Vysoký, štíhlý muž nervózně přešlapoval sem a tam. Jeho sametově jemný hábit posetý miniaturními skleněnými slzičkami vypovídal o vysokém postavení. Každý člen rady Velkého Pána byl oděn do nadmíru skvostných rób. A každý měl určenou svou vlastní barvu. Caerul si svým intelektem, vědomostmi a rozumem vysloužil tyrkysově modrý. Byl druhý nejdůležitější člověk v celé zemi, po Pánovi. Ovšem málokdy byl spatřen v takovémto rozpoložení.
„Musím zprávu předat co nejrychleji“, brblal si polohlasně pod vousy, „každá vteřina navíc může mít za následek nepředstavitelnou katastrofu.“ Při pohledu na stovky schodů vedoucích do S'atei mu přejel mráz po zádech. Proč musí být každý palác vystavěn ve výšce několik set metrů, spojen nespočtem masivních schodů? Široko daleko nespatřil žádné vznášedlo. A samozřejmě teleportace mezi bariérami byla zakázána.
„Ne, nejsem hloupé lidské mládě,“ povzdechl si nahlas a zahnal nezodpovědný nápad využít své energie k rychlému přesunu. Odlepil patu od země a dal se do téměř klusavého pohybu, jak jen mu to výstup a tělo dovolily. Po překročení 198. schodu přestal počítat. Kolikrát se až divil, jak taková zanedbatelná věc může odvrátit mysl od nepříjemností. Ovšem s jeho rozumem a postavením by tyto myšlenky měly být prioritou. Odsunul negativní energii stranou, jak to při vzrůstajícím napětí dělával. Každý schůdek si zasloužil pohled plný obdivu a respektu k tvůrci. Sklo protkané větvemi a pruty stromů? Jen tak se vznášející bez opory vzduchem? Úchvatné.
Když se před mnoha lety ocitl před vstupem do S'atei, Caerulův údiv neznal konce. Již z dálky ho gigantické oblázky uchvátily. Čišela z nich veliká síla, život a láska přírody. Při dalších cestách pokaždé musel ocenit dar Nejvyššího vládce lesů. Větývky obalené listím plné pulzující energie, jemně zapuštěné do čirého skla, aby neuvadly při přepravě a mohli sloužit několik set dalších století. Jak precizní, pomyslel si. Vlastně každý dar Vládce lesů byla čistá práce na několik desítek let a byla tou nejoceňovanější.
S úlevou zvedl pohled k bráně; stříbrný půlkruhový vstup z materiálu připomínajícího kombinaci dřeva a kovu, zvaného auxit. Velmi vzácný a žádaný polokov. Největší úspěch spolupráce Shambalanů a Lesního Pána. S'atei, nejrozlehlejší palác v Shambale a zároveň centrum celé země, Agarthy, musel být jaksepatří vybaven. Vchod byl po obvodu z každé strany posetý krystaly v barvách duhy, spojen zlatou nití prostředního trikrystalu v barvě zlaté, stříbrné a bílé. Caerul se donutil opět k pohybu a proběhl palácovými zahradami. Jejich rozlehlost, krása a rozmanitost, jak v druzích rostlin, tak spektru barev byla nepopsatelná. Nebyl to zrak, který mlsal onen půvab, ale čich. Každou vteřinu cítil něco jiného, jednou to byla skořice, podruhé med, pak zase purpura. Hluboký nádech dokázal spojit vůně a chuť v okouzlující směs lásky, snů a představ. Omamné a zároveň tak uklidňující. Očima vyhledal sloupový podstavec sloužící jako ovládací panel, naposledy se ohlédl po lánech květin a stromů, keřů a stébel, položil dlaň na zářivě bílou levitující kouli a ocitl se konečně v paláci.
Na špičce jazyku stále cítil jablkový závin. Jedno z mála lidských jídel, co si jeho jazyk mohl kdy vychutnat. Caerul se propletl labyrintem chodeb a chodbiček spojujících sály, pokoje a jiné místnosti a zamířil rovnou do meditačního centra. Jak předpokládal, Pán byl uprostřed meditace. Nasával energii z okolí, aby vyrovnal svou auru. Průhledná schránka, vzhledem připomínající bublinu, se kolem něj lehce rozpínala a šířila jasné světlo kolem celých prostor. Upřeně Pána sledoval a nervózně přešlapoval ze strany na stranu. Ne, nesmím ho rušit, hlavou mu prolétávaly nerozhodné myšlenky, ale zpráva je životně důležitá.
Vtom starší muž otevřel oči, pohnul pravou paží a rozptýlil své aurické spojení jediným mávnutím. Po chvilce zůstaly už jen malé světélkující třpytky vznášející se jako ladné, bezstarostné chmýří pampelišek. Co by za to dali Shambalané, vidět něco tak neuvěřitelného, co on už dnes považoval za samozřejmost ve spojení Nejvyšších.
„Špatné zprávy, můj drahý Caerule? Mé rozjímání narušilo napětí ve tvém prostoru,“ zabodl svůj tyrkysový modrý pohled plný respektu a odhodlání do jeho očí.
„Bohužel, můj Pane, jak jsme předpokládali jen v těch nejčernějších snech, Samiel opustil naše bariéry. Nemohli jsme vůbec nic dělat, přidala se k němu spousta obyvatel. Netušili jsme, kolik stoupenců dokázal obrátit na svou stranu za tak nepatrnou chvilku.“
„V pořádku, proti Samielovi a jeho lidu bych měl problém i já sám. Hlavní je, že nebyla narušena bariérová stabilita. I přes nezdar, dobrá práce, drahý Caerule. Nyní nastal čas svolat co nejrychleji zasedání a prodiskutovat informace, které zatím máme.“
„Zajisté, jak si račte přát, Nejvyšší, koho si žádáte?“ Zamyslel se, nikdo z rady nebyl momentálně přítomen.
„Všechny,“ odvětil rázně starší muž.
Caerul si dovolil s úctou v hlase oponovat: „Ale Pane, nikdo přeci není v paláci, ani poblíž.“
„Já vím, ovšem sám si jistě uvědomuješ, že je to otázka naší utajené existence, v horším případě existence vůbec?! A to nemluvím o mláďatech,“ odvětil mu rázně. „V nejkrajnějším případě ti dovolím použít krystal i mezi bariérami. Za podmínky, že to bude nevyhnutelné a s tvou vlastní zárukou, že vyvážíš následnou nestabilitu.“
„Mnohokrát děkuji, pane. Udělám, co bude nutné,“ slíbil a v duchu uznal, že je to ještě horší, než si vůbec dokázal představit. Použití energie mezi bariérami bylo povoleno tak dvakrát za deset tisíc let. Poklonil se a otočil k východu, aby Pán mohl pokračovat v meditaci, než bude sněm zahájen.
„A Cearule,“ oslovil ho vlídně, „ hlavně sežeň Flamminu, mám pro ni velice důležitý a neodkladný úkol. Musí najít na povrchu mládě se zlatou aurou.“
„Ale Pane, zlatá aura a spojení všech aurických krystalů je přeci legenda, pohádka pro malé děti.“
„Vážně, můj drahý Caerule? Opravdu si myslíš, že ten oltář ve staré části paláce s dírami přesně na 9 krystalů je pouhá náhoda? Že krystaly, co nosíte na krku, jsou jen pro účely získání více energie? Ne, oni to věděli, měli to celé promyšlené. Pohádkou se pravda stala proto, že se zapomnělo. Zapomnělo se na Knihu osudu, co bylo psáno našimi moudrými předchůdci.“ Zapomnělo se, že Kniha osudu v nesprávných rukou je téměř nezničitelná zbraň. A věř mi, můj příteli, Samiel po ničem jiném nepůjde. Dříve či později si pro ni přijde. A pokud ji neubráníme, Agartha bude vyhlazena a svět mláďat podroben. V nejlepším případě.“
„Ne. Já…Omlouvám se, Pane.“ Stále v šoku tou nečekanou novinkou odkráčel a raději se začal zabývat svým úkolem.
Caerul sundal průhledný, jemně namodralý přívěsek s krystalem a položil ho na svou dlaň. Při kontaktu se rozzářil, začal poblikávat, až se nakonec zvedl a lehounce mu levitoval nad rukou. Sálala z něj neuvěřitelná energie, teplá a silná. Dokončil svou aktivaci. Nyní zaměřil celou svou mysl na kontakt:
„Rado nejvyšších, já Caerul, ochránce a majitel modré aury, vás nyní žádám, vyslyšte mě ve jménu pána. Svolávám zasedání, které se bude konat okamžitě po příchodu všech.“ Pomalu se kolem něj objevovaly krystaly různých barev, které se následně zhmotnily do podoby majitelů. Postupně se kruh doplnil až na jedno prázdné místo. Marně čekali na záblesk červeného kamene. Pět minut uplynulo v tichosti, kdy kmitali pohledy mezi sebou a dírou v pomyslné kružnici, očekávajíc spojení s Flamminou.
„Dobrá tedy, začneme,“ promluvil klidně, avšak s vážným pohledem. „V krátkosti, Samiel utekl s velkým počtem svých stoupenců. Předpokládáme, že se bude chtít dostat na zemský povrch a promíchat se mezi mláďata.“
„Jak je to možné?“ ozývalo se ze všech stran mručení a údivné pokřikování.
„To já nevím, pouze mám určité tušení,“ pronesl hlasitě a rázně, aby se přítomní utišili.
„Prosím, dostavte se okamžitě do zasedací síně. Jak vidím, nikdo z vás není mezi bariérami, takže teleportace nebude problém. Já mezitím musím sehnat Flamminu. Brzy na shledanou,“ ukončil spojení uvolněním své mysli. Přívěsek začal pomalu uhasínat, vycítil, že ho teď nebude potřebovat. Pověsil si ho zpět na krk a vykročil do hlavní místnosti.
Zde byly dostupné všechny informace celé říše. Kdo, kde má jakou práci, kdy bude zatmění slunce, hodnoty energie mezi bariérami a jiné další věci na které je potřeba spousty složitých výpočtů.
Je promítáno holograficky, tedy spíše pomocí energie, s přejatým vzhledem hologramů. Nekonečné pásy vznášející se vzduchem s možností posunu doleva a doprava pro usnadnění hledání. Největší a nejtěžší – model planety Země uprostřed místnosti, posetý tečkami a čárami, jež znázorňovaly lidi a jejich trajektorie cest. Dvouvrstvé složení umožňovalo pohled jak na povrch, tak i pod zem.
Párkrát přejel rukou po obraze a v hlavě si představil portrét Flamminy. Planeta se několikrát otočila kolem své osy, až se zastavila, a Caerulův pohled spočinul na červeně blikající tečce.
„A mám tě,“ zajásal. Pomalu zmapoval pohledem okolí a určil si nebližší souřadnice pro teleportaci. Náhle pocítil teplo na hrudi. Jeho doživotní přítel už věděl. Jakoby se snad i těšil na každé další dobrodružství. Opět sundal přívěsek z krku, přešel do místnosti určené pro teleportace a zaktivoval.
Sotva došlápl na zem, srazila ho vlna vody.
„To nemůžete trochu dávat pozor?“ obořil se na něj malý kluk, vzhledem připomínající vodního elementa, který se mezi ždímáním Caerulova na skrz promočeného roucha, zformoval do své pravé podoby. Jen tak tak stačil uhnout druhému, co se řítil přímo na něj.
Oba dva se o sebe rozprskli, cákalo to všude kolem, a když se dali do kupy, náramně se chichotali a bavili pohledem na něj připomínajícího jim houbu na mytí. Vtom jeden z nich zavadil pohledem o krystal na jeho prsou, špitl něco svému příteli a oba se uklonili:
„Velice se omlouváme, Nejvyšší.“ Otočili se a se smíchem skočili do řeky.
„Vše při starém, rozpustilá děcka Pána vod,“ neodpustil si pronést s pobavením v hlase na jejich účet.
Z přístavku si vypůjčil jedno vznášedlo, nastoupil a vydal se hledat chybějící členku Rady. Plul krajinou plnou zeleně a třpytivých potůčků, sem tam zahlédl nějakého aquanita, někdy i celý houf, dovádějící stejně, ne-li více jako ti, jež ho tak mokře přivítali. S přibývajícím počtem těchto roztomilých stvoření nabyl jistoty, že není daleko od sídla. Čím blíže byl, tím horlivěji musel uhýbat létajícím sprškám dovádějících dětí. Konečně v dáli spatřil první obydlí. Mladí kolem prolétávali, ať už celí nebo v cákancích, dospělí se lehce klaněli nebo kývli na pozdrav. Uprostřed města zvedl pohled k nebi. Byl u cíle. Obdivně si prohlížel palác, z jehož vrcholu tekla voda v podobě vodopádů seskupených do tvaru majestátního sídla zpět do řeky. Pomalounku ho obešel. Z druhé strany, zádě, tekly proudy vzhůru, takže se kapalina neustále obměňovala. Žádný jiný materiál, žádné základy, auxit či jiné kovy, jen čistá lesklá tekutina proudící vzduchem. Neuvěřitelné. Sotva se stačil dotknout, tekoucí stěna se rozestoupila přesně na míru Caerulovi maličkosti. Tedy, ne že by byl nějaký prcek, uchechtl se přirovnání. Začínal při všech těch dobrodružstvích získávat smysl pro humor. Na odlehčení nejlepší lék, ať jste kdokoliv odkudkoliv. Zlehounka se před ním stavěly krok po kroku říční schůdky.
„Uff “ oddechl si a nervózně našlápl špičkou na kraj prvního schodu. Čekal promočenou obuv, ale zdání klame. Suchý nášlap, dopad na pevnou zem. Stále si lámal hlavu jak je to možné. Chůze proti proudu, na dotek vlhká, na došlap bez známky smočení. Odsunul dumání stranou s vnitřním slibem, že se Pána vod musí zeptat. Vstoupil do temného tunelu z vln, kterých využívají pozemští lidé zvaní surfaři. Nic neviděl, všude byla tma.
Zatím žádné hodnocení
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Zatím žádné komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Agartha: Kniha osudu, 1. kap. | Slouha dvou pánů - úryvek | Ranní požitek |