2 987 autorů
Králové a ženy si namlouvají, že jim vše patří.
[Balzac Honoré de] Další >>
Co dokáže jedna eSeMeSka
Byl poslední zářijový večer, chystala jsem se spát. Byla jsem unavená.
Ne příjemně, ne nepříjemně, jen prostě unavená.
Vzala jsem mobil a vyťukala zprávu, a potom ještě jednu a tehdy se to stalo. Působím dramaticky? Pro mě to dramatický bylo.
Ačkoliv nejdřív jsem si myslela, že ne.
Jedna krátká zpráva, která patřila jinému příjemci.
Přišla mně.
Necítila jsem zklamání, ale obrovskej smutek. Protože to, že o skutečnostech víte je něco jiného než to, když si je představíte.
A já si nic představovat nechci, ale s příchodem toho krátkého sdělení dostal můj mozek facku a rozjel se. Rozjel se a nabídl mi různý možnosti.
Možnost usnout tam chyběla.
Chtěla jsem spát, chtěla. Zkoušela jsem to. Marně, nebo špatně? Slabá vůle? Jo, řekněme, že to byla slabá vůle.
Nepříjemné sevření žaludku a pocit, že nemůžu nic dělat mě vyhnalo z pokoje.
Chtěla jsem společnost. Potřebovala jsem společnost. Třeba jen jednoho člověka, který by mě objal.
Chodba byla matně osvětlená a nabízela výběr z množství dveří, za nimiž jsou lidé. Lidé jako já. Všichni tady jsme, aby nám bylo lépe.
Pozapomněla jsem na svůj, řekněme určitý odpor k jejich působení zde a zaklepala na první dveře.
Nic.
Ťukla jsem ještě jednou, chvíli počkala a šla jsem dál. Zkusila jsem to ještě dvakrát
se stejným výsledkem.
Třeba už vážně spí, napadlo mě možné řešení. Neumím si představit samu sebe, jak jsem v pokoji, někdo klepe na dveře a já nevydám ani hlásku, ledaže bych spala. Proto ta má úvaha. Pokračovala jsem chodbou dál, až ke schodišti a potom dolů, k recepci.
Slyšela jsem hlasy a byla jsem ráda. Představa potemnělé recepce by můj stav příliš nerozptýlila. Směsice hlasů šuměla atriem, všimla jsem si několika lidí, s kterými jsem před pár hodinami byla v sauně. Nezamířila jsem k nim. Ani nevím proč. Ten pocit, že je potřebuju byl pryč ve chvíli, kdy jsem je uviděla.
U automatu na vodu jsem si naplnila skleničku a rozhlídla jsem se po místnosti. Zahlédla jsem naše terapeuty. Říkám jim tak. Možná mají jiný označení pro své funkce. Ten můj na mě kývnul, kývnutím jsem ho taky pozdravila a protože mi přišlo nepatřičný zůstat stát na místě, přesunula jsem se ke křeslům poblíž terasy.
Z oken bylo vidět na protější domy, hotýlky, auta. Zadívala jsem se na do míst, kde jsou přes den vidět hory. Neviděla jsem nic, jen tmu.
Uklidnění se nekonalo. Opět se mi vrátily všechny pocity, který mě vyhnaly z pokoje. Odmítala jsem se nechat vtáhnout do představ, odmítala jsem brečet.
Říct si, tohle ne! To je dobrý, je to první krok a neméně důležitá je vůle to dotáhnout. Nepodlehnout, nespadnout do toho co nechci.
Pálily mě oči.
Vstala jsem a chtěla jít, když jsem si všimla klavíru.
Klavír nebo piano? Za normálních okolností ten rozdíl vím, ten večer jsem nad tím mávla rukou, tak jako teď. Co na tom záleží?
Touha slyšet zvuk kláves. Šla jsem k němu.
Neumím hrát na klavír. Neumím hrát tak, jako mnozí mí známí, že si sednou a zahrají nějakou skladbu, ať už s pomocí not, nebo zpaměti.
Učila jsem se jako malá, a později taky, ale nešlo mi to. Ale umím od pana Beethovena kousek „Elišky“.
Jedním prstem.
No.
Zvedla jsem víko, zkusila pár kláves, jestli nejsou němé…
A potom jsem si ten svůj kus zahrála. Jednou, dvakrát.
Kdosi se dotkl mé ruky. Zvedla jsem hlavu a všimla si kluka, kterej stál u mě. Něco řekl, nerozuměla jsem co, tak jsem se usmála. Taky se usmál.
Sedl si vedle mě. Položil ruce na klávesy a mě bylo jasný, že umí hrát. Bylo mi jasný, že umí hrát líp než já.
Něco říkal, nerozuměla jsem mu. Nechtěla jsem se ale usmívat jako idiot, tak jsem vstala, abych to nějak vyřešila, tu situaci. Chtěla jsem si sednout vedle do křesla a poslouchat. Vstal taky, mluvil a mě nezbylo nic jinýho, než se usmát, jako idiot, a říct, že mu nerozumím.
Usmál se, sedl si a zahrál kousek Elišky, mrkl na mě a já jsem kývla.
Začal hrát.
Krása.
Francouz. Hezkej kluk. Mimoděk mě napadlo, proč tady je.
Závislost na něčem? Neúspěšnej pokus se zabít? Nebo nespecifikovatelná nespokojenost s vlastním životem? Těžko říct.
Možná ani není Francouz. Nevím o něm nic.
Hraje krásně, to vím. To stačí. Teď pro tuhle chvíli je to pro mě ideální.
Dívala jsem se do tmy a poslouchala hudbu, těch skladeb bylo víc.
Když dohrál tu první, Elišku, tleskala jsem jen já. Když dohrál druhou a další přidali se i jiní. A když potom začal znovu hrát ty pro mě notoricky známé tóny, zvedla jsem se a odešla na pokoj.
Brečela jsem. Necítila jsem smutek, ani vztek, nebo zklamání. Můj pláč byl jako letní déšť…
(celkem: 20, počet hlasujících: 4)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
25.4.2014, 03:07uklidni se drahý a soustřeď svou pozornost jiným směrem, děkuji předem.
jelikož!
kvalitní komentář (0)Reaguj >>kvalitní komentář (0)
20.4.2011, 09:55děkuju Jardo za přečtení a komentář spolu s hodnocením.
jen nevím, kde je pro tebe ten "silnější šálek", nevím no, nepřijde mi to tak, byla jsem prostě tradičně pitomá, že jsem podlehla svým pocitům, v tu danou chvíli.
no
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
20.4.2011, 09:53děkuju za přečtení, komentář i hodnocení, a těší mě to
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
20.4.2011, 09:51taktéž, děkuju
i za hodnocení mého zamyšlení o životě a smrti.kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Kolem dokola | Jednoho dne, na jednom místě | Čekání na zázrak | Vlaštovky z papíru | Silvestrovsky pocitová