Jen spěte si ospálkové v Ospálkově!
Jen spěte si tiše, vy snílci!
Až zhasne vám svíci a zahalí v tajuplný závoj noci vaše bledé tváře, až nasadí si klobouk a zapne poslední knoflík černého pláště stejně tak, jak soumrak ukládá se zlehka do listoví.
Pak už vám nikdo nenapoví, že šat jeho zaprášen je bolestí a síla se mu hroutí pod vánkem úzkosti, k dívce.
Sobě samé tajemné, trpící, s očima dálky, divoké nevěstě blesku, jež očarovala onoho malého mužíka, tak kolem metru devadesát, co láskou k ní se právě zalyká...
Tak jen spěte sladce! A sněte o dvou lidech.
Lidech?! O dvou... jež jsou spolu navždy bolestivě spojeni.
V záři mokrých pampelišek slyšela jen táhlou píseň lišek. V otázkách utopila zapomnění, pohroužena v prázdné snění. Smutná místnost hnědých očí. A kdeže všechno končí?!
Jen v náručí jeho usínat, však musela by divadýlko přestat hrát.
Dávno už se neschovává za oponou. Tancuje bosou nohou s hudbou mrtvých i živých stromů a hledá cestu k němu domů.
V jeho hlase zněly otázky.
V tónech dětských usměváčků.
Jak zdálo se, bez nadsázky, však opovědí hádanky.
A tak dále stál v tmavém rohu.
Čekal s rukou napřaženou.
V hnědých očích smutný žal a tolik rad by pomáhal.
Chtěl by ji zachránit.
Však přetrhla onu tenkou nit.
A tak stojí tam, rozdělen propastí vnitřní bolesti nevinné vražednice ...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
ICH | Aquarius | Našeptávač | Sad prohnilých | Utopie