Sama jsi to zažila, srpen, první, nebo poslední, ve kterém se protíná naděje, ale i obavy. Pověděla jsi mi o něm málo, ale mně to nevadí, byly důležitější věci si říct, třeba jak si ti dva holomci lámali nohy, a jak jsi jim zpod sádry vařečkou vybírala... no víš co. Já vím, mluvit slušně se jenom nosí, takže hovna. Nejhezčí jsi byla nakonec, asi proto, že to pro mě mělo zvláštní nádech naděje, která neumírá. Vlastně nikdy neumírá, jen se přenáší z jedná věci, kde tak úplně neuspěla, na jinou, a doufá. Vyprávěla jsi tak jinak, s nadhledem, uvolněně, a s tichou radostí, co naplňovala nás oba, a já se ve skrytu duše obával, ale víš, co je srandovní? Že jsem se obával o sebe, a ne o tebe. Zdravej a blbej, žádnej Mnouček.
Přepad mě sentiment, tak jsem Ti chtěl jenom říct, že tu mám zase bordel jak v tanku...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
strmá... | jediná... | prokletá... | poslední... | horská...