scéna první
Na malém pódiu malého divadla stojí dva lidé. Muž a žena, oba středního věku. Jsou oděni prostě a všedně. Dívají se na sebe a jakoby si i chtěli něco říct, avšak nevěděli co... Za nimi jsou kulisy panelákového sídliště.
Když tu ten muž roztáhl paže a řekl:
,,Miluji tě," načež k té ženě učinil jeden krok a zůstal stát s rozpřaženou náručí.
Žena se na něj ale jen stále mlčky dívala a z její tváře byla patrná bezradnost a vnitřní boj, který se v ní odehrával... Mohl by si pomyslet ctihodný divák.
Muž znovu a ještě naléhavěji a důrazněji řekl té ženě:
,,Miluji tě!" A když se opět z její strany nic nedělo, žádná odezva, dodal: ,,Copak mne neslyšíš?"
Žena sklopila svůj zrak a na tváři se ji objevila rumělka. Poté si ji dala do dlaní a začala plakat. Skutečně! Mezi prsty ji prosakovaly slzy a jejich kapky padaly na dřevěná prkna co znamenají svět.
Muž k ní tedy přistoupil a chtěl ji pohladit po vlasech a obejmout a utěšit, i když mu zjevně nebylo jasné, proč se chová tak jak se chová. Ona se však nenechala a nečekaně prudce se od něj odvrátila.
,,Co se to děje? Co to jen s tebou je?" zeptal se ji a z jeho hlasu byl patrný smutek.
,,Když já nevím, ale já prostě k tobě nic necítím!"
A v ten okamžik co to jen dořekla, se k ní ten muž rychle přitočil baletním krokem, jako nějaký milenec teatrálně obletující svoji milenku a velice potichu, skoro až neznatelně, aby diváci v hledišti nic neslyšeli, na ni spustil:
,,Proboha, co to říkáš?! To přece ve scénáři není!"
Žena se od něj opět odvrátila.
,,Ne, ne, láska musí být skutečná a ne předstíraná!"
A po těchto svých tak vzletných slovech sklidila i krátký potlesk diváků. Ale to už u ní opět stál ten muž a užuž ji chtěl zase něco říct, ale ona ho nenechala a předešla ho slovy, při nichž nahodila i patřičně dramatickou pózu:
,,Ne, nepředstírej, všichni stejně moc dobře vědí, že jsi jen ubohý herec co za tohle, co tady předvádíš, bere peníze a..."
A to už šla opona dolů a rozsvěcovala se světla, jak v hledišti, tak i na pódiu. Diváci znervózněli a začali reptat, protože nevěděli, co se to děje a byli tím tedy oprávněně znepokojeni. Vždyť si zaplatili vstupné za tento tak kulturní, duši obohacující zážitek. Ale za okamžik se před oponou zjevil malý obtloustlý mužík s pleškou, jenž bez přestání nervózně pohyboval rukama a jasně bílým kapesníkem si stíral pot z čela.
,,Milí a vážení diváci," začal ve svém proslovu. ,,Jsem ředitel tohoto divadla a tímto se vám omlouvám, ale pro technickou... Ehm, co to povídám." Na okamžik se odmlčel, načež pokračoval v naprosto vážném tónu dál: ,,Víte," diváci v hledišti se utišili, přestali reptat a i světla se částečně ztlumila, ,,tato hra měla být velice dobrá, se silným sociálním a morálním podtextem, po kterých se tak v dnešní době baží, ale vzhledem k tomu, že naše hlavní představitelka si ji začala nečekaně přetvářet podle sebe a my za ni nemáme patřičně kvalitní náhradu, zahrajeme vám komedii a to ve zcela jiném hereckém obsazení, která je také skvělá, i když bez silného sociálního a morálního podtextu, je však plna smíchu a zábavy, nečekaných dějových zvratů a vyvrcholení. Nebojte, připlácet si nebudete muset. Bude to jen chtít kapánek strpení, které ale můžete příjemně vyplnit občerstvením se ve foyer." Pročež se uklonil a odešel.
Diváci pozvolna vstávali a odcházeli se občerstvit, popovídat si a na toaletu, každý dle svých potřeb, tužeb a nutnosti.
Přestávka trvala pouze rovných třicet minut. A když se vrátili zpět na místa a světla zhasla, tak, že se hlediště opět ponořilo do tmy a opona vytáhla, čekalo je nemalé překvapení. Za oponou se totiž nacházela velká televize s úhlopříčkou metr šedesát centimetrů a u ní opět stál ten malý obtloustlý ředitel divadla s mikrofonem v ruce osvětlen tlumeným kuželem světla.
,,Musím se vám ještě jednou moc a moc omluvit," spustil, ,,ale herci už šli domů a kromě několika málo kulisáků, přesně spočteno dvou a jednoho osvětlovače a vrátného, mi tu už nikdo pro dnešek nezbyl. Tak si vám dovoluji nabídnout náhradní program. V televizním přehledu jsem zjistil, že právě za necelých pět minut bude začínat skvělá kovbojka s Johnem Waynem v hlavní roli. Trvá přes dvě a půl hodiny a dočetl jsem se, že je to opravdu skvělá, skvělá podívaná. Plno hrdinských skutků, ponaučení, a tak, však to znáte z různých seriálů a ze života. No ne?" Skončil a pokusil se o úsměv, vyšel mu však z toho jen nepovedený rozpačitý škleb a také se celý neustále třásl...
Ale to už to někdo z diváků nevydržel a z hlediště se ozvalo:
,,Co si to dovolujete, zaplatili jsme si za divadelní hru OBYČEJNÝ ROMEO A OBYČEJNÁ JULIE VE MĚSTĚ a vy nám napřed jako náhradu za dramatické představení nabízíte nějakou plytkou komedii a teď nám dokonce podstrkujete namísto toho podívanou na televizi. To jsem sem nemusel ani chodit a mohl zůstat doma a dívat se tam a zadarmo!"
,,Ano, ano," přidali se k němu někteří z ostatních diváků.
Ten co promluvil jako první, byl mladý, asi tak třicetiletý, velmi pohledný snědý muž ve fialovém obleku, bílé košili a úzké kravatě barvy zralých višní.
,,Prosím, prosím," pravil ředitel, ,,já vás tu nedržím, klidně si jděte."
,,A kdo a kde mi vrátí peníze?" nechal se slyšet ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku.
,,V pokladně, ale bohužel vás musím upozornit na to, že pokladní zde již přítomna není také a lístek vám hold, jak to tak vypadá, propadne," odvětil mu naprosto klidně a nevzrušeně ředitel divadla.
,,To snad nemyslíte vážně!" ohradil se ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku a i zbytkem hlediště otřásla nevole. Lidé počínali vstávat, bouřit se a hrozit pěstmi, ale to už ředitel pustil televizi, kužel tlumeného světla, co ho osvětloval zmizel a tím okamžikem stejně tak i sám ředitel divadla.
Zůstala už jen rozžhavená obrazovka... A zpoza zvlněné prérie se vynořovala mohutná postava s ještě mohutnějším panděrem Johna Wayna sedícího na koni, který si to s ním uháněl jedna radost, ledva popadajíc pod tou tíhou dech. John Wayn ztělesňující ideálního hrdinu, měl na hlavě širokánský klobouk a kolty zavěšeny proklatě nízko.
V hledišti to pozvolna utichlo a diváci se nechali strhnout tolik napínavým dějem: Láska, romantika, tvrdé zaťaté pěsti, vítězící dobro nad zlem, tragické úmrtí nevinného vetchého stařečka, polibek, jedno dítě přejel dostavník, někdo někoho zastřelil, jiný zase pro změnu vyloupil banku, pomsta a tak podobně; jak je téměř všem známo z četných dobrodružných zfilmovaných děl tuzemské i světové kinematografie.
Kýč si národnost nevybírá, kýč zůstává všeobecně platným a to v kterékoli době.
Mnohé ženy z toho až plakaly a mnohým mužům se samým napětím tajil dech, až se jim i v těch jejich hlavinkách líhlo něco v tom smyslu, že i v jejich životě by se už konečně něco obdobného mohlo odehrát a oni tak mohli potvrdit svoji mužnost.
Jenom několik málo jednotlivců se nakonec sebralo a odešlo pryč. Když však chtěli opustit divadlo, narazili na uzamčené hlavní prosklené dveře a nikde nikdo, kdo by jim je otevřel.
,,No to snad už není ani možné," dal se opět slyšet pln upřímného rozčílení a rozhořčení ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku. ,,Víte co," sdělil ostatním a hned na to pokračoval, ,,rozdělíme se. Ředitel přeci povídal, že tu někde měl zůstat vrátný, tak se po něm porozhlédneme a kdo ho objeví, přivede ho sem a zavolá nás. Ostatní s jeho návrhem souhlasili, a tak se rozešli vydat najít toho vrátného.
Někdo šel tam, jiný pro změnu onam.
První kdo na vrátného narazil, byla mladá sedmnáctiletá dívka. Ani hezká, ani škaredá. Plavé vlasy měla sčesány do culíku a na bíle průsvitné košilce měla žlutý svetr z lehce světle hnědým nádechem hlubokého výstřihu, z pod nějž ihned navazovala jasně červená sukýnka, na nohou bílé podkolenky a oranžové střevíčky.
Napřed šla nějakou dlouhou chodbou, potom zabočila doprava, hned na to doleva a narazila na schodiště vedoucí někam dolů. Zprvu se ji tam vůbec nechtělo, protože tam byla tma a ona nikde neviděla vypínač, ale nakonec si přeci jen dodala odvahy a jala se sestupovat po schodech. Avšak už se chtěla zase obrátit zpět, strach ze tmy byl přeci jen silnější, než zodpovědnost k ostatním, když tu zaslechla trhavě přerušovaný chrapot. Dívka si pomyslela, to bude jistě on, vrátný, a spí, kdo jiný by to tu také byl, že? A vydala se po sluchu za oním dotyčným.
Přidržovala se zdi, protože šero se tady dole proměnilo v naprostou a neprostupnou tmu, přičemž však narazila na stěně na onen tak jí toužebně vyhledávaný vypínač světla a rozsvítila. A ani necelých pět šest metrů před sebou spatřila nějakého postaršího až starého muže, to teď přesně nešlo rozeznat. Ležel přímo vprostřed chodby na holé studené podlaze, u ruky prázdnou flašku rumu, a spal.
Přistoupila k němu blíž a dala se do jeho buzení. Chvíli trvalo, než vrátný zamžoural a se slovy: ,,Sním nebo bdím," strhl na sebe tu mladou dívku a jal se ji osahávat. ,,Kráska z mého snu, že ani nemohu svým očím uvěřit," pokračoval a dotkl jejích malých pevných ňader. ,,Miluji tě děvo," sjel k jejím bokům. A začal ji vykasávat sukni.
Vše probíhalo tak rychle a nečekaně, dívka vykřikla a křičet nepřestávala. Vytrhla se z jeho tak strašných stařeckých spárů a dala se na útěk, zpět k východu..., přičemž stále nepřestávala křičet.
Křičela a křičela.
Jako druhý na vrátného narazil ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku. Došel téměř až na samotnou půdu. Stále totiž slyšel nějaké kovové zvuky, jakoby někdo něco zatloukal, nebo zatahoval velkým železným klíčem. Usoudil, že pokud bude vycházet z přítomnosti ředitele, dvou kulisáku, osvětlovače a vrátného, vycházelo mu, že nejpravděpodobnějším původcem těchto zvuků bude právě vrátný. Protože proč by něco takové dělal ředitel, kulisáci měli jistě svoji práci a stejně i osvětlovač, zůstával jen ten vrátný, a proto ten zvuk následoval.
A vskutku, v posledním patře na něj narazil. Viděl, jak tam nějaký postarší muž před ním dělá něco s radiátorem. Zavolal na něj:
,,Haló, prosím vás, nejste vy náhodou vrátný?"
Muž se otočil, změřil si ho přísným pohledem od hlavy k patě a odpověděl:
,,Jo, to tedy jsem, co po mně chceš?"
,,No dovolte, kde je etika slušného vystupování? Co si to člověče vůbec dov..." protestoval vůči jeho neurvalým způsobům pohledný snědý muž ve fialovém obleku, ale byl jím násilně přerušen. Nestačil dokončit ani větu a namísto toho se taktak vyhnul velkému železnému letícímu klíči, pak vrátný odněkud z kožené pracovní brašny vytáhl kladivo a rozběhl se s ním proti němu, ve tváři divoký, dočista zvířecí škleb.
Pohledný snědý muž už na nic nečekal, obrátil se a utíkal jen co mohl pryč. Hruď staženou úzkostí a hlavu přeplněnou zmatkem.
Dál už se z té skupinky, co se rozhodla opustit předčasně divadlo, s vrátným nikdo nesetkal. Neshledali se však už ani s tím pohledným snědým mužem ve fialovém obleku, ani s tou mladou sedmnáctiletou dívkou. Ale ani jim to nepřišlo nijak zvlášť podivné, protože zpět k východu dorazili individuálně právě tehdy, co divadlo opouštěli už i všichni ostatní lidé a hlavní vchod byl otevřený.
Mnozí z diváků si sdělovali dojmy a zážitky tak plného a bohatého večera.
Zarážející pro onu skupinku, která se společně s pohledným snědým mužem ve fialovém obleku a mladou sedmnáctiletou dívkou rozhodla odejít z divadla předčasně, zůstávalo jediné, a to sice doba, jíž věnovali marnému, ale usilovnému hledání vrátného, v tak malém divadle, avšak když jej procházeli, zdálo se jim veliké, tak veliké, že se v něm měli tendenci až ztrácet. Nicméně prošli kolem vrátného kukaně, která i nyní zůstávala prázdná, přičemž si říkali: Nač si s tím lámat hlavu, raději všechno z ní vypustit a mít svatý pokoj. A také si dali předsevzetí, že tady už tedy nikdy ani nepáchnou.
scéna druhá
Dívka běžela jak jen mohla. Chvatně dýchala a měla takový strach, že se bála ohlédnou
Ale to už začínala cítit i únavu fyzickou, píchalo ji v boku a potřebovala by si oddechnout. A také ani nevím, kam to vlastně běžím, pomyslela si. Nepoznávala to tu. Cítila však ten strach, strach, který ji rozproudil adrenalin v krvi, jenž ji dodával tu nezměrnou sílu běžet stále dál a dál, ač už vlastně nemohla. A snad by i prchala do té doby, dokud by naprostým vyčerpáním a bezmocí nepadla na zemi. Ale nečekaně se v jedněch dveřích srazila se stejně zadýchaným a upoceným pohledným snědým mužem ve fialovém obleku. A i on vypadal, jako by před něčím prchal, před něčím hrozným, životu nebezpečným.
Jejich pohledy se střetly. A oba současně pocítili nával strachu, který se proměnil v neskonalou úlevu okamžikem, co se poznali.
,,Jsem tak ráda, že vás vidím," oddechla si dívka. ,,Ani by jste nevěřil, co se mi přihodilo..." A padla mu hlavou na hruď a dala se do pláče. Bylo toho už na ni příliš mnoho. Celý den, celý večer. Podivné divadelní představení zvrhnuvší se v černou a absurdní grotesku plnou nejapnosti. Plnou lidského výsměchu, plnou lidské zlomyslnosti. A tu to z ní vyjelo, aniž by chtěla a aniž by si to v tu chvíli plně uvědomovala:
,,Když on mě chtěl znásilnit!... A bulila jako nějaká malá holka a tomu pohlednému snědému muži ve fialovému obleku ji bylo tolik líto, ale zároveň i on měl vilné myšlenky, nicméně ji objal, hladil ji po vlasech, po zádech a utěšoval ji.
,,Už je to všechno pryč. Nebojte se, teď jsem tu já a já vás ochráním!" I když při jeho posledních slovech jeho hlas poklesl a ztratil na sebevědomosti, síle a odhodlání. Vzpomněl si na výjev, kdy po něm vrátný mrštil velkým železným klíčem, který mu těsně prosvištěl kolem hlavy a poté se mu i vybavilo, jak se s kladivem v ruce, kterým neustále prudce máchal nad hlavou, rozběhl proti němu, se zjevným úmyslem ho nejen pochroumat, ale přímo zabít! Vybavil se mu i ten příval strachu, který mu natolik sevřel hruď, až se mu skoro dech úzkostí zatajil. Vzpomněl si na to tak tupé prázdno v hlavě, které se přehouplo ve zmatek a bezmyšlenkovité jednání. To co ho obrátilo na útěk a zachránilo mu to tím zjevně život, nebyl rozmysl, rozumová úvaha, nýbrž pud, zvířecí pud sebezáchovy, pud zvířete, zvířete, které člověk v sobě tak úspěšně zabíjí již po mnoho staletí. Ale ono je na rozdíl od něj silné a odolné, plné odhodlání přežít za jakoukoli cenu a v jakýchkoli podmínkách.
Žít! Žít! Žít! Line se z jeho hrudi. Výkřik zoufalství. Žít, výkřik zbabělosti. Žít, výkřik odvahy. Žít...
Zvíře v člověku se samozřejmě také bojí, ale neztrácí rozvahu a chladnou hlavu a... Najednou si i on, ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku, uvědomil, že začal ronit slzy, přičemž povídá té dívce:
,,I já mám strach, bojím se, bojím, ale nesmíme to vzdát... Teď jsme spolu, jsme dva a dva zmůžeme už mnohem víc, hlavně nesmíme tolik podléhat tomu strachu."
,,Vám se to tlachá," navázala na něj ta mladá sedmnáctiletá dívka, ,,ale když já opravdu nevím, jak jej překonat, potlačit."
,,Bát se není řešení. Uvědomuji si, že se o tom lehce povídá, ale pokud ho nepřekonáme, nezmůžeme, nenaučíme se s ním žít, nemáme naději, žádnou naději, že bychom přežili a to ať tady a nebo v reálném světě..."
,,Bláboly a kecy, raději místo toho už něco konečně udělejte, nebo to nevydržím, nezvládnu a přijdu o rozum," v dívčině hlase bylo patrno klíčící semínko hysterie, z kterého se každou chvíli chystala vyrůst rostlina, divoká a exotická rostlina, se spoustou chapadel plných lepkavých a pálivých přísavek, která by ji obtočila a přísavky by se k ní, k jejímu mladému krásnému, ještě ne zcela vyvinutému tělu přisály a vysály by z ní poslední kapky zdravého rozumu..., života... Všeho!
Ale v ten okamžik ji ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku uchopil za ruku a vydali se pryč. Hledat východ.
,,Pojďte, půjdeme, tady nesmíme zůstat už ani chvíli."
Dívka ho následovala těsně k němu přitisknuta. Šli rychle.
Napřed se vrátili o kus zpět, odkud přišel ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku, odbočili několikrát doleva a potom doprava a narazili na nějaké úzké vedlejší schodiště.
,,Tudy jsme ale nešli," ozvala se dívka.
,,Já vím, ale je to nutné, abychom na někoho nenarazili..."
,,Myslíte...?"
,,Ano, ano... " a přiložil ji opatrně a pomalu dlaň na ústa, na znamení toho, aby se odmlčela, načež se zaposlouchal. Nic a nikoho nebylo slyšet. Najednou však zhasli světla a kolem nich se rozhostila zlověstná a neprostupná tma. Oba tím byli nepříjemně překvapeni a oběma se taky zatajil dech.
,,Pojďte, pojďte, musíme jít, tady je to opravdu hrozné," trhla tím pohledným snědým mužem ve fialovém obleku, načež dodala: ,,Že jsem sem dnes vůbec chodila." A vzpomněla si na začátek dnešního dne. Zaspala do školy, opařila se horkým čajem a dostala pětku z vyvolání k tabuli v matematice. Vybavila si také svoji nešťastnou lásku Kadlíka ze čtvrťáku... Ach, kdyby tu jen teď byl, ten by mne jistě zachránil, pomyslela si, ale náhle si uvědomila hloupost a absurdnost svých tak zkreslených a naivních myšlenek, vždyť i tento dospělý muž, co ji nyní vede těmito tak temnými chodbami, kde je jenom stěží vidět na pět šest kroků dopředu, k východu, má strach, vycítila to z něj, z jeho chování, z jeho...
Najednou se zarazili. Zaslechli totiž nějaký šramot, lidské kroky, jejich ozvěny, pravidelné narážení podpatků o žulové dlaždice. Přitiskli se k sobě a pocítili vzájemně, jak jim rychle a nepravidelně bije srdce. Nedaleko nich se však nacházel sloup, tak se schovali za něj a navíc je ta tma.
A byli k sobě těsně přitisknuti a celá situace byla tak napjatá a tajemná...
,,Já jsem Petr," zašeptal.
,,Já Lucie," pravila stejně tiše a snad i tišeji.
A byli k sobě tak těsně přitisknuti a celá situace byla tak nezvyklá, že se políbili, znovu a znovu, jako by se toho nemohli nasytit, jako by jeden v druhém hledal záchranu a přitom si byli vědomi toho, že žádné není.
A v ten okamžik se ze všech stran rozsvítily reflektory a oba je pohltily kužely intenzívního a oslepujícího světla. Lekli se a nechápali co se to děje. Světlo ale postupně ztrácelo na síle a oni mohli rozeznat před sebou hlediště, hlediště plné prázdných sedadel, prázdných až na jedno a oni si uvědomili, že se nacházejí na pódiu.
(Vlastně po tom vždycky oba ve skrytu mysli toužili.)
V tom jednom sedadle, co bylo obsazeno a které se nacházelo ve středu hlediště, ve středu řady, seděl ten malý obtloustlý ředitel divadla. Zubil se a tleskal. Nečekaně, jako když utne, ustal a pravil k nim:
,,Tedy takové herce bychom potřebovali, ale vy by jste ode mne asi žádné angažmá nepřijali, že?" Odmlčel se, jakoby vyčkával odpovědi, ale ta mladá dívka i ten pohledný snědý muž ve fialovém obleku byli tím vším natolik vyjeveni, překvapeni a zmateni, že nebyli s to ani jeden, ani druhý vypravit ze sebou kloudného slova, jediné hlásky, jenom se stále drželi v objetí a v jejich pohledech byla patrná krom výše popsaného údivu i jistá dávka bezradnosti ze stávající situace.
,,No nic," pokračoval ředitel divadla a postavil se. ,,Povím tedy vrátnému, aby vás pustil, ale je opravdu velká škoda, že se nechcete stát herci v mém divadle, měli by jste opravdu úspěch, na to mám čich. A jen co to dořekl, odešel.
Oni tak ještě nějakou dobu stáli a dívali se směrem ke dveřím, kterými se odebral ředitel divadla pryč. Zůstali otevřeny a zpoza nich vystupovala záře elektrického světla. Pohlédli na sebe, seskočili z pódia a zvolna se rozběhli k východu, dostali se do prázdného foyeru a odtud si to namířili přímo k hlavním proskleným dveřím. Z dálky však již viděli, že jsou zavřeny, a když doběhli blíž, s hrůzou zjistili, že jsou i zamčeny.
Ředitel divadla je podvedl. Podvedl je a v hlavách jim zavládl strašlivý hukot zmatku, když tu opodál za nimi se ozval hlas, mužský stařecky znějící, rozechvělý hlas:
,,Haló, počkejte mladá paní, mladý pane, už vám jdu otevřít."
A v ten ráz v nich obou zatrnulo, až se jim i téměř srdce odmlčelo. A v hrůzném očekávání se ohlédli po směru hlasu a jejich pohledu se naskytl takový obrázek, že je to až popudilo k šílenému smíchu! Spatřili starého shrbeného bělovlasého muže, jak se k nim se svazkem klíčů v levé ruce pomalu belhá - nemůže dost dobře dýchat, a také neustále slintá a občas mu některá z těch slin ukápne i na zemi, o níž se roztříští, ale jelikož je to tuze mazlavá hmota, tak i přesto jistým způsobem zůstává v celku. Z jeho pohybů bylo možno vyčíst, že se opravdu snaží jít pokud možno co nejrychleji, ale i přes jeho zjevnou snahu, se nezmohl na nic jiného, než jen na to směšně působící pomalé a místy skoro až neohrabané šourání.
Mohlo mu to trvat snad deset patnáct minut, než k nim došel a během té doby z nich opadla veškerá bázeň a nejistota, že je i prostoupil pocit osvobozujícího uvolnění...!
Konečně si mohli oddechnout, nepříjemné napětí povolilo a oni pocítili i jistou dávku vnitřního štěstí. A pořád se objímali a drželi za ruce a nějak věděli, že ode dnešního dne, konkrétně večera, je něco spojuje, něco velkého a že tím velkým není nic menšího než láska, skutečná a opravdová láska mezi mužem a ženou.
Vrátný jim specificky pomalými pohyby odemkl třesoucí se rukou zámek dveří, stiskl za kliku a vypustil ty dvě čerstvé hrdličky ven z ,,hnízda" a zase za nimi zavřel, přičemž si už jen sám pro sebe řekl:
,,Jen leťte děti, leťte dokud můžete, jste mladí a krásní a v tomto světě plném okovů ještě jakžtakž svobodní. Leťte vysoko v oblacích... Přál bych vám nekonečno prostoru, přál bych vám krásu a slunce a jeho hřejivé paprsky a rozkvetlou krajinu..." A dal se do strašlivého smíchu a vypařil se jako pára nad hrncem - ztracen v oblaku černého dýmu, jenž se rychle rozptyloval, až se docela vytratil.
Ale to oni dva už neviděli. Byli daleko a raději se ani neotáčeli, jen se stále drželi za ruce, těsně k sobě přitisknuti a šli vstříc všemu novému, co je jen čekalo, přičemž doufali, že nejvíce bude dobrého...
scéna třetí
Zůstává otevřená, protože tak daleko se autor hry zatím nedostal.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Neskutečný příběh | Metafyzické divadlo |