Venku to pláče, hrozně pláče. Je vlastně zvláštní sedět v patrové místnosti a myslet si třeba, že se ráno vzbudíte a budete mít vodu až pod oknem. Tuhle šla paní ráno do koloniálu a za hodinku ji už přenášeli přes kaluž hasiči. No jo, pláče to hezky. Taky je hezké si myslet, že jste v teple, a přitom cítit jak vás zebou ruce a nohy, protože se vám neprokrvují. Nemají jaksi vůli a to je špatné. Kde chybí vůle, chybí i zdravý úsudek.
Maminka jde po schodech, voní jako heřmánek a má ráda sarkastické vtipy. Nese čaj. Jako předevčírem, jako včera, jako zítra. Nejčastěji volí zimní směs se skořicí a jablkem, jako kdyby už dávno nebylo jaro. „Co zase děláš?“ zeptá se, než padne do postele. Hojím si své nervy nad plky kamarádek, které nejsou více užitečné než moje plky, ale časem by se daly i zpeněžit. „Nic.“ Jako předevčírem, jako včera, jako zítra. Neúspěchy přinášejí depresi, vím to, vztahy přinášejí slzy, vím to, vyšší cíle alzheimera, vím to a rychle si vzpomenu na to, že v polovině měsíce mám schůzku s psycholožkou. Je hodná, vaří mi čaj. Černý, či zelený do skleněné konvice. Říkám to proto, že to sklo děsně pálí. Trapné chvilky s vařicím sklem.
Tedy, musím-li už věci uvést na pravou míru, není to vlastně psycholožka, tedy nejsem ještě cvok. Je to poradkyně ve studijních záležitostech, která shání nějaké drby do své kasičky. „Tak jak se máte?“ A já vrním jako kolovrátek. Pár světelných vteřinek nemyslím a pak se vrátí ty kaly předtím, tou samou rychlostí, jako rostly fousy Homeru Simpsonovi.
Když je nejhůř, pustím si Nohavicu – Zítra ráno v pět, Děvenka štěstí, mládenec žal, nebo tu Plíhalovu o nezřízeném, ale hezkém životě. Jednou si vzpomenu, že je půlnoc. To mluvíte s kamarádem o kamarádovi, nebo si děláte plány s Máničkou, dodáváte odvahu, která má plavat a když zalehnete, vidíte mušku ve vínu. Nevermore! Nebo. Under Down!
Zase to pláče, respektive pořád. „Milan Fridrich, Česká televize…“ Krize je ve všem a já strašně ráda sleduju krizi. Diskutuju s ním o zaječích pacičkách. Můžou je dávat na cestu za rudý, nebo žlutý horizont, možná i zelený. O Plíhalovu školačku se hádají vrabci. Jsem ráda kvůli ní.
Ještě mě napadá balada o prstýnku… ale nestraš
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Pod paravánem | Ironie | Homuculi | Fialky | Going back