Skály

  

Skály


Líbezná cesta z chalupy do místa snů vede úzkou pěšinou do kopce. Je dlouhá, však nohy nebolí. Zlobí zde trní, však nikdo je necítí. Je to tu jako zakleté. Ptačí řev zdá se býti lidskému sluchu příjemný.Tudy často chodívají dvě roztomilá dítka. Sourozenci Emil a Sabrina míří do skal kdykoli mohou.
Tak i dnes přichází ke skalám a hrají si. O stěny skal odráží se dětský smích. Málokdo ví o tomto místě. Ještě míň lidí tuší, kdo tu vládne. Žijí zde totiž 2 sestry, víly. Však domov se stal jediným, co mají společného. Proč? Jedna z nich je Dobrá víla, ta druhá je Zlá.
„Sestřičko, nemůže zde přece být tolik hadů, pavouků a černých kamenů!“ řekla Dobrá víla. Zlá odpověděla: „Ty si vždycky najdeš něco, co bys mi mohla vyčítat. Pořád ti něco vadí!“ „Ne, tak to není,“ snažila se jí vysvětlit Dobrá víla: „Já jen, že sem přece chodí děti…“
„Děti, děti! A já se musím přizpůsobit, že? To jsi celá ty!“
„Vždyť se na ně podívej. Oči a tváře mají tak laskavé. Srdce mají čisté a dobré. Jistě jsou poctivé po rodičích…“
„Poctivé? Já ti něco povím, Dobrá sestro! V každém, úplně v každém je zlo. I v těch dětech zlo tiše spí. Jen počkej, uvidíš sama!“ výhružně řekla Zlá víla a zmizela.
Dobrá víla mlčí a snaží se neplakat. Má strach. Co má její sestra asi v plánu? Děti nic netuší. Hrají si. Probírají své sny. Skály podávají spoustu nápadů a inspirace. Dobrá víla je pozouje se zasněným úsměvem.



Jaké to krásné ráno! Do dětského pokoje prosvítá odraz světla vycházejícího Slunce. A dnes je volno. Žádná práce. Volno! Není divu, že dnes všichni vstávají s úsměvem.
Hned po snídani chtějí děti vyrazit do skal. Maminka jim v tom brání. Nepřeje si, aby tam dnes šly. Tatínek ji pohladil po vlasech a tiše řekl: „Drahá, vždyť je neděle. Dopřej jim přece trochu radosti.“ Maminka roztála. Zamávala dětem.
Slunce pálí do zad, když Sabrina poskakuje za motýlem a pozoruje, na které květiny sedá. Emil kráčí po pěšince a pyšně píská na flétničku, kterou si sám vyrobil. Připadá si jako veliký ochránce své sestřičky. Bzukot včel a ptačí zpěv provázel děti až ke Skalám.
Hned po tom, co došly ke Skalám, Sabrina zahlédla nádhlerný kámen. Na první pohled ji okouzlil. Nikdy neviděla krásnější, ani lesklejší výtvor přírody. Přiběhla k němu blíž. Se zalíbením si jej prohlížela. Vzala ho do dlaně. Zavřela oči a objala ho svým srdcem. Tiše se zasnila. Zhluboka se nadechla. Nevydechla však s úlevou.
„Sestřičko, co je to s tebou?“, vylekaně se ptá bráška. „Nemluv na mě, ty červíku! Co si o sobě myslíš?“, s odporným výrazem odpověděla Sabrina. Malý bráška na ni překvapeně koukal, neschopen slova. Když na něj vykřikla, ať od ní táhne pryč, Emil s pláčem utekl.
Sabrina se usmívá. V očích má cosi temného. Kdo ví, co se jí honí hlavou, když si sedá mezi černé kameny. Hladí je a něco si mumlá.
„Zdravím tě, Sabrino.“ Zjevila se z dýmu Zlá víla.
„Kdo jsi?“ S klidem se zeptala Sabrina.
„Je ti dobře, sestro?“ nenuceně se ptá Zlá.
„Ano. Je mi skvěle,“ již se neptá, s kým má tu čest.
„Když vydržíš ve skalách po nějaký čas, splním Ti vše, co budeš chtít. Budeš mít vše!“, ozvěnou zněla slova temné ženy, když pomalu mizela v oblaku dýmu. Očarovaná Sabrina usíná. Hlava se jí točí a točí… Zlá víla jí pronikala do všech snů. Naprosto ji omámila. Sabrina si prožívala lživou realitu. Zlá víla přetvořila poctivé děvčátko v absolutně sobecké stvoření.



Tak plul den za dnem. Všichni měli o Sabrinu strach. Nikdo na ni nezapomněl. Mnoho lidí opakovalo její jméno ve svých motlibách, ale nikdo již nedoufal v její návrat. Nikdo, kromě malého brášku. Jednoho dne to již nevydržel, vyběhl z chalupy, nedbal na volání rodičů…
„Sestřičko! Sestřičko! Já Tě najdu! Přivedu Tě domů!“ Volal Emil, když běžel ke skalám. Věděl, že sestru najde. Opravdu. Našel ji. Vyděsil se. „Je to opravdu Sabrina?“ honilo se mu hlavou, když ji spatřil. Pozoroval ji skrz houští. Sabrina s vykulenýma očima, jakoby bez výrazu v tváři, vzhlížela ke Skalám. Podivně si zpívala stále dokola:







„Kámen, kámen, kamínek
jeden druhý třetí
hoří ve vás plamínek
malý oheň smrti.
Kámen černý, černější
Velkou moc ukrýváte
Na světě jsou nejkrásnější
Tiché skutky prokleté!

Emil tomu nechce věřit. Tohle, že zpívá jeho sestřička? Rozplakal se zoufalstvím.
„Tak už neplakej. Všechno ti vysvětlím, Emile.“ Uslyšel hlas spanilé Víly, bytosti Dobra.
„Ó, jak jste krásná! Kdo jste?“
„Jsem Víla. Mě se nemusíš bát. Chci vám pomoct. Alespoň se o to pokusím.“ Smutně řekla Dobrá víla. Snad celé moře slz zaplatili za tuto chvíli. Již brzy přijde čas, kdy se Zlá víla vrátí k Sabrině a zmocní se jí úplně! Emil se svou vílou si neví rady. Smutně a tiše si zpívají:

„Výdechy zla
ach ty bolí!
Jsou všude, v celém okolí…
Cítím chlad, zimu světa
Proč? Tak proč
Je Sabrina prokletá?“


Co to? Hromy? Nebo snad praskají skály? Ten chlad a tma – už je tu. Z dýmu vystupuje temná osoba.
„Vydrželas to. Jsi tady. Spokojena?“
„Klaním se ti, má paní! Jistě, že jsem tu,“ zasmála se Sabrina „kde jinde bych měla být?“
„Správně. Tedy, můžeš si něco přát. Všechno dostaneš!“ řekla Zlá víla s nejhoršímy úmysly. Vždyť splní-li Sabrině její přání, zvítězí a Sabrina navždy vpluje do nitra skal. Bez dechu, bez srdce. Přesně to Zlá víla che.
Sabrina přemýšlí. Neví, co si od Víly přát. Emil se najednou rozběhl: „Sabrino! Neeee!“ Dobrá víla pospíchá za ním. Emil si klekl přímo před Sabrinu a od srdce zazpíval Sabrině:

„ Výdechy zla, ty mě nebolí,
když cítím lásku vřelou.
Láska je v mém srdci,
je i v celém okolí,
láska náruč má stále otevřenou!
I pro tebe Sabrino…
Výdechy zla,
ty mě již nebolí,
přivoním k lásky květu.
Láska je v každém,
Jen ať se probudí!
Ukaž svou celému světu!“

„Láska? Co je to, má paní?“ tiše se ptá Sabrina.
„Neposlouchej toho špačka! Rychle si něco přej, má drahá!“ naléhá Zlá. Promluvila i Dobrá víla k Sabrině: „Zlá víla ti chce vzít život, nenech se oklamat!“
Sabrině se téměř zastavil čas. Rozhlíží se kolem sebe. Ničemu nerozumí. „Jsou od sebe tak odlišné, ty dvě paní,“ povídá si pro sebe. „A ten malý, dívá se na mě tak zvláštně… co to má v očích? A co to zpíval, co je to ta Láska?“ dlouho, dlouho se dívala bráškovi do očí. Zářila z něj upřímná láska k sestře. Pohlédla na Zlou vílu, nadechla se a s jistotou pověděla: „Moje přání je… láska! Dej mi lásku, paní!“
Zlá víla ječela, šklebila se, nadávala, jak ještě nikdy nikdo na světě. Div, že jí srdce nepuklo vztekem. Tentokrát nezmizela v dýmu, ale v obrovských plamenech. Tak opustila skály a od té doby ji již žádné lidské oko nespatřilo. Sabrinu vysvobodila láska!
„Odpustíš mi to bráško?“ zeptala se Sabrina vystrašeně. Emil se smál a řekl: „Už budeme pořád spolu, sestřičko!“
Teď jsou oba tak šťastní! Dobrá víla jim se slzou štěstí popřála krásné budoucí dny a rozloučila se. Emil a Sabrina běželi domů. Rodiče skoro nemohli uvěřit, že vše dobře dopadlo. Zase jsou všichni spolu! A také jsou velice bohatí. Ptáte se proč? No přeci proto, že mají jeden druhého a mají se moc rádi.

Zobrazeno 19x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Luci 26.11.2009, 11:28
Hodnocení: 3

Námět pěkný...

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>