"Prosím tě, nevíš, jestli tady někdo odblokovává mobily?" oslovila mě hned po ránu kolegyně, sotva jsem se v práci posadil za stůl, "potřebuju ten svůj T-Mobile rozchodit na Oskara." Poněkud zaskočen jsem začal přerovnávat myšlenky: "No, tady ve městě asi ne, aspoň o nikom nevím," přemítal jsem. "Ale mám pocit, že by to mohl umět jeden kamarád," vzpomněl jsem si na Míru - mého známého obchodníka s výpočetní technikou a telefony. "Až budu mít kolem něj cestu, mohl bych ti to k němu vzít. Myslím, že zrovna zítra bych na to mohl mít čas. Jen musím zjistit, jestli bude doma, protože on většinou jezdí někde nakupovat zboží," uvědomil jsem si a chopil se telefonu, abych získal potřebné informace.
Po nekonečně dlouhém vyzvánění se mi ozval ospalý hlas. "Dobré ráno, pane podnikateli," zvolal jsem na uvítanou, "jak bylo včera a jak je dnes?" ... "Co chceš?" opáčila druhá strana bez zájmu o mé pokusy o humor. "Mám tady jednu Nokii 3210 blokovanou na operátora. Není to pro tebe problém odblokovat, viď?" "No, jak se to vezme, záleží na verzi. Když budeš mít štěstí, tak to půjde a v horším případě se to bude muset rozebrat. Uvidíme, přines to."
"Dnes tam už nepojedu, ale stavil bych se zítra, to mám cestu kolem tebe. Ale potřeboval bych to asi kolem půl devátý, myslíš, že to zvládneš?"
"No, to nevím, jestli vstanu. V nejhorším mě musíš vzbudit."
Abych dal panu podnikateli větší šanci na probuzení, zazvonil jsem ráno u jeho dveří o patnáct minut později. Míra to zvládl (pašák) a přišel mi otevřít v alespoň částečně bdělém stavu. "Tak pojď," zaznělo jeho strohé pozvání dovnitř.
Míra se posadil ke stolu a zapnul počítač. Než se mašina rozeběhla, stačil ještě posbírat nářadí, poházené po zemi, a pak vylovil někde z pod stolu podivuhodný útvar: deska plná součástek s množstvím vyrůstajících drátů. "Tak se na to podíváme," řekl odborník a připojil telefon přes ten šílený modul do počítače. Pak otevřel nějaký chytrý program. Na monitoru se objevilo okno s množstvím hejblátek. V jednom místě se zobrazilo pět tlačítek, z nichž čtyři signalizovaly odemčený stav a poslední bylo zamčené. Pan odborník chvíli cosi honil očima po displeji a pak pronesl: "Varianta číslo dvě." Najel myší na zamčené tlačítko a podíval se na mě: "Kdybych tady teď kliknul, zničil bych to celý úplně a navždycky." "No to by bylo vážně skvělý," opáčil jsem "nadšeně". "Nedá se svítit, musíme dovnitř," zhodnotil situaci pan vynálezce a rozdal šroubováky. Pustili jsme se do díla. Společnými silami jsme přístroj úplně rozkuchali, rozložili na prvočinitele a jednotlivé části rozprostřeli po celém stole. Míra uchopil hlavní desku s elektronikou telefonu, ukázal prstem na jeden z nejmenších integráčů, jaký tam byl, a prohlásil: "To je on. Musíme z něho vytáhnout dva vývody ven." A dal se do hledání tenkého drátku, který by mohl vyhovovat popsanému účelu s ohledem na velikost švába. "Tady někde jsem měl cívku..., ale kdo ví, kam přišla...," škrabal se na hlavě a rozhlížel se kolem. Chvíli přecházel po pokoji, až odněkud z nějakého harampádí vylovil prastaré rádio, na kterém nejspíš poslouchal šum svistu ještě sám Marconi. "Vezmem to z toho," prohlásil a odmotal kus vinutí z transformátoru. A pak jsem uviděl další úžasný kousek nářadí z alchymistické dílny. Míra vyhrabal ze zásuvky úchvatnou páječku s obrovským, div ne klempířským hrotem. Když se jím pustil do pájení toho pidiintegráče a drátečků o průřezu lidského vlasu, začaly se mi dělat mžitky před očima. "Hlavně se nám to tady nesmí spojit," provázel komentářem své dílo mistr elektronik.
Co mi zbývalo... Důvěřoval jsem odborníkovi. Když už se zdálo, že drátky jsou správně a pevně připájeny, oblepil Míra exponované místo ještě pro jistotu řádnou vrstvou izolační pásky, to aby se to prý náhodou někde o něco nezkratovalo, až to bude vcelku. Pak jsme posbírali nejnutnější části telefonu a jakž takž je sestavili, aby to šlo alespoň spustit. Míra přístroj zapnul, připojil přes tu hromadu drátů zase k PC a spustil program. Obrazovka ukázala známé okno s pěti tlačítky. Efekt byl úžasný. Tentokrát byla zamčená všechna. "Hmm, to vypadá, jako bychom měli ty drátky někde spojený," zauvažoval Miro. Zalapal jsem po dechu. Co vám budu povídat, neměl jsem z toho dobrý pocit a optimizmus mě začínal dočista opouštět. "A mohlo by mu to ublížit?" zeptal jsem se pro jistotu z obavy o přístroj. "No, to já nevím, 3210 dělám poprvé," odpověděl s ledovým klidem alchymista. Šly na mě mrákoty. "No nic, tak znova," rozhodl kolega a jal se přístroj znovu rozebírat. Integráč oletovaný silnou vrstvou cínu si hodnou chvíli prohlížel ze všech světových stran, aby na závěr usoudil: "Ale nezdá se, že by to někde bylo propojené."
Napadlo mě, že je možná ještě čas všechno si rozmyslet a couvnout. Že by se ten telefon ještě možná dal smontovat zpět, možná by i fungoval tak, jako fungoval předtím, než jsme se do něho pustili, mohl bych si ho odnést pryč, co nejdál do bezpečí od tohoto hrůzostrašného doupěte, kde se provádějí pokusy na telefonech zaživa, a svět by byl zase stejně krásný, šťastný a bezstarostný, jako byl dřív.
"Možná jsme to jen moc oblepili tou izolačkou kolem a teď to nemá kontakt s tou druhou deskou," nebral to vážně Míra. Slova proměnil v činy a oblepené místo zminimalizoval. Pak jsme telefon zase složili dohromady a já se znovu modlil, aby to fungovalo. Míra mi mezitím s naprostou pohodou vysvětlil, že když se to nepovede, o nic vlastně nejde, a přerecitoval mi ceník, za kolik se dají zpeněžit jednotlivé části nefungujícího telefonu. To mě tedy opravdu uklidnil. "Hele, v nejlepším případě z toho bude odblokovaný telefon," dodal optimisticky. "Jo... a v nejhorším případě támhle je popelnice," zareagoval jsem na to rezignovaně. "No to jsem rád, že k tomu takhle přistupuješ," poplácal mě s úsměvem po zádech společník. Vzal smontovaný přístroj a opět jej připojil na komp. Naděje se vrátila, protože z tlačítek bylo opět zamčené jen to jediné. "Teď musíme spojit ty dva drátky, co jsme vytáhli ven," pokračoval Míra systematicky v práci. Drátky propojil a na obrazovce se objevila řada nesmyslných znaků. Pak chvíli šmejdil myší po obrazovce, až prohlásil: "Teď přijde okamžik pravdy." Rozpojil oba drátky a kliknul na zamčené tlačítko, o kterém na začátku prohlásil, že se jím dá telefon úplně zničit. Tlačítko se odemknulo. "A je to," zajásal odborník, zatímco já se ještě delší dobu nemohl vzpamatovat z jeho čarování.
Zbývalo telefon znovu rozebrat, odpájet drátky, integráč uvést do původního stavu a celé to zase kompletně smontovat do původní podoby. Kupodivu se to podařilo bez problémů a dokonce ani žádná součástka nezbyla, i když některé ze stolu popadavší komponenty jsme museli hledat po všech koutech.
Míra měl pravdu. Telefon skutečně fungoval a dokonce byl i odblokovaný. To byl sice, pravda, původní účel mé návštěvy, avšak pod vlivem průběhu pitvy přístroje jsem byl připraven jej i oželet, jen když to bude ještě někdy fungovat alespoň tak, jaké jsem to přinesl. "No vidíš, nic to není," zazubil se na mě kamarád, když jsem byl na odchodu, "kde jinde bys zažil hned po ránu tolik napínavého dobrodružství? A kdybys potřeboval odblokovat zase nějaký telefon, tak klidně přijď."
No, zlobit jsem se nemohl, byl to dobrý skutek, jen nevím, co bude Míra ve své alchymistické dílně dělat s tím obrovským balvanem, který mi spadl ze srdce ve chvíli, kdy telefon po celé ozdravné operaci opravdu fungoval tak, jak má. Zlaté české ručičky.
Holka, kdybys jen viděla, co si tvůj telefon protrpěl, asi by tě z toho natáhlo, pomyslel jsem si druhý den ráno, kdy jsem s velkou slávou předal přístroj do rukou jeho majitelky. Zlatá nevědomost; co oči nevidí... Byl jsem toho dne neskutečně šťastný, že je to za mnou.
Zkrátka: Svěřte svůj problém odborníkům.
(celkem: 32, počet hlasujících: 7)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)
) Mooooooooooooc se mi to líbí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! ))))))))) To je vážně nádhera. Máš můj obdiv. Opravdu. Nekecám!!!))))))kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Mezi námi | Jen těžko | Když už nám štěstí... | (V naší zemi) | Čas, který kreslí