Jen si tak trochu dupnout

  

Od útlého dětství jsem patřil k nezvladatelné sortě homo sapiens. Soužití se mnou pod jednou střechou přinášelo mým rodičům nesnesitelná muka. Už při pouhém vyřčení slova NÁKUP neklamně propadali zoufalství, samou hrůzou se jim zježily vlasy na hlavě a mamce vyrašily na zádech dvě řady nežádoucího akné jako projev alergické reakce na slovo NÁKUP. Zato já byl jiného ražení. Pomyšlení na vytoužené, pracně vydobyté vavříny v podobě fungl nových angličáků naplňovalo mé ego nekonečnými pocity radosti, blaha a rozkoše. Pro dobytí svého vysněného ráje jsem byl ochoten udělat i nemožné - tasit zbraně a neprodleně se vrhnout do boje s využitím veškeré energie sálající z mého nitra až do poslední kapky, dokud se takříkajíc nevybijou baterky.
A tak jsem jednoho červnového dne bleskurychle vypálil ze svého prosluněného pokojíku přímo za maminkou. Zoufale jsem prosil, aby mě vzala do nově otevřeného obchůdku s nádhernými angličáky. V závěru tohoto nekonečného, nervy drásajícího přemlouvacího maratónu se mamince mé nešťastné dušičky zželelo a ze závodu odstoupila. Odevzdaně se mnou dokráčela do krámku, jenž ve mně evokoval představu malého divadélka. Odjakživa jsem toužil stát na divadelních prknech, proslavit se jako fenomenální herec, a proto jsem se rozhodl splnit si své neskromné přání přímo zde za pultem obchodu zinscenováním tragikomedie s příhodným názvem "Kolik koupíš angličáků, tolikrát jsi člověkem". Dobrovolně jsem se zhostil hlavní role krutovládce Nera a matku s prodavačem jsem pasoval na své poddané. Nerova role mi byla šita na míru, už před premiérou jsem s přehledem vévodil žebříčku arogantních problematických zákazníků. Bezpochyby superhvězda první velikosti!
Ostatní zákazníci jakožto publikum sledovali hru z povzdálí. Poloprázdné hlediště jsem bral jako ideální záminku k okouknutí obecenstva. Vousatý muž v tvídovém saku bubnující v pravidelném rytmu prsty o pult, paní koncipientka nervózně pohlížející na digitální hodinky, mrzutá stařenka stěžující si na svá pochroumaná záda a v neposlední řadě i galantní třicátník dvořící se šarmantní dámě v saténové róbě. Lidé odlišného vzezření, charakteru, přesto je právě nyní pojilo jedno obrovské přání: konec inscenace!!
Nevraživé pohledy, které vrhali na mou osobu, mě vážně zneklidňovaly. Nepříjemná byla i jadrná, ostře kritická slova, snášející se na matčinu hlavu jako vodopády hladových motýlů na sladký nektar pampelišek. Jakmile jsem však pohlédl do baculaté tváře snobského prodavače, rázem ze mě stopy potlačované nervozity vyprchaly. Jeho nápadný obličej ve mně vzbuzoval smích, i on mě sledoval s velkým zalíbením. Kdykoli jsme u něj utratili nějaký krejcárek, oči se mu radostí rozzářily a ústa vykouzlila atypický úsměv, kterým by mohl konkurovat chlápkům z bilbordů propagujících špičkovou zubní pastu.
Měl jsem zaručený recept, jak obšťastnit svou "nevinnou" dětskou dušičku: brečet, žadonit, hlasitě křičet, dupnout si, v krajních případech ztropit skandál, dokud maminčiny nervy nepovolí a mně se podaří toho vousatého snobáka uspokojit. V maminčině výrazu se však nahromadila skličující úzkost. Cestou mě zasypávala výčitkami a udílela cenné rady do života, tvářící se přitom jako bůh pomsty.
Po úspěšné koupi jsem svolal partu svých vrstevníků s cílem pochlubit se, o jaká další parádní auta se rozrostla má velkolepá sbírka. Vytřeštěně zírali na nový Nissan Primera a já postupně nabýval dojmu, že v této sortě lidí hraji jednoznačně prim. Cítil jsem se šťastný jak kanárek nakrmený vzácným zrním, ovšem netrvalo dlouho a spadla klec. Kamarádů rapidně ubylo a já netušil proč. "Že by je přestala zajímat auta? Nebo tkví příčina někde jinde? Kde je zakopán pes?" přemítám a náhle se ve mně zrodí převratný nápad: zabíjačková párty! Vše jsem "diplomaticky" vyjednal s mamkou, která můj záměr schválila s drobnou připomínkou: "Za pár jelit si kamarády nezískáš." K tomu ještě varovným tónem dodala: "A přestaň se vytahovat!" Ve své rozpravě setrvávala dál použitím moudra jakéhosi filozofa: "Velký dar člověka spočívá v jeho duši..." To už bylo příliš na mou mentalitu. Vyběhl jsem z domu jako smyslu zbavený a pelášil pozvat kamarády na párty. K mé radosti se dostavili v kompletní sestavě, dokonce i s rodiči. Libá vůně opékaného prasete příjemně dráždila naše čichové buňky a opojná chuť zabíjačkové polévky nás omračovala. V průběhu párty se skupinka nás kluků separovala od dospělých. Naše debata se ubírala zajímavým směrem, přičemž došlo i na autíčka. Benjamínek Lukáš pozdvihl nejnovější model japonské Toyoty. Kluci žasli nadšením, zasypávali ho obdivy, jenom já byl výjimkou. Stroze jsem pronesl: "Obyčejná toyota, co má bejt? Znám lepší, zrovna nedávno jsem zchrastil..." Víc jsem nedořekl. Kluci povstali a rozčileně odcházeli. Soused Petr ještě rozhořčeně zvolal: "Ty vejtaho, zkazil jsi mu radost. A nám taky!" Náhle se mě zmocnila lítost, nezmohl jsem se na jediné slůvko. Seděl jsem jak přimražený a bylo mi do breku.
Nějakou dobu jsem trávil opuštěn, bez přátel, ale osud byl ke mně přece jenom milosrdný. Kamarádi mi odpustili a dodnes nás pojí opravdové přátelství. Dostal jsem pernou lekci životního ponaučení, které mě přivedlo na správnou cestu.
Před pěti lety porodila má ženuška, Lukášova sestra, malého synka. Právě dnes nás následoval do nově zrenovovaného obchodu s hračkami. Z nakupování, aut a motorek je v sedmém nebi. "Tati, kup mi subaru, prosííím," naléhá a ví, jak na nás. Brečet, žadonit, hlasitě křičet, ztropit skandál... "Důvěrně známé metody jeho otce," podotýká žena. A tak jsem poznal na vlastní kůži, jak spolehlivě fungují Mendelovy genetické zákony.
Po příchodu domů jsme v Honzíkově nepřítomnosti otevřeli diskuzi na téma výchova našeho syna. Odnaučení této "genetické pomsty" nebude žádný med. "Chtělo by to pořádnou ledovou sprchu," navrhl jsem. Nabízela se celá škála schůdných řešení. Ale nápad, jenž se zrodil v hlavě mé ženušky, byl bezkonkurenční: "Což takhle hned zítra uspořádat zabíjačkovou párty?"

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře