Alabama - 1980

  

Krajina se noří do tmy. Kadilak jede bez přestávky už několik hodin. Theodor, který řídí, právě rozlil pivo, když se pokoušel napít. "Sakra dávej pozor, to je tátovo auto!" zakřičí Jana. Inzultovaný řidič mávne rukou a dá si práska. Motor auta pracuje na plný výkon. Světla vozu náhle ozáří ceduli, jež lemuje okraj dálnice. Velký nápis hlásí: "Vítejte ve státě Alabama". Rychlost se zvyšuje spolu z adrenalinem. "Zpomal, tam je to!" pronese opět Jana a namíří prstem ke vzdálenému penzionu na kopci, který byl reklamován starým poutačem umístěným o několik kilometrů nazpět. Auto změnilo směr odbočením doprava – směrem k šipce s nápisem "EXIT". Zanedlouho zastavilo před zchátralým motelem. "Vypadá to tady jako ve filmu Psycho," poznamenal Marian, který sedí na zadním sedadle. "Nepovídej, Normane," pronese Theodor s úsměvem a krátce se otočí směrem dozadu, načež zatáhne ruční brzdu. Adriana se rozesměje před tím, než ji mladík políbí. Všichni čtyři se po chvíli "škrábou" ven z auta. Bílý kouř stoupá z vnitřku vozu. Do tmy se nese hlasitou ozvěnou smích. Z motelu vychází starý muž – zřejmě majitel. Rozsvítí baterku a světelný kužel nasměruje k autu, jehož dveře jsou dokořán. Theodor se s námahou napřímí, přičemž se lehce zaklání dozadu. "Dobrý večer, mohli bychom zde přenocovat?" zeptá se hlasitě muže, který stojí několik metrů před ním. "Domácí", jenž má na hlavě naraženou kožešinovou ušatku s rozvázanými šňůrkami, zprvu neodpovídá. Marian před chvílí upadl do bláta a nyní se s námahou zvedá zpátky na nohy. Adriana mu chce pomoct, ale když se předkloní, vylétnou jí z úst zvratky – přímo do Marianova rozkroku. Jana vybuchne salvou smíchu tak, jak to holky často dělávají v podobných situacích, zejména když jsou zkouřené. "Ježiš Maria, lidi, nedělejte tady ostudu! Nebo budeme muset nocovat v autě," řekne Theodor, když pozoruje dvojici, jejíž stav by se dal bez přehánění nazvat žalostným. Po těchto slovech otočí hlavu opět k majiteli motelu. Jeho obličej je slabě ozářen umělým světlem baterky. "Promiňte, pane, budeme se chovat slušně," sdělí Theodor s omluvným tónem v hlase. "Domácí", kterému vykukují z pod beranice šedivé vlasy, opět mlčí. Theodor zahlédne jeho zlostný pohled a znejistí. Zkusí se pousmát, ale moc mu to nejde. Stařík po chvíli otevře dveře a vejde zpátky do motelu. Mladí lidé jsou překvapení, nevědí, co si o takovémto počínání mají myslet. Starý muž se za okamžik vrátí. V ruce drží nějakou cedulku, pověsí ji na dveře než znovu odejde. "Co je tam napsáno?" ptá se Marian, který se už trochu zmátožil. "Otevřeno," oznámí Theodor a dodává: "Jdeme!"
Zanedlouho jsou všichni uvnitř a stojí v prostorné recepci. "Stařík" někde zmizel. Místo něj je tady obézní žena v důchodovém věku s vlasy obarvenými na blond. "Dva dvoulůžkové pokoje, prosím," řekne jí Theodor a podává peníze. Žena si vezme bankovku a vrátí mladíkovi patřičný obnos zpět. Potom ale nějak podezřelé zpozorní. Zakloní hlavu a zdá se, že rozšířenými nozdrami mohutně vtahuje do plic páchnoucí vzduch. "Co je to tady za smrad?!" zeptá se asi po pěti vteřinách. Puch vydávají samozřejmně Marianovy kalhoty, potřísněny natráveným obsahem Adrianina žaludku. "Sundej si to, mladíku, nebo odsud vypadni!" přikáže stařena hlasitě. "Omluvte ho, madam..." sdělí Theodor a podává ženě další bankovku. Stařena je však neoblomná. "Řekla jsem, ať to sundá!" Marian neochotně uposlechne. Svlékne rifle a hodí je na zem. "Co to děláš, ty nevychovaný chlapče?!" zakřičí stařena a kolébá se směrem k odhozenému svršku, přičemž si mumlá pod nosem: "Od doby, co nás porazili seveřané,stojí všechno za houby..." Adriana se zasměje jejímu komentáři, který zapůsobil legračně i na ostatní teenagery. Jedině Theodor se tváří vážně, protože si povšimne, že stařena je oblečená do archaických šatů, jaké se nosily v devatenáctém století. Sebere kalhoty ze země a vyhodí je otevřenými dveřmi ven. "Jsou tady i jiní zákazníci," sdělí potom klidně. I když soudě podle klíčů, které visí v recepční vitríně, je to zřejmně lež. Mladí lidé si jí už nevšímají a jdou směrem ke schodišti. Holky se neustále chechtají, když pozorují Mariana, který stoupá nahoru po schodech bez kalhot – jen ve spodkách. "Vypadáš jako idiot," oznámí mu po chvíli Theodor a taky se rozesměje. Dole v hale se opět objeví "domácí" a drží v rukou pušku. Je to velmi starý model, ale přesto vypadá zachovale a celý se leskne. Když podivínský stařec zjistí, že je pozorován vrhne na teenagery nenávistný pohled a zmizí beze slova za dveřmi svého pokoje. Stařena ho následuje. "Co chce s tou puškou dělat, střílet kachny?" zeptá se zmateně Marian. "Co ty víš, třeba jí má na tebe. Abys mu v noci nepřilez za starou," odpovídá žertovně Theodor, k všeobecnému pobavení všech přítomných. Celá čtveřice konečně dorazila na vrcholek točitého schodiště a rozdělila se na dva páry, z nichž každý zmizel ve svém pokoji. Vnitřky malých "cimer" jsou zařízeny skromně. Kromě postele, stolu, židlí a skříně tam skoro nic není. Nejnápadněji působi velký obraz visící nad postelí. Theodor se na něj pozorněji zadívá a zjišťuje, že podobizna znázorňuje generála Lee, hrdinu občanké války severu proti jihu. Jana si lehne pod zašedivělou peřinu. Ještě dřív než tak učiní Theodor. V pokoji je cítit zatuchlý pach, který vychází ze starého, ošuntělého nábytku. Z vedlejší cimry je slyšet hlasité sténáni. "To jsou ale zvířata," řekne Theodor a zajede své dívce rukou mezi nohy. Mladí lidé se vášnivě líbají a schyluje se k sexu. Najednou však Jana zkazí atmosféru, když sebou škubne a zpozorní. "Co se děje?!" zeptá se mladík naštvaně. "Ty neslyšíš ty kroky?" odpoví mu nahá dívka, která leží vedle něj. Opravdu je slyšet dusot těžkých podrážek. Někdo jde zvolna nahoru po schodech. "Domácímu se to asi moc nelíbí," řekne Theodor tlumeným hlasem a pohodí hlavou směrem ke stěně, která odděluje druhý pokoj, v němž si užívá Marian s Adrianou. Kroky ustanou a je slyšet pískaní pantů, když se dveře pomalu otevírají. Teprve teď ustává stenání Adriany. Je slyšet Marianův hlas, ale nelze určit, co říká. Náhle se ozve nečekaný zvuk, který připomíná náraz tupého předmětu do lidské lebky. Je slyšet, jak sebou bezvládne tělo praští o podlahu. Načež se celým motelem rozlehne strašlivý řev mladé dívky, který náhle ve zlomku vteřiny utichne spolu z výstřelem z pušky. Potom se ozve mechanický zvuk a je slyšet, jak ze zbraně vypadává prázná nábojnice a další náboj je zasouván do hlavně. "Proboha, to snad není možné?!" řekne Theodor a běží ke dveřím. Na chodbě je slyšet hlasité vrzání, způsobené přesouváním těžkého nábytku po podlaze. Theodor dorazil ke dveřím a sahá po klice. Chce otevřít, dveře jsou však zablokované. Jana zpanikaří a začne kvílet. Těžké dřevěné okenice, jež se nacházejí zvenčí na oknech se znenadáni samy od sebe zabouchnou. Lustr na stropě se rozsvítí a pak najednou zhasne. To se opakuje stále dokola. Dveře od velké skříně, která je u okna se rozlétnou dokořán. Na koberec z ní vypadne několik starosvětských obleků a klobouků, spolu z vybledlou konfederační vlajkou, na které se z ničeho nic objeví několik velkých krvavých skvrn, které se rychle zvětšují. Ve skříni je zrcadlo, připevněno k její zadní části. Theodor se do něj podívá a uskočí dozadu, následkem zděšení. Zrcadlo působí jako televize, lze v něm vidět Mariana a Adrianu. Usmívají se drží za ruce a pak líbají. Jejich postavy je možno vidět pouze v okamžicích, když svítí světlo. Theodor zděšeně zvedne hlavu a podívá se na blikající žárovku. Pak opět nasměruje pohled do zrcadla. Dívá se na Adrianu, která má zavřené oči a pomalu zaklání hlavu do zadu. Marián ji mezi tím líbá na krku. Pokojem se rozléhá zvuk vrzající postele. Není možno přesně určit, odkud vychází, ale zdá se, že ze samotného zrcadla. Obraz v zrcale se mění. Znova se ozve zvuk, který před malou chvílí odstartoval celé to šílenstí. Je to zvuk způsobeny nárazem tupého konce sekyry do Marianovy hlavy. Mladí lidé se stále objímají ale už nevypadají normálně. Marian má proraženou lebku a obličej celý od krve. Adriana zase zející a kouřící díru, namísto levého prsu. Marian vztyčí dlaň směrem k čelu a začne si roztírat krev po obličeji. Zprvu to dělá pomalu, ale postupně zrychluje, až nakonec z maniakálni zuřivosti vyškrabává skrze otvor v proražené lebce mozek z vlastní hlavy. Teodor se předkloní a začne zvracet. Jana, jež tento hrůzostrašný výjev pozoruje se choulí v posteli a pištivě řve. Marián má plnou dlaň mozkoviny, kterou pomalu zvedá k Adrianiným ústum. Theodor který před okamřikem přestal zvracet se opět předklání a znovu mohutně dáví. Jana piští, když se paralyzovaně díva na Adrianu, která jí kousek Marianova mozku, jenž jí byl nabídnut jeho vlastní rukou. Theodora najednou ovládne zuřivost a se zlostným výkřikem uchopí židli a vší silou s ní mrští proti zrcadlu. Ozve se zvuk tříšticího se slka. Žárovka v lustru exploduje, načež celá ta hrůza rázem skončí. Zezdola z haly je slyšet chraplavý hlas starce. Dá se usuzovat, že muž k někomu mluví. Zpěvný monolog nabírá postupně formu spirituálního zaříkávání. Nábytek na chodbě se sám odsune, klika se pomalu pohne směrem dolů a dveře se se skřípěním pootevřou. Theodor i přes Janiny protesty vyjde pomalu z pokoje. Kráčí opatrně po chodbě. Zastaví se, když podlaha pod jeho chodidly znenadání zaskřípá, slyší, jak mu tluče srdce. Zaříkávání ustane. Nic se neděje, všude je tma a absolutní ticho. Jako za hluboké bezměsíčné noci. Mladík si dodá kuráže a opět pokračuje v pomalé, opatrné chůzi vpřed. Zezdola z haly vychází namodralé světlo. Theodor sestupuje po schodech dolů. Prázdná hala působí démonicky. Na koberci i stěnách je množství čerstvé krve. Theodor se zadívá na nahé dívči nohy, jež přesahují přes okraj obrácené pohovky, na které tělo leží. Blíží se k tomu místu, blíží se k nohám, o kterých si myslí, že patří Adrianě. Vtom ale za sebou uslyší její hlas: "Hledáš mě?" Bleskově se otočí, nikdo však za ním není. Podívá se zpátky před sebe a zjišťuje, že zmizely i nohy. Z pokoje nahoře se ozve křik – je to Jana. Theodor chce běžet zpět, ale vtom ucítí dotek ledově chladné ruky na svém rameni. Otočí se a zesíná strachem. Není schopný nejmenšího pohybu. Dívá se na Adrianu. Alespoň si myslí, že je to ona. Ikdyž se to dá těžko z určitosti tvrdit, protože dívce chybí vlasy i kůže z celé tváře. Oči, jež byly zbaveny víček, vypadají obrovsky. Obnažené bíle zuby již nejsou kryty plnými rty. "Líbim se ti, že?" zeptá se "bytost" Adrianiným hlasem. "Vím, že mě máš raději než Janu. Vždy jsem to věděla." Theodor ustoupí o několik kroků vzad. Postava ho následuje a natáhne před sebe útlé zkrvavené ruce. "Taky mě přitahuješ," řekne po chvíli, těsně před tím, než jí z hlavy vypadne pravé oko, které pak rozdrtí jakoby nechtěně chodidlem, když se přiblíží o další krok k ustupujícímu mladíkovi. Okamžitě bolestivě vykřikne a pozvedne paže směrem k prázné díře ve své hlavě, ze které vytryskla krev. V tom se otevřou dveře, nad kterými je napsáno "Kuchyně". Vyjde z nich stařena z recepce nyní oblečená do bílé kuchyňské zástěry. Tiše si sama pro sebe prozpěvuje a tváří se jakoby nic. V rukou drží velkou porcelanovou mísu z polévkou, která je uzavřená ozdobnou pokrývkou. "Á, to jste vy mladíku?" Pronese stařena radostně, když spatří vyděšeného Theodora. "Nemáte hlad? Připravila jsem chutný vývar," dodává jakoby jedním dechem, načež se usměje. Pokrývka začne v příštím okamžiku nadskakovat nad mísu, jako při vaření. Pak odlétne a rostříští se na kousky o blízkou zeď. V porcelanové míse je něco velkého, něco kulatého, stoupá z toho pára. Theodor zaostří zrak a trhne sebou, když poznává známé rysy obličeje. Stařena připravila vývar z Marianovy useknuté hlavy. Vyděšený mladík začne křičet a rozeběhne se po schodech zpátky k pokoji. "No, mladý muži, já vás prosit nebudu. Když nechcete, jsou tady jiní, kteří se rádi dobře najedí," zvolá za prchajícím Theodorem rozčilená stařena. Vystrašený mladík zapne světlo na chodbě a běží k otevřeným dveřím pokoje. Zezdola z haly je slyšet pozvolné ťukání kovových lžící o keramické talíře. V pokoji je tma, je pouze slabě osvětlen světlem z chodby. "Jano, musíme od suď okamžitě vypadnout!" sdělí kvapně Theodor své přítelkyni sedící na posteli. "Ne tak rychle, miláčku, vždyť sis ještě ani neužil," pronese dívka svůdným hlasem, načež roztáhne nohy, zakloní hlavu a rozesměje se. Mladíkovo zděšení je vystřídano překvapením. Vpříšti vteřině se rozlétnou dveře ošuntělé skříně, ze které se vyřítí stařec z ušatkou. V rukou svírá požární sekyru, jejíž tupý konec je pokryt zaschlou krví. Zvedá sekyru nad hlavu a s hrozivým křikem se přibližuje ke zmatenému Theodorovi, který je jako v tranzu. Stařec se rozmáchne ve znaze roztříštit sekyrou mladíkovu lebku. Železné ostří však skončí zaryto hluboko ve dřevěné zárubni dveří. Theodor se kvapně podívá na lesknoucí se ocel a okamžitě nabývá "plného vědomí", obrací se a prchá do chodby. Jana sedí na posteli a maniakálně se směje. Její pokožka bledne a oči tmavnou, vlasy šedivějí. "Zombie" si začne rvát rukama vlasy z hlavy a nepřestává se u toho hlasitě smát. Theodor míří dolů do haly, chce se pokusit uprchnout z tohoto proklatého místa hlavním vchodem. Seběhne po schodech rychlostí blesku. Kvapně se rozhlédne po hale. Pod velkým obrazem s pozlaceným rámem, je masivní dřevěný stůl. Sedí u něj stařena z recepce spolu s "Adrianou", které kape do talíře krev ze zmasakrované tváře. Obě dvě jedí polévku. U stolu však nejsou samy. Sedí tam ještě čtyři postavy zahalené do bílých hábitů, na hlavách mají kuželovité kápě z vystřihnutými otvory pro oči. Sedí za stolem, před sebou mají talíře z kouříci polévkou a v rukou lžíce. Samy však nejedí. Na místo toho všechny pomalu pootočí hlavy a nasměrují své pohledy na vyděšeného Theodora, který si uvědomuje, že se dívá na příslušníky Ku-klux-klanu. "Tak jste se přece jenom rozmyslel, mladíku. To jsem ráda, posaďte se. Jsem zvědavá, jak ohodnotíte moje kulinářské umění," sdělí mu stařena z vlídným úsměvem a dodává: "Nechci se chlubit, ale před válkou jsem vařila pro samotného generála Lee. Viděl jste jeho obraz ve vašem pokoji, že ano? Po těchto slovech se zasměje a vzápětí dodává: "Vždy mu velmi chutnalo, proto si myslím, že ani vy si nebudete stěžovat." Theodor chce utéci, zjišťuje však, že východ blokuje Marianovo bezhlavé tělo.
Na schodišti se objeví stařec z ušatkou. Pohlédne na k smrti vystrašeného Theodora a hlasitě pronese: "Nemá to cenu, chlapče. Nebraň se a zachovej klid. Vteřina bolesti a pak už budeš jedním z nás, jako tvoje dívka a přátelé." Po těchto slovech stařec opět pozvedne těžkou sekyru a začne pomalu sestupovat po schodišti směrem k Theodorovi. Ten se otočí a rozeběhne k východu. Když tam dorazí, pokouší se prodrat kolem Marianova zesinalého těla, které se prudce rozmáchne svou svalnatou pravicí. Theodor se pokouší ráně vyhnout, jeho reakce však není dost rychlá. Marianová zaťatá pěst ho zasáhne do levé tváře. Mladíkovi se zatmí před očima a ztrácí vědomí.
Když se po určité době probere, ke svému obrovskému zděšení zjišťuje, že se ocitl na poušti. Nechápe, jak se sem dostal. Hledí na stovky vysokých postav v bílých hábitech, které ho obklopují. Uvědomuje si, že jeho nohy a paže jsou přibity k masivnímu dubovému kříži. Doširoka rozevře ústa, zavře oči a hrozivě vykřikne, zmítán strašlivou bolestí. Fouká silný vítr, jenž unáší písek z vysokých dun. Nebe má krvavou barvu. Všude je slyšet lamentování tisíců lidských hlasů, i když Theodor nikoho kromě příslušníků Ku-klux-klanu nevidí. Znova křičí, kvůli strachu a bolesti. Ničemu to však nepomůže. Naopak, jedna z postav rychle vykročí směrem k němu. V rukou drží dlouhé kopí, které bez nejmenšího zaváháni zabodne do mladíkova boku. Opět se ozve řev, jenž neustává. Náhle zahřmí a z nebe začne padat déšť. V příšti vteřině však Theodor zjišťuje, že to není déšť ale krev. Bílé hábity postupně mění barvu na rudou, stejně jako okolní písek. Jeho duše byla lapena do pasti, ze které se již nemůže vyprostit. Vnímá, jak se celý kříž začína nořit do písku nasáklého krví. Postupně se nakláni na pravou stranu a mizí v měkkém podloží stále hloub a hloub. Theodora se zmocňuje panika. Zalyká se a vzhlíží vzhůru. Zakrátko je celý pohřben v písku, před očima má tmu.
Nemůže dýchat, dusí se, avšak neumírá...
Je odsouzen strávit věčnost v temnotách démonického světa plného hrůzy a utrpení.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 5.4.2012, 03:20

poslední přihlášení - září 2008

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>