Bohouš

Slohovka... aneb jak jsem se poprala s extrémě nudným tématem "Pan Novák měl jet na služební cestu do Brna. Nařídil si budík a druhý den ráno… - dokončete vypravování."


Autor: Xibalba, 4.10.2009, Povídky

  

Pan Novák měl jet na služební cestu do Brna. Nařídil si budík a druhý den ráno… Ale no tak, počkat! Nespěchejme přece. Něco chutného k zakousnutí, pohodlně se usaďme a potichu naslouchejme příběhu pana Bohuslava Nováka (dále jen Bohouš), který nezačal ráno po zazvonění neodbytného budíku, nýbrž předchozího večera, jen malou chvilku po tom, co se Bohouš uložil ke spánku a zavřel svá unavená víčka.
Aby mé další vypravování mělo smysl, musím se na tomto místě pozastavit a objasnit dvě věci.
Za prvé - k oné již zmíněné služební cestě. Bohouš pracoval pro jednu z velkých brněnských firem a přestože byl tím pádem velmi slušně finančně zajištěný, nebyl šťastný. Toužil po práci, ze které by se k večeru vracel a cítil jistou radost. Uspokojení nad tím, že za uplynulý den svět (byť jen malinko) obohatil a nestal se pouze dalším článkem smutného kolotoče honby za penězi, ke kterému dnešní společnost tolik tíhne. Toužil po práci, kterou by si každá částečka jeho bytí naplno užívala a kde by mzda byla pouhou třešničkou na pomyslném dortu. Z těchto důvodů již dlouho přemýšlel o změně povolání, nicméně ať si lámal hlavu, jak mohl, nepřišel na žádné zaměstnání, které by tato kritéria splňovalo.
A za druhé – už jste někdy slyšeli o „lucidním snění“? Je to „stav vědomí, který nastává v okamžiku, kdy si člověk uvědomuje, že sní. Člověk spí a přitom je schopen svůj sen ovládat.“
Právě Bohouš měl štěstí jeden takový vyjímečný sen prožít. A o tom vám budu vyprávět.
Vraťmě se tedy do okamžiku, kdy pana Nováka přemohla únava a on se ponořil do sladkého „nevědomí“ zvaného spánek. Znáte ten pocit, kdy usínáte a vaše myšlenky se volně prolínají do snů? Právě toto prožíval náš Bohouš s tím drobným rozdílem, že jeho vědomí se nerozplynulo v pouhé nic. Naopak, projasňovalo se a najednou si uvědomil, že stojí v prostorné bílé kruhové místnosti, jejíž zdi byly lemovány nejméně tuctem těch nejobycejnějších bílých dveří, každé z nich s naprosto odlišnou klikou. Uprostřed místnosti ledabyle postávalo hráškově zelené otočné křesílko oblých tvarů – luxusní designový kousek, po kterém zatouží srdce nejednoho milovníka moderního umění. A tak Bohouš udělal věc, která by jako první napadla naprostou vetšinu z nás, kteří bychom se ocitli v prázdné místnosti s křeslem uprostřed – posadil se na něj. V tom okamžiku zakusil velmi zvláštní pocit. Uvědomil si, že sní a cítil, že ať si bude přát spatřit cokoliv, za jedněmi z těch mnoha dveří, které ho obklopovaly, to nepochybně nalezne. Okamžitě si vzpomněl na svou tajnou touhu, a rozhodl se vydat se po stopách těch nejrozmanitějších povolání. Naleznout to jediné, které bude právě pro něj to pravé.
Zhluboka se tedy nadechl a roztočil se na křesle tak silně, že když začínalo zpomalovat, už se mu řádně točila hlava. Po chvíli se křeslo zastavilo úplně a pohled pana Nováka utkvěl na bílých dveřích (ostatně, jak jinak) s podivnou mosaznou klikou, tvarem nejvíc připomínající rukojeť dvířek od lednice. Mírně zavrávoral a namířil si to přímo k těmto dveřím. Otevřel je a nahlédl do úzkého prostoru s mnoha sedadly a řadou menších oblých oken, z čehož usoudil, že právě vstoupil na palubu dopravního letadla. Hned si vzpomněl na dávná léta a svůj dětský sen stát se pilotem, takže nezaváhal ani sekundu a vydal se směrem, kterým tušil pilotní kabinu. Vzhledem k tomu, že si Bohouš směl přát cokoliv, určitě nikoho z nás nepřekvapí, že pilotovi onoho letadla nepřišlo ani za mák podivné, že k němu přisedl cizí muž a evidentně s ním mínil takto absolvovat celý let. A tak se Bohouš uvelebil v kabině a prožil jeden velmi neobyčejný výlet. Když letadlo kleslo natolik, že se jeho kola dotkla přistávací dráhy, odhodlal se k otázce, která mu dlouhou dobu vrtala hlavou. Pohléhl na vážného muže vedle sebe a řekl: „Promiňte, mohu se Vás na něco zeptat? Proč jste se rozhodl právě pro toto povolání a ne pro některé z tisíců dalších?“ Pilot se zamyslel a po chvíli odpověděl: „Už když jsem byl malým chlapcem, směřoval můj zrak k nebi, k ptákům unášeným větrem a toužil jsem zakusit jejich pocit. Nicméně to byl jen pouhý dětský sen. Co mě naplňuje dnes je zodpovědnost, výzva, kterou pocítím před každým letem s vědomím, že musím dorazit bezpečně do cíle.“ Bohouš chvíli přemýšlel o tom, co si právě vyslechl. Bezpochyby velmi zvláštní a hrdá motivace, ale přesto se to neshodovalo s tužbami jeho vlastního srdce. Zavřel tedy pevně oči a když je znovu otevřel, opět seděl v onom zeleném otočném křesílku a nespočet bílých dvěří kolem ho lákal, aby si vybral jedny z nich a vstoupil.
Tentokrát se našemu poutníkovi zachtělo setkat se pro změnu s nějakým bezstarostným a klidným zaměstnání, roztočil se tedy na křesle po druhé a tentokrát jeho zrak padl na dveře, které měly místo kliky kouli zdobenou červeno-bílou spirálou, takže ze všeho nejvíc připomínala pouťové lízátko. Otočil koulí a přistihl se, jak vylézá dvířky dětského dřevěného domku uprostřed rozlehlého hřiště. Rozhléhl se kolem a zjistil, že se nachází v hezkém, udržovaném parku s pečlivě vyznačenými chodníčky, a že povolání, po kterém se pídí, nejspíš zastává bodře vypadající starší chlapík za pultem stánku se zmrzlinou. Zamířil tedy rovnou k němu a zabral místo na lavičce, odkud mohl zmrzlináře strategicky pozorovat, jak dlouho chtěl. Za odpoledne, které proseděl na lavičce, viděl Bohouš nepočítaně rodičů s dětmi. Některé z nich šly s mámou či tátou slušně za ruku a jen nenápadně vyjadřovaly názor, že kopeček jahodové zmrzliny je to pravé a jediné po čem právě jejich srdce prahne. Jiné se ovšem projevovaly mnohem nevybíravěji – kopaly, plakaly a křičely: „Mamííí, já tu zmrzlinu chci a chci a chci!“ Na všechny bez rozdílu se však zmrzlinář mile usmíval, když jim podával jejich porci a vypadal, že ho jeho práce náramně baví a naplno si ji užívá. A taky že ano, když mu totiž Bohouš položil stejnou otázku jako pilotovi před ním, jeho odpověď zněla: „Proč jsem se rozhodl stát se zmrzlinářem? To je jednoduché. Ještě před takovými dvaceti lety jsem zastával jiné povolání, mnohem uspěchanější, hektičtějši. Jednoho dne jsem však zjistil, že už toho mám dost. Už jsem se nechtěl dál pořád dokola za něčím honit. A tak jsem si pořídil tento stánek a jsem spokojený. Spousta věcí se průběhem let mění, ale ta jiskra v očích dětí, kterým podávám svou zmrzlinu, je stejná už celých dlouhých dvacet let.“ Také nad tímto postojem se Bohouš zamyslel. A opět zjistil, že ani toto nebude nic pro něj. Práce je to nepochybně krásná, dělá-li ji člověk s tím správným nadšením, nicméně pramálo rozmanitá. Nezbylo tedy nic jiného, než opět pevně sevřít víčka a otevřít je na nám i Bohoušovi už dobře známém křesle.
Kdybych měla vyjmenovat všechna povolání, která té noci pan Novák ve svém snu okusil, seděli bychom tady všichni mnohem déle, než by bylo milé vám i mně. A musím zmínit, že ani jediné z nich se neukázalo býti tím pravým. Proto jich nespočetné množství přeskočím až k poslednímu a ze všech nejsilnějšímu roztočení toho parádního křesílka. Bohouš cítil, že čas, který byl vyměřen pro tento sen se už neúprosně krátí, že co nevidět zazvoní budík a on vstane, střízlivě se oblékne a vyrazí na služební cestu, která se tolik liší od jeho vysněné představy. Věděl, že je to zatočení poslední, proto do něj dal všechnu svou sílu a touhu. Po chvíli, která se Bohoušovi zdála jako celá věčnost se křeslo konečně hladce zastavilo a on zjistil, že se dívá na velmi zvláštní dveře. Podivné bylo, že za celou dobu strávenou v bílé místnosti si jich ani jedinkrát nepovšimnul. Spíše než dvěře připomínaly tepanou branku, kterou se zpravidla vstupuje do zahrady. Čas běžel, Bohouš tedy nezaváhal ani na okamžik a namířil své kroky přímo k těmto dveřím. Srdce mu divoce tlouklo, neboť věděl, že to, co hledá, musí najít za nimi. Zatáhl tedy za kovanou kliku a vstoupil.
Jaké však bylo jeho zklamání, když si uvědomil, že stojí v rozlehlé zahradě plné ovocných stromů a záhonů dozrávající zeleniny, nikde ani živáčka. V tom však zaslechl někde z dálky několik tichoučkých dětských hlasů, a tak se vydal směrem, odkud přicházely. Jejich majitele nalezl roztroušené v trávě kolem obrovského kusu papíru, na který včechny děti kreslily, malovaly, čmáraly, obtiskovaly své dlaně i chodidla a podle všeho se náramně dobře bavily, radost pohledět. Nicméně Bohouš nebyl ani při nejmenším spokojen. Nikde žádná osoba vykonávající své povolání, jen několik jabloní a parta tvořících dětí. Už si opravdu začínal zoufat, zvolal tedy: „Děti, proč kresíte?!“ Nenásledovala však odpověď, pouze rozmanité hlasy nejméně tuctu řádících dětí narušované podivným, stále zesilujícím zvukem.
A najednou všechen ten zvláštní svět pominul a Bohouš si uvědomil, že leží ve své posteli a u hlavy mu vyzvání nenapravitelný budík. Vypnul ho, ale nevstal uspěchaně jako každý den. Ještě dlouho ležel ve své posteli a přemýšlel o svém zvláštním snu. Nejvíc mu vrtaly hlavou kreslící děti v zahradě. Proč žádné z nich neodpovědělo na jeho otázku? Vmyšlenkách se vrátil do svého vlastního dětství a záhy pochopil. Když jsme byli dětmi, dělali jsme věci jen tak, z čisté radosti, nepřemýšleli jsme o zisku či o uznání. To, co jsme dělali, jsme dělali prostě proto, že se nám chtělo a nechápali jsme otázky typu „na co? k čemu? proč?“.
Nebyla právě tato myšlenka to, co Bohuslav Novák hledal? Kdo ví. Já vám jen povím, že to ráno v klidu a pohodě posnídal a rozjel se směr Brno. Nezamířil však do firmy, kde pracoval, nýbrž si v jednom malém obchůdku v centru koupil pár stětců, barvy a velký skicák, usadil se na obrubník a začal malovat. Jen tak.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 22x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Poeta.cz 5.10.2009, 19:29

Škoda, žes před odesláním díla nevyužila jazykovou korekturu. Upravila by všechny překlepy a drobné chybky.

Dlouhý text je dobré členit do určitých odstavců, je potom přehlednější a snadněji se čte.
Vyhodila bych uvozovky, které nejsou přímou řečí ("lucidní snění", "stav vědomí...").
Přirovnání, která běžně používáme v hovorové řeči, mohou v textu vyznít jinak (např.: ..."viděl nepočítaně rodičů s dětmi...")

Máš fantazii.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>