Pozvolna kráčí po dlouhé ulici, bez touhy dosáhnout cíle. Cítí pach prachu vířícího v zatuchlém větru. Spatří muže: stará ošoupaná buřinka, pod ní kaštanově hnědé vlasy, zamyšlená tvář, brýle na očích, blankytně modrá košile, světlé manšestrové kalhoty, stojí na místě, je bosý.
Pokračuje dál v chůzi. Vidí autobusovou zastávku, kde sedí nehezká dívka a kouří cigaretu. Přijíždí k ní kanárkově žlutý autobus, ve kterém sedí pár znuděně se tvářících lidí. Když autobus zastaví, dívka odhodí cigaretu a nastoupí.
Dál vidí polorozpadlý dům, před kterým stojí socha Panny Marie, z níž se loupe barva, což jí dodává nádherný dojem.
Ohlédne se na druhou stranu ulice, kde sedí stařenka; má zavřené oči a klidnou vrásčitou tvář.
Opodál si hrají dvě děti; kreslí na chodník křídou nekulaté kruhy.
Slyší podivný vrčivý zpěv. Tulák, jenž hraje na kytaru neznámou a zvláštní melodii.
Vchází do aleje topolů. Nalevo je kukuřičné pole. Před ní na cestě leží mrtvý sokol.
Přechází dřevěný most klenoucí se přes jezero plné leknínů a rákosu. Na pozadí zatažené oblohy jsou hejna kroužících ptáků. Mezi mraky prosvítá zapadající slunce. Za mostem vede nenápadná pěšina a po pár krocích, ve snaze konečně spatřit cíl, vidí…
Malý zašlý krámek
pomalu tam vchází
všude kolem plno z knih vytrhaných stránek
a ve stínech spousta tváří.
Jejich hlasy ji prosí
oči zase nenávidí
vzbuzuje to v ní podivný pocit
když milují ji jedni, nenávidí jiní.
Doufajíc, že smrt ji spatří
kráčí kolem vznášejících se zbytků světa,
když tu jeden k nohám jí sletí.
„Skutečnost není…“, začíná první věta.
Písmo ji pohltí
strhá jí šaty
lačné tváře jazyky po nahém těle jejím krouží.
Umírá strachy?
Ne; necítí, nevnímá, není.
Dveře krámku se otevírají
do druhého světa vstupuje bez otálení
kde tělo končí, mnohé její duše začínají.
Zde nejsou města, ulice domy
hmotní lidé
jen jejich poletující mysli, křišťálové stromy
a mohutné smaragdově zelené hory
a spousta železných kladiv
bijících do země
chtíc ji rozbít, vzbudit strach, údiv
jen silou tlouci, slepě, němě.
Jen silní zde pláčí
slabí se v jejich slzách topí
rána pěstí jim stačí, kdežto silným narostou křídla orlí.
Ona je silnou
radostí naplněnou
chtíčem svým i jiných obklopenou
a spalující vášní zasaženou.
Zelené, snově hledící oči
kalně černé vlasy
a temná, kouřově šedá křídla
roztažena ve své monumentalitě;
stvoření hodné své krásy.
V tomto světě
kde minulost svou zapomněla
temperamentem, nezkrotností, svobodou onemocněla.
Letíc k duhovým obzorům
zná odpovědi na všechny otázky, které ještě nebyly položeny.
Míjí černý, temný a smutný dům
až na jednu všechny její myšlenky jsou odloženy:
„Vidím malý pokoj. V koutě stojí naprasklé oválné zrcadlo. Vrhá zářivý odraz měsíce do kouta na mladíka usazeného v dřevěném křesle. Tři nebo čtyři obrazy na stěnách. A dívka se sklopenou hlavou usazená na posteli. Ticho, které mi drásá uši, se dere z každé části této odporné skutečnosti, v tomto odporném světě, který panuje v duši tohoto pokoje. Nelíbí se mi to, učiním jej proto svým.“
Zakrouží kolem domu
a barvy zazáří, hudba začne znít
radost začne tryskat z každého koutu
obyvatelé zase chtějí žít.
Milují ji za zázrak, za kouzlo.
Ona letí dál.
Svůj svět táhne sebou
sám strach by se jí právě teď bál
kdyby dávno jej nepohřbila a částečně tak sebe samou.
Díky ní zmizela nenávist a žal
Zášť s pýchou, ani hněv mezi námi nesetrval.
A spousta dalších.
Ach hloupí lidé! Pro nás tak potřebných!
Každá duše jí něco dlužila
žádná o podvodu netušila,
že ona, za Boha jimi považována
může být i ďáblem, jedním z mnoha.
Stojí na pódiu
kolem své kumpány
a diktuje masám lidu
aby uposlechli její vlády.
Již teď jsou všichni mrtvolami.
Cítíte jejich pach?
Ulice jsou jimi brázděny.
Navždy je opustil onen strach.
Dobro, jež vymítí všechno zlo
je samotné zlem
neboť světy potřebují špatné.
Je našim důležitým denním činem.
Zpočátku nic nechápe, nic neví. Má ale silnou vůli. Proto spatří, že nebdí. Bolest přichází s ranami od tvorů ze “skutečného“ světa. Snaží se probudit její fyzickou schránku. Nicméně ta má ještě spát. Jen duše si má uvědomit své místo či alespoň své činy. Zevnitř je v pekle. Bolí. Pláče. Krvácí. A při pohledu zvenku…
Svíjí se v bolestných křečích
když zbytky jejího já umírají.
Nevědomky spáchala každá možný hřích
teď putovat bude dál; slepá, hluchá, denně hlady.
Jen okamžik před ztrátou své duše
uslyší zvuky, ucítí pachy, uvidí barvy
a ochutná světa, jenž byl celou dobu jejím peklem.
Hlavou problesknou jí vzpomínky.
„Mé mlhavé já se nyní spouští po bílém sametu mnou prožitého života. Toho skutečného, hmatatelného i toho co tkvěl v mých představách. Neboť obojím jsem žila a obojí mě dohnalo až na dno. Na dno, které obklopuje taková tma, že vrchol již nikdy nedokážu spatřit. Něco ale přece jen vidím:“
Dítě v kolébce
nad ním se sklání postava
jeho tvář hladící ruce
a vědění, že tam je tak bezbranná.
Vůně jarního kvítí
dotek teplé ruky
a láska matky, její obětí
a radostné zvuky
hlasů z hrdel stavitelů vycházející.
Stavitelů, kteří položili první cihly
a dali tak šanci dívce do světa vcházející
neboť zeď zajišťuje bezpečí, klid.
Dál v čase se připojí další,
kteří hranici staví
dítě zatím však netuší,
že o tom, co činí, stavitelé nic neví.
Ale časem pro ni přichází osvícení
cesta za pravdou tak začíná
žádné bezpečí za zdí není
snad existuje možnost jiná
jak dosáhnout toho, co ostatní chtějí
a přitom se vyhnout zatracení
neboť lidský rod nerad porušuje svá dogmata.
Bouře v mysli jí vypukla
tělo je však slabé
a ta co mu vládne
je bezbranná.
Bezmocná, neboť není silná
nemá hlas, nemůže křičet
a ta stará chátra shnilá
se směje tomu, jak pláče.
Tváře lidí jejího života se hromadí, množí
a s každou další zeď zvětšuje se
ona blázní z toho jakou to je obklopena lží
Jenž nějaký člověk vyřkl se slovy: „V srdci našem nachází se,
opatrujte ji, neboť je pravdou.“
Zapomněl ale dodat: „Pravdou, avšak pouze mou.“
Hloupé “něco jako dospívání“. Všední problémy. Ale co jimi není? Snad dřív měla pocit, že musí něčemu odolat. Překonat to. To! NĚCO! Co to ale je? Jíž neví. Příliš všedních problémů…
Dívka je již lhostejná k hranici
jenž kolem ní roste.
Sílu na zboření má
ale rozum ne
vše je pro ni prosté.
Snadně žije si
se světskými starostmi
zatímco v jejím srdci kdesi
duše umírá, křičí, že se dusí.
Každý člověk ten hlas zaslechne
dříve či později
ale málokdo jej vyslechne
velké starosti s ním nemají.
Vykopou velkou jámu
kam jak zbabělí psi naskáčou
hlínu na sebe nasypou
netušíc, že smíchaná je s prachem kostí jiných
a že ten prach má je varovat
ať nejsou tak hloupí
ať také zkusí bojovat.
Dostala se sem
kde její tělo a duše proniká skrz zem
do pekla, které v představách nelze ztvárnit.
do pekla, co chystá se ji zahubit.
Tady končí její vzpomínka
a přítomnost se vrací
naděje se ztrácí…
Zeď roste do nekonečna.
Vstávej hlupáku! Co chceš? Po čem toužíš? Nic nedostaneš. Jen hloupě jsoucnem se ploužíš. Ty víš, co vědět máš. Tak buď, bojuj! Ty to vzdát nehodláš!
Pocit jako když slzy radosti tě zaslepí,
když nemáš o svých chybách ponětí,
skutečnost již spatřila
a vědomím, prostou nenávistí ožila.
Teď místo vzpomínání
její myslí plyne pochopení:
Už ve světě snění byla,
když stránky v krámku prvně spatřila.
Vybrala si jej pro jednoduchost a krásu
netušila, že přinese jí jen zkázu.
Na druhé straně svět skutečný byl
jehož se ovšem každý bojí
neboť těžkým úkolem pověřen by byl
ten kdo vybral by si jej, zeď musí zbořit svojí vůlí
či v sevření jejím naučit se žít.
Nakonec však i když smrt vezme si tělo
duše může pořád být.
Snad do života dalšího vstoupit.
Nic takového však ve světě snění není
Ten jen přinese utrpení
i když zpočátku se šťastným zdá být.
Dostala druhou šanci
když vzpomínky i pochopení odstoupí
možnost vybrat si
do kterého světa vstoupí.
Zda zeď zkusí strhnout
nebo ji nechá rovnou na sebe spadnout
a tak se navěky pohřbít.
Slova vyřknuta téměř jedním dechem jsou pořád slyšet, plující mezi poslouchajícím publikem. Pot teče po tváři, srdce divoce buší, oči těkají pohledem sem a tam. Ozve se ostrý zvuk, jak někdo tleskne rukama. Jednou, podruhé…tleská hlasitěji, rychleji. Ironicky. Šašek lidu. „Skončila jste, slečno? Větší blábol jsem v životě neslyšel. Zeď co nás činí slepými a hloupými, neschopnými žít. Směšné!“ Otáčí se k ní zády a odchází a ti co vidí pravdu, neboť ji nejenom přijali, ale také se ji snaží změnit, tak tito lidé vidí, že podstata tohoto šaška stojí na místě. Je obklopena zdí. Pravda? Není. Jen víra. Šašek je již v zatracení. Oni věří jejímu pochopení.
Mysl si vybrala
Pomalu usíná
Tělo se probouzí
Ona již umírá.
Duše však nebloudí
Je volná; zkoušená avšak plná svobody.
(celkem: 5, počet hlasujících: 2)
Líbilo se Ti dílo? Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Svět skutečnosti, svět snění | Vůně | Sladká, krutá |