Zabili Bénázír. Zabili krásu, kterou až dosud všichni uctívali, alespoň se to tak zdálo. Krásu, která se sama, dobrovolně stala terčem útoku, štítem pro něčí zlobu, kterou ani ten někdo sám nechápal. Ale nebuďme idealisty, nemůžeme přece uctívat symboly, co samy dobrovolně dávají hlavu na špalek, aby nesly aureolu mučedníka. Někdo si kleká před krásou, někdo před mocí, někdo před vidinou mlhavého snu, v němž leží pod rozkvetlým stromem a cpe se granátovými jablky. My však, lidé racionálního světa, lidé myslící rozumem, i když jednající nerozumně tak často, jak je to jen možné, nemůžeme chápat ani význam slova „kleknout“. Známe ale slovo „odsoudit“. Ovšem koho vlastně? Oběť i útočník zdají se být oba mučedníky. Tito dva si dokonce mohou vyměnit role a oběť může být stejně dobře útočníkem jako útočník obětí. Žalujme tedy neviditelné autority, rozplývající se však až příliš dobře v mlze dějin i přítomnosti, protože ty nikdy nevidí je, nýbrž hmatatelné symboly. Kameny jsou zase rozdány – jedni si vzali bílé, druzí černé, ale což neznamená bílá pro jedny smutek a pro druhé radost, což černá nemá také více podob? Ztratíme pár slz a budeme se mstít! Tedy – my ne, to ti, pro které ta černá a bílá dokázaly zhmotnět.
Když se řekne bílá, vybaví se mi pleť porcelánových panenek, čistých, dokonalých a studených. Černá je pak žár a zuhelnatělé uhlíky v plameni, znamená teplo, život, život, který musí být trochu nečistý, aby žil a byl žit. Obě se musí doplňovat jako drahokam, vprostřed něhož je uvězněno drobné smítko, jako kousek uhlí, který se na okraji zaleskne. Ne, dokonalost je pouze snivý ideál, který je však nejvíc mrtvý v tom okamžiku, kdy na něj myslíme, kdy k němu směřujeme a nejvíc ho chceme. Samotný ideál nemusí být ale onou dokonalostí, neboť ji v mnohém překračuje. Není černobílý, je to ten rozkvetlý strom, pod který si leháme a pod nímž usínáme, když sami sebe korunujeme za mučedníky. Idealizace znamená vlastní mučednictví, avšak do jaké míry je nutné, do jaké míry vynucené a proč tak ceněné, když vybízí další a další, aby usnuli pod svými rozkvetlými stromy? Kde se bere síla, která dokáže z člověka udělat zvíře jen pro pocit, že splní svoji „povinnost“? Kde se bere stejná síla, která z něj dělá tak lehce obětního beránka neschopného zodpovědnosti za sebe sama, ale ani za ty, jimž se stala symbolem, tím ideálem, kvůli němuž jsou schopni zabíjet nebo zemřít? My to nechápeme. Nedokážeme se sklonit, nedokážeme si kleknout před mentalitami překračujícími náš životní prostor, před fíkovníky a pestrými šátky namočenými v krvi. I oni se ptají, proč zabíjet. Odpovídají jim ti druzí taktéž otázkou: Proč nezabíjet? Vraždit znamená „být viděn“, dát na odiv svou mstu proti těm, co „nemají pravdu“, celé je to martyrium za „správnou věc“.
A svět vzkáže politování. Zabili Bénázír. Byla krásná, vznešená a vzdělaná, ideál ženy, političky, vlastenky. Co bude teď? Jen hrubá síla, protože ona chtěla mír. Je mučednicí, a kdyby byla katolička, prohlásíme ji za svatou. Kde byla však zodpovědnost za ten jeden život, který znamenal tak mnoho? Na kterém stál mír, životy a hodnoty tisíců dalších? Který měl být precedentem pro příští generace? Nebudeme litovat krásné Bénázír. Za několik týdnů o ní někdo napíše dojímavou knihu, za desetiletí zapadne do dějepisných učebnic a pak někdo zkonstatuje, že to byl přece „přirozený běh věcí“, za nějž nezodpovídáme. Její tvář bude ještě nějaký čas zdobit ulice její vlasti, pod její podobiznou bude vystřeleno ještě mnoho kulek, na její hrob se budou pokládat květiny. A pak… svět zapomene na krásnou Bénázír a lidé si zvolí jiný ideál, za nějž se musí bít.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Nálada | Můra | Univerzální | Chopin | Evangelína