3 003 autorů
Ve válce záchrana žádná! My všichni tě žádáme o mír.
[Vergilius] Další >>
Staré pravdy v realitě dneška
Úvaha - přežívají staré pravdy i my?
Autor: Mon-gi
,
20.3.2004,
Ostatní
Kdysi řekl jeden moudrý muž, že vědění je to jediné, co nám nemohou vzít. Proč ale uvažovat nad něčím, co vypadá jako absolutní pravda bez ohledu na faktor času? Nebudu se snažit vyvrátit chytrý citát motivující lidi k neustálému sebezdokonalování, ale zamysleme se na chvíli nad "tím okolo" ...
Bez ohledu nad tím, jestli víme, kdo je autorem tohoto citátu, můžeme alespoň částečně zhodnotit dobu, ve které žil. Bylo to nejspíš období, kdy lidé, alespoň někteří, hledali ve světě jistoty, o které by se v životě mohli opřít. Byla to určitě taky doba, kdy byl stupeň znalostí ukazatelem společenského postavení. A tady už jsme u toho, o čem chci mluvit. Společnost. Povězme si něco o tomto abstraktním pojmu, který lze použít v nesčetných variacích.
Pro většinu lidí znamená společnost jako slovo skupinu všech lidí nebo její část. Ale jak k sobě můžeme řadit jednotlivé lidi, když je každý jiný a originální? Co mají (většina z nich) tak společného, že je beze všeho zahrneme do pojmu společnost? Když pomineme základní biologické podobnosti, můžeme dojít pouze k jedné "věci", kterou mají společnou. A to je SYSTÉM. Systém je tedy ta "spojka", kterou jsme tušili, ale nedokázali ji popsat. Systém - pro někoho únik od sebe sama, pro někoho životní nepřítel, pro někoho neznámý pojem. Nebudeme se zabývat těmi, kteří neví, o co jde, neboť pro ty ani tento článek není určen. Asi jako bychom psali článek o vegetariánství do týdeníku Masokombinát. Nijak nechci takovéto lidi hanět, prostě se jen ještě nedostali do fáze, ve které by pochopili, čeho jsou součástí. To už spíš můžeme opovrhovat lidmi, kteří si v systému hoví, i když jím bytostně opovrhují. Proč ale systémem vůbec opovrhovat?
Představme si hypotetickou situaci: Krásná alpská krajina, všude nádherné zelené louky, v pozadí zasněžené vrcholy hor. Je ráno. Pasáček vyhání své stádo ovcí na pastvu. Jako už spoustu dní předtím. Ovce jsou šťastné, mají hlad, chtějí uspokojit své základní biologické potřeby. Ale i když všechny vypadají stejně, tak rozhodně stejné nejsou. I ovce mohou mít rozdílné vlastnosti. Jedna je tvrdohlavá, druhá ustrašená apod. Tak se to ráno stane, že některé z ovcí by se chtěly podívat, co je za tím kopcem, na kterém se pasou. Pasáček zrovna usnul, a tak chtějí utéct. Z těch, které to chtějí udělat, jdou ale jen některé. Proč některé zůstávají, a proč některé odchází? Ty, které zůstávají, najednou přepadá strach z toho, že už se o ně nikdo nebude starat, nikdo je každé ráno nepošle na pastvu, nikdo je večer nezavede zpátky do teplého místečka na spaní. To si uvědomí i ty, které odejdou, ale přesto jdou. Proč? Uvědomí si totiž taky, že to ráno na tu pastvu budou muset jít a budou muset být poslušné. Několikrát za život jim vezmou vlnu a pak je pošlou na jatka nebo zemřou jednoho stejného rána, jakých měly v životě spousty. Odchází tedy, i když neví, co je čeká. Ví ale jedno. Už mají to, co tolik chtěli, SVOBODU.
(Pozn.: Tento příběh je fiktivní a veškeré události podobající se skutečnosti jsou čistě náhodné.)
Ti chytřejší už pochopili, ostatním napovím. Co vám připomíná každodenní vstávání pod dozorem, hlídání během dne a ani noc nepatří jen vám? Ano. Systém je DOBROVOLNÉ VĚZENÍ. Kdo by šel do vězení dobrovolně? Skoro všichni, když jim řeknete, že se o ně budete starat, zajistíte jim pohodlný život a dáte jim skoro vše, po čem bude jejich srdce toužit. Proč skoro? Protože SVOBODU vám nikdo dát nemůže, tu si můžete vybojovat pouze sami. A proč ze systému neodejdou, až začnou chápat jeho omezení? Protože jsou závislí na svém každodenním životě.
Ale abych se vrátil k původní myšlence. Už jsme si vysvětlili dobu, ve které autor citátu nejspíše žil. Mohlo by se zdát, že není nepodobná době dneška. Ale rozdíly tu jsou. Když vezmeme v úvahu pouze fakta zjištěná exaktními vědami, tak zjistíme, že za posledních 10 let se množství informací na naší planetě více než zdvojnásobilo. Když už nebudeme tak přesní, tak to znamená (teoreticky), že se musíme během života naučit více než dvojnásobek věcí, abychom věděli "dost". Jistě že nárůst těchto informací není tak podstatný jako nárůst datových struktur, ale i tak je nutné množství vzdělání vyšší, než tomu bylo před pár lety. Když to navíc srovnáme s dobou, kdy žil nás moudrý muž, pak je nárůst v řádu několikanásobků. K čemu ale tento nárůst vede? Pozitivní hlediska jsou jistě zřejmá, a není potřeba rozebírat, že díky nim dokážeme prozkoumat dvakrát větší prostor vesmíru i dvakrát menší mikročástice než dřív. Ale zaměřme se na negativní hledisko. Díky většímu množství informací jsme přímo úměrně více závislí na společnosti, tedy na systému.
Paradox moderního člověka. Tak bychom asi mohli nazvat problém dneška. Když se podíváme znovu na rozdíl doby autora citátu a dneška, vidíme, že lidí na naší planetě je mnohokrát víc, a přesto je LIDÍ míň. Dřív se lidé vymaňovali ze soukolí zaběhnutých pořádků daleko častěji. Říkali jsme jim "vyděděnci společnosti". Stávali se jimi dobrovolně anebo pod vlivem tragičnosti jejich života. Důvod, proč je jich méně, jsem se už snažil nastínit výše. Mimo tento důvod to může být ale paradoxně i dobrosrdečnost lidí. Však kolik existuje spolků, občanských sdružení a bůhví čeho ještě na podporu sociálně slabých. Lidé to dělají s dobrý srdcem, a ani si neuvědomují, že jim tímto berou to nejcennější, co mají. Jistě, někteří rádi přijmou jejich pomoc. Ostatně většina lidí s měsíc prázdným žaludkem by sáhla po teplé polívce, kterou by jim nabízel dobrotivý člověk. Biologické potřeby mají přednost. Ale přesto jsou lidé, kteří ji odmítnou.
Podívejme se ale na tu druhou skupinu "vyděděnců", kteří se odvrátí od společnosti (nikoliv od jednotlivých lidí) dobrovolně. Proč jich je také míň? Odpověď je snadnější, než se může zdát. Je totiž příliš pozdě. Většina lidí, kteří se chtějí vymanit systémové chobotnici, jsou až příliš zamotaní do jejích chapadel. Čím víc se pak snaží vymanit, tím více se do nich zamotávají. Proč je to ale problém? Protože za posledních deset let přibylo chobotnici jednou tolik chapadel. Nebo jsou dvakrát delší.
Proč bychom se tedy ale měli zamýšlet nad bojem s větrnými mlýny?
Protože Don Quijote nebyl blázen! Přestaňme se klanět dnešním super-star a najděme si ty pravé hrdiny. Nemusíme znát jejich jména, prostě jen v sobě samém vybudujme památník neznámého hrdiny a snažme se, abychom si tam na konci života mohli vytesat své jméno.
Pro ty, již úvahám neholdují, faktická stránka článku: Velké množství informací, jež nás stále obklopují, a je jich čím dál víc, nás včleňují do spirály systému víc, než si dokážeme uvědomit. Braňme se!
Napsal pod vlivem tragičnosti života tesař v učení David Havlíček.
(celkem: 5, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)Ju, a přeji ti hodně úspěchů v učebním oboru; vyučit se užitečnému řemeslu, to se hodí (-;
kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Soutěž v pouštění draků | Na rozloučenou | Ticho | Múza | Koráb