspoň na dobu výslechu, zbaven těsných pout. Dovedli ho k místu mezi předsedajícím soudcem a porotou. Posadil se. Po nezbytných ústavních povinnostech, začalo slyšení. Boris nevnímal. Důvod byl nasnadě. Na tenhle okamžik toužebně čekal posledních čtrnáct dní. Konečně spatřil vraha své milované, své jediné. Během obhájcových plytkých a nedůvěryhodných argumentech, byl již Boris v rozlehlé chodbě Nejvyššího soudu, která vedla na toaletu. Po krátké chvilce vyšel ven naprosto klidný, vyrovnaný muž, strážník mu otevřel dveře do soudní síně, za což uslyšel zdvořilé poděkování. Boris se usadil do přední řady. To už vrcholila závěrečná řeč vrahova obhájce, jenž viditelně dělal vše, co bylo v jeho silách. Celý propocený a rudý, což se ale vzhledem k míře intenzity jeho řeči, dalo naprosto jednoduše chápat, si upravil kravatu a po krátkém výdechu únavou padl na židli. 30minutovou pauzu, během níž se porota radila o závěrečném verdiktu, strávil Boris, usrkávajíc pořádně silného turka, v bufetu poblíž soudu. Vrátil se zpět akorát včas. Verdikt poroty, potvrzený soudcovým souhlasným pokývnutím, viděl ve svých očích Boris jako zradu, hanbu, nespravedlnost, podlost a urážku vůči své ženě. Jako býk, reagující na červený šátek toreadorův, hnal se směrem k soudci. Vší silou, která mu ještě zbyla v těle, odstrčil uniformované strážníky, oddělující celý soudní aparát od přihlížejících a náhle se ocitl mezi soudcem a obžalovaným Karlem K. Hněv v něm teď převládal, jako více než cokoli jiného. Cítil křivdu a nespravedlnost, která už teď nemohla být, podle jeho názoru, vykoupena vůbec ničím, ani nikým. Možná i proto, spíše ale právě proto, vytáhl z náprsní kapsy ilegálně držený revolver a téměř celý jeho zásobník napumpoval do Karlovy vypnuté hrudi. Svištění kulek nebylo možno zaslechnout, neboť bylo přehlušeno Borisovými výkřiky: „Tohle máš za Anabelle, chcípni, ty svině!“ Karlovo skomírající tělo, vypadající teď spíše jako čerstvý ementál, se skácelo jako podťaté k zemi, vedle vyděšeného obhájce. Boris znovu nic nevnímal. Nikoho. Ani křičící a v panice utíkající dav, ani pod stůl schovávajícího se soudce, ba ani policisty vbíhající do soudní síně. Pomodlil se, poprosil o odpuštění a poslední kulkou, kterou si záměrně schoval v zásobníku, ukončil tento soudní proces.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Boris | Hodina pravdy |