3 002 autorů
Zázrakem je, že je všecko podobné i odlišné zároveň.
[Carriére] Další >>
Ukázka z knihy...
Vidím, že tady nikoho nešetříte.. :)) Ale dřív, než si ten můj výplod přečtete, ráda bych vás upozornila, že se nejedná o žádný dívčí román a autorka rozhodně netruchlí nad rozchodem se svým idolem.. Umřeli jí totiž rodiče..Autor: -lucie-, 28.2.2004, Ostatní
Šmátrám ve své letní bundě a snažím se najít zapalovač... "Sakra, kde je...?" Dvakrát prošacuji levou i pravou kapsu, vyhazuji spoustu papírků a zbytečností, ale kouzelná krabička nikde. Začínám být nervózní, asi jako dítě, které nemůže najít svou hračku, a tak strhnu oděv z věšáku tak silně, že se přetrhává růžové poutko, za které visel. "Sakra..." Znovu prohledávám, kapsy a snažím se najít "oheň"... "Do prdele...," prásknu bundou o zábradlí a spěchám do kuchyně, kde bývají zápalky. Nervózně svírám krabičku s posledními cigaretami a cítím, jak se mi vztek pomalu vlévá do hlavy.
Otevírám dřevěnou skříňku nad lednicí a šmátrám v policích, kde bývají krabičky. Nervozita se zvyšuje s každou přicházející chvílí, kdy si nemůžu zapálit. Stoupám si na špičky a snažím se objevit sirky ve vyšších přihrádkách. Ale nikde nejsou.
Protírám si oči a snažím se být klidná. Ještě jednou natahuji ruce a prohledávám celou poličku. "Do prdele!!" zlostí kopu do ledničky... "Do prdele!" Cítím strašný vztek, a tak třesoucíma se rukama vyhazuji všechny věci ze skříně a zlostně jimi třískám o zem. Na růžový koberec s rudými proužky padají kuchařské knížky a spousta útržků z časopisů. Podlamují se mi kolena a zlostí znovu a znovu buším do ledničky, jako by mě zvuk láhví a potravin narážejících do sebe uklidňoval.
"Sakra..." Zády se opírám o stěnu a nakonec odhodím i balíček s posledními cigaretami. Bílé trubičky s oranžovými konci se rozsypou po podlaze jako slané tyčinky na jídelním stole. Už nemůžu. Kolena se podlamují a já sjíždím po bílé ploše chladné stěny k zemi. Tisknu hlavu ke kolenům a cítím pramínky vlhkosti na tváři.
"Do prdele...," zlostně si pěstmi buším do holení a je mi všechno jedno. Pláču jako malé dítě a nemůžu přestat. Už se o to ani nesnažím. Zlostně smetu krabici od bonbónů, která ležela u lednice. Krabice letí téměř přes celou kuchyni, a když narazí na kuchyňskou linku, víko odpadne a z krabice se ledabyle vysunou sirky, zapalovač, vonné tyčinky a čajové svíčky.
Hned jsem na nohou a vzápětí se natahuji po nejbližší cigaretě a zapalovači. Znovu se opírám o stěnu a chvějícíma se rukama si zapaluji "trubičku dočasného štěstí". Cigaretu si až cynicky vychutnávám, jako by měla být poslední v mém životě. Po třetí vykouřené se dostavuje uklidnění těla. Duše však je stále opařená událostmi posledních dnů a ani deset balíčků tabáku by mi nepomohlo.
V pokoji, v celém domě jsem sama a otřesné ticho mě začíná opět ubíjet.
Káčo, všechno si zhoršuješ. Aspoň se snaž a předstírej si, že je všechno v pohodě, nadávám si v duchu a rozhodnu se k radikální změně. Určitě není ten nejsprávnější čas ukončit smutek, ale aspoň na chvíli si budu hrát na to, že je všechno OK. A tak vstávám, do kazeťáku zasunu mou nejoblíbenější kazetu, a když si chci zase sednout, pohlédnu ven. Je tam nádherně. Už se stmívá a na obloze jsou červánky. V dálce je vidět kostel, jehož věž jako by se dotýkala nebe.
A když pak sedím na kuchyňské lince, hledím z okna a cigaretový popel těžce dopadá do kompotové misky, přemýšlím nad věcmi, které nemohu nikomu říct. Jsem sama jako Malý princ z malé planetky, a tak možná... napadá mě: "Neměla bych odejít ze "své planetky" a najít si také přítele?" Přece, když Malý princ objevil lišku, byl velmi šťasten a co teprve, když potkal v poušti člověka. Ale, Malý princi, ty jsi odešel ze své planetky, protože tě trápila tvá květina. Ale kam mám odejít já, když ti, kvůli kterým jsem často chtěla utíkat, odešli dříve než já?
Ach, Malý princi, ty bys mi svou krásou duše určitě dokázal pomoci. Škoda jen, že ten, kdo tě stvořil, ti nepředurčil takové trápení jako mně. Jaké by to asi bylo, kdyby existovaly knížky, v nichž by hrdinové měli úplně stejná trápení jako my, a autorové těch knížek by pro ně vymysleli stoprocentní lék.
Asi je hloupé to, nad čím teď přemýšlím; neměla bych se zamýšlet nad jinými věcmi? Vždyť má sestra leží v nemocnici a rodiče budou mít brzy pohřeb, a já tady tupě zírám a přemýšlím nad Malým princem. Nějak se stydím... co jsem to za člověka?
Sakra!!! Měla jsem to být já, a ne Monika. Třeba kdybych ráno vstala a jela s nimi, mohlo to být úplně jinak. Třeba bychom se jako vždycky pohádali a jeli později. Nebo bych třeba navrhla, abychom kupovali kachličky jinde, a jeli by po úplně jiné cestě...
(celkem: 12, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Sakra prdel.
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Ukázka z knihy... | Nejhorší je neznát nic horšího |