Jediná slza tvojí hrdosti, jen to málo, co jsi mi pustila do polštáře, když jsem se na tebe z dálky díval a nechal tě samotnou u té studené stěny. Byla jediná, ale vážila příliš na to, abych ji udržel. Byla jsi jediná a vážila jsi příliš na to, abych ti nelhal. Sobecké geny, vzpomínáš.
Udělali jsme spolu příliš kroků na to, abychom se mohli vrátit, proč taky, cesta plyne kupředu a včerejšek se nevyrovná zítřku, ať je jakýkoli. Však dnes tě nevidím a zítra tu nebudeš. Mám jen včera a k tomu promočený polštář solí, kterou jsem ti sám sypal rány. Chybíš mi. V rukou máš třes a sílu zároveň, je to odhodlání být i skončit, zmatek každého dne kdy usínáš, abys zapomněla. Všechny ty lži. Úderem noci a rána zmizí. Zůstaň.
Dlužím Ti objetí...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
pád... | Krysa... | Kajícně... | polední | trny...